Country je jejich život. Kdyby týden nesáhli na kytaru, housle, flétnu či tamburínu a společně si nezazpívali, zřejmě by prožívali něco jako abstinenční příznaky.
Každý, kdo zná kapelu Trosečníci, ví. Jsou blázni. Zbláznění do hudby.
Jejich muziku ocenili také čtenáři Mělnického deníku. V anketě Muzikant roku 2009 zvítězili a stali se tak Kapelou roku.
„Máme z toho obrovskou radost. Vůbec jsme tomu, že jsme vyhráli, nemohli uvěřit,“ říká zakládající členka kapely Marie Dědičová. „Každý z nás jednotlivě za muziku nějakou cenu získal, ale pro nás společně je první,“ neskrývá svou radost zpěvačka a houslistka v jedné osobě.
Členové kapely se vídají každou středu na zkoušce v útulné garáži ve Veltrusech, o víkendech pak většinou vyrážejí po koncertech.
A souznění s publikem je pro ně takovým hnacím motorem, že když právě žádné vystoupení nemají, jen tak společně vyrazí do nějaké hospůdky. Samozřejmě se všemi hudebními nástroji. „Když navážeme kontakt s diváky, je to fantastické,“ přiznává kapelník Jan Kurc.
Trosečníci už natočili jedno album, na kterém jsou jejich vlastní písničky. Jak ale sami říkají, hrají všechno. Hlavně country. „Zahrajeme ale také folk, bluegrass i lidovky,“ vyjmenovává Jan Kurc.
Ponorkovou nemoc zatím neznají. A to už hrají v této sestavě asi čtyři roky. „Nezažili jsme pocity, že bychom se už nechtěli vídat. To by nás jedině někdo musel vyslat na pustý ostrov,“ směje se Marie Dědičová.
I když jsou často na cestách, jejich rodiny je v muzice podporují. „Drží nám palce,“ shodují se. A odevšad si přivážejí nevšední zážitky. Třeba z jižních Čech. V hospůdce, která byla v tábořišti pro vodáky a kam se sjelo asi dva tisíce lidí, je okradla nenápadná postarší dáma. „I když jsme tam hráli zadarmo, hospodský sáhl po klobouku a začal od lidí vybírat peníze,“ vzpomíná na příhodu kapelník. „Lidi tam naházeli skoro sedm a půl tisíce. Najednou přišla asi sedmdesátiletá ženská a hnala se k nám, že je ještě jednou obejde. Pak zmizela. I s kloboukem,“ dodal.
Nyní už se tím všichni jen baví. „Když nikdo jiný, ona na nás jistě dodnes vzpomíná v dobrém,“ smějí se.
