Profese architekta je obestřena podobným kouzlem asi jako profese doktora, zdá se být spíš posláním než zaměstnáním. I nepoučený laik zná taková jména jako Rogers, Nuovel, Loos, Gehry, Plečnik. Aspoň to jsou jen někteří z architektů, kterých si váží akademický architekt Jiří Lasovský (59 let). Pověděl nám o tom, co to vůbec obnáší být architektem.

Uvedl jste některá jména proslulých architektů. Vynechal jste ale třeba Kaplického. Proč?

Neuvedl jsem ani zdaleka všechna jména, která obdivuji a celý svět se mnou. Jejich stavby jsou poutními místy milovníků architektury, turistickými magnety jako Tančící dům v Praze. Plní stránky odborných i populárních publikací. A že jsem vynechal Kaplického? Proč? Navrhl víc než jednu knihovnu (kontroverzní projekt knihovny na Letenské pláni, která vzbudila jak nadšení, tak odpor, takzvaný Blob, ale většina jeho prací v Česku není významně popularizována. (Například mediální centrum na kriketovém stadionu, muzeum Enza Ferrariho atd.) Tak proč znovu spojovat jeho jméno jen s pražským návrhem.

Znám se s některými architekty a náhled pod pokličku jejich pracovního dne mne zklamal. Jednání s úřady, dohadování s investorem, problémy, tvůrčí práce minimálně. Potýkají nebo potýkali se s tím i architekti, které jste jmenoval?

Loos a Plečnik své projekty zpracovávali od návrhu až po poslední kliku. Rozhodovali o všech detailech, což je na jejich práci vidět. To byla doba, kdy bylo tohle řemeslo nesmírně zajímavé.

Také měli problémy s investory?

Samozřejmě, že ano, bylo to úplně stejné. Oni ovšem měli výhodu, že investorem byla fyzická osoba, která měla pravomoci do projektu mluvit, ovšem na základě diskuze s architektem. A také bylo více času na vše. Dneska jedná architekt s institucí, kde je sto hlav a sto různých názorů. O díle dnes už nerozhodují osoby, ale společnosti, detaily už neřeší jen autor projektu budovy, ale jiní architekti. Funkce budov se často mění, přijde nový nájemce a vymění i všechny kliky, když to přeženu.

Dříve býval investor osobností, mnohdy dokonce i přítel architekta a to dnes v naprosté většině případů neplatí. Architektura bývala umění a co navrhl Gehry, to musel investor vzít. Piccasovi také nikdo nemluvil do toho, co má na obraze být. Malíři jsou proto dodnes mnohem svobodnější než architekti. Ale vystavují se riziku, že je současníci nepochopí, že umřou hlady, aby se rok po smrti jejich obrazy prodávaly za miliony. To si ovšem architekt dovolit nemůže postavit dům a čekat, jestli se bude někomu líbit a koupí ho. To už vyplývá z povahy této profese.

Praxe developerů je ovšem stejná jako u malířů. Také postaví něco a teprve potom to prodávají…

No však to také tak většinou vypadá.

Neexistují přece jenom výjimky?

Jsou to architekti střední generace, třeba Pleskot, Lábus a Milunič. To jsou „širokopásmoví" architekti, které zajímá vše. Ti mají možnosti spolupracovat s investory, protože jsou to mnohdy právě investoři, kteří je oslovili, aby jim vypracovali projekt a jsou připraveni a ochotni architektův názor respektovat. Je ovšem samozřejmé, že konečná podoba díla je výsledkem dlouhých debat autora a investora.

Jsou ovšem i mladí architekti, kteří projektují rodinné domy pro své generační kamarády a mohou jít až do detailů, až po ty už zmíněné kliky. Ve velkých ateliérech jsou na všechno specializované profese, na realizaci se podílí mnoho lidí, čím méně lidí je v ateliéru, tím spíše se dohodnou.

Jiří Lasovský:
- Narodil se v roce 1954 v rodině akademického architekta Jiřího Lasovského, jeho syn, opět Jiří, rovněž vystudoval architekturu
- Ihned po studiích začal pracovat na volné noze
- Věnoval se menším projektům a návrhům interiérů
- Získal zakázku na přestavbu areálu Jedličkova ústavu

Vy jste to dotáhl do dokonalosti, pracujete dokonce sám. Má takový solitér vůbec naději získat velkou zakázku?

Získal jsem v architektonické soutěži zakázku na přestavbu areálu Jedličkova ústavu, kde se proinvestovalo mnoho milionů korun. To už je velká zakázka. Na tu si ale musím najmout mnoho různých specialistů, které si platím samozřejmě sám.

Solitér na volné noze má svobodu výběru zakázky, zákazníka, má nižší náklady a může si vybrat spolupracovníky podle své úvahy a potřeby. Neobsáhne ovšem takové množství práce, proto má méně zakázek najednou. Ideální je mít současně jednu velkou zakázku a dvě menší. Konkurovat v soutěžích se svým návrhem mohu každému. V tomto smyslu je „ring volný". Příkladem je parta kluků, která vyhrála projekt na Technickou knihovnu v Dejvicích, aniž by měli za sebou větší zkušenosti.

Co se vám nejvíc v Praze líbí, jaký architektonický styl a v jaké budově byste chtěl bydlet?

Styl jako takový žádný neobdivuji. Dneska už architektonický styl neexistuje. Stavba mě osloví v široké souvislosti svojí typologií, účelem a vztahem k okolí. To, že se mi nějaká budova líbí, ovšem neznamená, že bych v ní ale chtěl bydlet. Snad jedině na Pražském hradě, pro jeho výhled na celkovou scenérii města. V Praze je krásné bydlení na nábřeží Vltavy, kdy řeka je důležitým fenoménem měst.

Není architektů v Česku nakonec přespříliš?

Úplná přehršel. Moc je také škol, které chrlí absolventy jak na běžícím pásu a ti nenalézají práci. Výuka architektury je náročná a tu nemohou zvládnout malé soukromé školy. Proto jen asi desetina architektů za něco stojí.

Dal byste se na tuto profesi znovu?

Ano, baví mě to.