Když usedne za klávesy a začne zpívat, jeho hlas proniká všude. Bydlí v Mělníku, ale jak může, ujíždí s manželkou na chalupu do Zlosyně. Má čtyři syny, ani jeden z nich se hudebně nepotatil. Byl učitelem, když ho po roce 1968 vyhodili, živil se třeba jako pingl. Nyní opět učiteluje a hlavně k smrti rád hraje. Je to vidět na každém jeho pohybu na pódiu. Má rád lidi, má rád kamarády, má rád muziku. A taky rád vaří.
To všechno je šedovlasý a šedovousý sympaťák na první pohled. Stanislav „Standa“ Tatar. Mělnický hudebník.
Tancovačka. To je vaše kapela. Jak dlouho v tomhle složení už hrajete?
Šestnáct sezón.
Pamatujete si na začátky?
V té době jsem byl ředitelem kulturáku, Franta Šťastný dramatikem. Uvažovali jsme udělat něco pro generaci ve věku kolem padesáti let a dále. Udělali jsme to zkušebně a…
.. vyšlo to…
Jo, chytilo se to. Začínali jsme poslechovou muzikou, takové dvouhodinové komponované pořady, které jsme věnovali českým autorům – Vejvoda, Vacek, Hašlar, Valdauf. K dnešnímu dni máme těch dvouhodinových komponovaných pořadů 45. Byly to pořady třeba na téma hasičský bál, vinobraní. Dneska třeba máme pořad zaměřený na tanec. A za čtrnáct dnů, 1. října, děláme pořad věnovaný textaři Ladislavu Jacurovi, který před třemi lety zemřel. Napsal pro populární muziku přes šest set textů a prakticky by se dalo říci, že s ním snad kromě Karla Vacka spolupracovali všichni autoři. V tom pořadu zazní 45 nejpopulárnějších písniček, které napsal. A celé jsme to nazvali podle jeho nejznámější písničky Už kamarádi pomalu stárnem.
Připadáte si v kapele, že stárnete?
Ne, já myslím, že ne. Třeba tady s Jardou Mocem hrajeme spolu 43 let. Je to tedy hrozný, když to takhle řeknu. Třiačtyřicet let…
Stalo se, že jste se vy dva někdy chytli pod krkem?
Ale ani tak nějak snad ne. Ale to víte, že jsme se dokázali rafnout. Ale vždycky kvůli muzice. Pamatuju se, že jednou jsme dělali soutěž Kokořínskýho kosa. Já jsem napsal nějaké noty a on nebyl moc jejich přítel. Když jsem mu třikrát zarazil kapelu, že to tam má v notách napsaný, tak se na mne podíval a vyštěkl: Tak si to pojď zahrát sám! A hodil po mne ty noty. Za pět minut ale byl zpátky a byl klid!
Jaké je současné složení kapely?
Na tubu hraje Jaroslav Fabián, na bicí Jaroslav „Jarda“ Moc, na tenora Václav Jirásek, na trubku František Šťastný, já hraju na klávesy a zpívám.
Hloupá otázka: A vás to baví?
Kdyby nás to nebavilo, tak nehrajeme. Za tohle hraní nejsou velké peníze. Prakticky hrajeme těch šestnáct let za stejné peníze, je to spíše humanitární pomoc.
Jaký styl hrajete?
Nejsou to jen lidovky, ale je to taneční muzika. My jsme všichni vyrostli v éře swingu.
Ale něco rockového tam taky někdy vrznete ne?
No jistě, hrajeme i rokenroly.
A heavy metal?
V tomhle obsazení těžko. Prakticky se ale nebráníme jakékoliv muzice. Kromě téhle party třeba já více než 15 let spolupracuju s různými sestavami, točím pravidelně v rádiu, jsem autorem více než stovky písniček, skládám muziku i texty. Dělal jsem třeba pro Květovanku, písničku mi hrajou Moravanka, Strahovanka a Jihočeská Veselka.
Takže dechovka?
Jo, autorsky spíše dechovka. Ale ve studiových sestavách hrajeme taneční muziku. Třeba se nám dvakrát podařilo s autorskýma písničkama vyhrát rozhlasovou hitparádu. Naposledy vloni s písničkou Lodi se vracejí.
Když se ohlédnete na 45 let hudební branže a vezmete to „šmahem“, co vás napadne?
Začínal jsem někdy ve 14 letech v kapele svého táty. To byla hudba JZD Zlosyň.
Na co jste hrál?
Původně na housle, to málokdo ví. Pak jsem hrál na harmoniku a na piano.
S tatínkem to byla také dechovka?
Zase taneční muzika, hráli jsme na zábavách, na plesech. Na vojně jsem se také potýkal s muzikou a po vojně jsem zakotvil v Sokolově, ve velkém tanečním bigbandu. Po návratu na Mělnicko jsem léta hrál s kapelou Fenix. Také jsem profesionálně jezdil se severočeskou kapelou Seveřanka, pak tu taky byla Strahovanka, kde jsem byl asi sedm let. Spolupracoval jsem s Květovankou, psal písničky i pro Velkopopovickou Kozlovku. Jezdil jsem s Velkým dechovým orchestrem Sepap Štětí, se Strahovankou jsem cestoval do zahraničí - Rakousko, Německo.
Co byl váš nástroj?
Hlas. Většinou jsem v těchto kapelách zpíval. A také jsem působil jako konferenciér. V některých pořadech jsem hrál na harmoniku. V občanském průkazu jsem měl v rubrice zaměstnání napsáno konferenciér.
A co divadlo? To hrálo ve vašem životě také nepřehlédnutelnou roli.
To jistě. Já jsem se k muzice dostal vlastně právě přes divadlo. Muzika přišla až po vojně, kdy jsem se rozhodoval, jestli dát přednost muzice, nebo divadlu. Vyhrála muzika. Divadlo jsem ale prakticky hrál až do sedmdesátých let. Hrál jsem třeba Mlynáře v Lucerně, ve Fidlovačce. Působil jsem v Kralupech, v Mělníku s Novým divadlem, ale také v Sokolově.
Proč jste přestal hrát?
Protože jsem jaksi prošvihl osmašedesátý rok. Tak jsem měl pak zaracha. Prakticky poslední představení jsem odehrál v roce 1972.
Asi jste si navlékl špatný kabát.
Jo, měl jsem fakt blbej kabát, to je pravda.
Pane Tatare, kolik je vám vlastně roků?
V listopadu mi bude 71.
Původně jsem se chtěl zeptat, kde pracujete, ale to vypadá, že jste spokojený důchodce? Úsměvem jen záříte.
Ale kdepak, já jsem osmý rok ve škole v Libiši. Tenkrát jsem si říkal, že se na rok podívám do školy. No a už jsem v Libiši osmou sezonu.
Co učíte?
Hudební výchovu.
To mne taky mohlo napadnout.
Ale taky vedu dramatický soubor, děláme besídky. Kromě toho vedu ve škole už několik let kroužek vaření.
Vaření?
Jo, to je můj velký koníček. Vařím léta letoucí.
Oblíbené jídlo?
Hodně rád vařím ze zvěřiny.
Máte nějaký recept?
Jasně.
Prozradíte?
Je to jednoduché. Plátek masa, položí se na to kus anglické slaniny, kus šunky, lečo, navrch se to zasype sýrem, zalije šlehačkou a zapeče. Vynikačka. Doporučuju.
Říjen 2008. Jste spokojený?
Jo, jsem v pohodě. Naprosto.
Vaše děti jdou ve vašich šlépějích? Myslím hudebních?
No, to je zajímavé. Se současnou ženou jsem 32 let, máme spolu dva syny - 29 a 31 roků. Oba začali dělat muziku a nikdo ji nedělá. S předešlou ženou mám dva syny - 37 a 42 let. Hudbu začali úspěšně dělat a ani jeden z nich ji nedělá.
Zpočátku se potatili a teď už…
… jo jo, přešlo je to.
Říkal jste, že jste původně byl učitelem. Pročpak jste toho nechal?
Zase ten osmašedesátý rok. Vyhodili mne.
A patrně bude následovat výčet zaměstnání, čím vším jste byl…
…tím jsem byl rád. Skladník, pracovník v mototechně, zásobovač, vedoucí restaurace, pingl. Prostě dělal jsem, kde bylo co třeba.
Je středa odpoledne. Za chvíli začne taneční odpoledne Trdlovačka s Tancovačkou Standy Tatara.
V kavárně mělnického Masarykova kulturního domu usedá ke stolku Standa a Jarda. Ten první si poroučí malé pivko, ten druhý ferneta. „To je na KT,“ říká a lupne do sebe tmavohnědý alkoholický nápoj. Labužnicky olízne jazykem horní ret. „Jen malinko, jinak nepijeme. Ale dneska hrajeme doma, neřídíme, tak si můžeme dovolit malinkou injekci,“ usmívá se pan Stanislav.
Zatímco v kavárně zavoněl fernet, v sále se rychle plní zhruba padesátka volných míst u stolů.
Stoly jsou očíslované, plní se dvojičkami. Vesměs přicházejí senioři. „To je většinou stejná parta. Jestli je chcete vyfotit, musíte vydržet na třetí písničku, dříve nepůjdou tancovat,“ říká sympatická černovláska u vchodu, která příchozí kasíruje. A dodává: „Ale pak se jim nechce domů, vydrží až do konce,“ říká a tím „konec“ myslí zhruba půl sedmou hodinu večerní. Při taneční muzice, kdy většinou bude znít dechovka, vydrží senioři tancovat plné tři hodiny. Takže bez zastavení. Krátké pauzy mezi skladbami využívají, aby se šli rychle občerstvit panáčkem nebo vychlazeným pivkem.
Odbíjí půl čtvrtá odpolední.
Standa Tatar nasazuje svůj slaměný klobouk. Muzikanti do jednoho usedají na židle a všichni, až na jednoho mají bílé košile s krátkým rukávem a červenou vestou. Jen bubeník Jarda Moc má dlouhou košili.
Na pódiu začíná řádit kapela, parta kolem Standy Tatara. A dole, na malém parketu, je prázdno. Ale jen do konce první písně. Při prvních tónech druhé skladby se parket během chvilky zaplňuje. Dvacet párů se vrhá do víru tance. A zpěvu.
„Jééé, Jaroušku, tebe jsem už dlouho neviděl. Tobě to ale sluší,“ zahaleká jeden z mužů, který se naklání nad pódium na bubeníka Moce. A vzápětí začne vytáčet polku se svojí partnerkou.
Dobrá nálada v „kulturáku“ je cítit na každém kroku. I když…
Když odcházím, najednou se zvedne u jednoho ze stolů starší muž a osopí se na kohosi. „Klidně si tady seď, já můžu jít,“ rozhněvá se. Možná si vzpomněl na mladistvá léta a tancovačky, které se nemohly obejít bez nějaké té strkanice. Krátká domluva s dámami u stolu, pár lidí si přesedne.
A když zazní další řízné tóny Tancovačky a hlas Standy Tatara, pánové zapomínají na problémy a rychle běží za volnými dámami u stolů. Co kdyby na ně žádná nezbyla…
