Ta tehdy zřídila přímo v automobilce kurz pro „automobilní chauffeury“ – a to jak amatérské, tak i „řídiče“ z povolání: tedy profesionály, které si najímali majitelé vozů bez vlastního šoférského oprávnění. Už tehdy byl totiž potřebný řidičák, mající podobu kolkovaného listu s označením Vysvědčení o zkoušce.

K jeho získání nebylo třeba absolvovat žádné kurzy. Stačilo se dostavit k certifikovanému komisaři (ti mimochodem většinou vzešli z řad odborníků na parní kotle), pochopitelně i s autem, a prokázat schopnost ovládat vůz do té míry, že nebude nadměrně nebezpečný pro okolí.

Ilustrační foto.
Muž přišel o půl milionu! Naletěl přes počítač podvodníkovi s akciemi

Změnit poměry se rozhodl spoluzakladatel továrny Václav Klement, kterému bylo jasné, že má-li se firma rozvíjet a rozšířit produkci, musí být k dispozici i lidé, kteří dokážou s jejími vozy jezdit. Prostě: k výrobě aut je třeba „vyrobit“ i řidiče. Společnost tedy nabízela rozšíření kvalifikace mladým inženýrům, mechanikům, ale i zámečníkům a lidem příbuzných profesí. S teorií, praktickým nácvikem údržby vozů vlastní značky včetně jejich motorů i s důrazem na výcvik za volantem. Napoprvé v létě 1907 uspělo všech 21 frekventantů.

Co u vás rozhodne komunální volby? Zapojte se do velké ankety Deníku ZDE.

Firma si tak vychovávala nejen spokojené uživatele znalé jak jízdy, tak i potřebných fines (učila například, jak sypat písek do koženého obložení spojky, aby neprokluzovala v kopci). Současně vytvářela okruh spolupracovníků – vyškolených řidičů, kteří si poradili i s údržbou a jednoduššími pracemi montéra, jejichž služby mohla zákazníkům nabídnout při koupi vozu.

V roce 1907 vyrobila mladoboleslavská továrna 235 automobilů. A třeba v roce 1914, poznamenaném začátkem první světové války, již už bylo 453.