Před majestátní budovou krematoria ve Strašnicích panuje hrobové ticho. Pietní atmosféru dotvářejí hořící ohně před vstupem. Největším pražským spalištěm nás provádí Julius Mlčoch, dlouholetý ředitel pohřebního ústavu ve Strašnicích, který v něm stále vypomáhá.

„V únoru máme ve Strašnicích zhruba pětadvacet žehů denně, v Motole patnáct,“ líčí Mlčoch. V lednu byly počty nepatrně vyšší – 30 a 20 denně. „U nás fungujeme ve dvousměnném provozu, v Motole mají jednu dvanáctihodinou směnu,“ popisuje.

Kdyby z jiného kraje požádali prostřednictvím ústředního krizového štábu o pomoc, jsou ve Strašnicích ochotni pomoci.

Covid neotvírat!

V provozní části krematoria, kam se lidé běžně nedostanou, visí květiny a věnce s kondolencemi. Tu a tam okolo nás projíždějí pracovníci s rakvemi. Několik z nich je označených nápisy „covid“ s doporučením neotevírat.

Zpovzdálí je slyšet hudba. Doléhá z obřadní síně, jejíž pódium se nachází hned za tenkou stěnou. Velká síň v těchto dnech po většinu času zeje prázdnotou. Důstojnému prostoru dodává na majestátnosti její akustika, rozléhá se zde každé slovo.

Nyní je více vytížená malá síň, v době vzniku krematoria (1932) byla myšlena jako ukázková. „Pozůstalí si stále častěji berou pohřeb bez obřadu. Sejdou se až na jaře při ukládání urny. Pohřbů s obřady probíhá okolo šesti denně, obvykle jich bývá deset,“ říká Mlčoch.

Nesnesitelné horko

Po obřadu se zatáhne opona, rakev sjede z katafalku za stěnu a výtah ji dopraví dolů do žárovny. Tělo s rakví se poté ihned spálí. Pokud probíhá poslední rozloučení bez obřadu, odvezou pracovníci rakev do zázemí žároviště přímo.

Přicházíme do suterénu. Zdi a strop jsou doslova protkány spletí rour a potrubí. Je zde mnohem tepleji než nahoře. Mohou za to dvě pece. Ke spálení ostatků se používá 850 stupňů Celsia.

„Teplotu obstarává plynový hořák. Hlídá se tmavost kouře a pevné částice, které se musejí zlikvidovat prostřednictvím certifikovaných lapačů, takzvané termické filtrace,“ vysvětluje Mlčoch. Ke konci procesu prý teplota vystoupá až na 900 stupňů. „Prostor pece se musí vychladit. Teprve potom počítač dovolí vložit dalšího zemřelého.“

Tělo o běžné velikosti se spálí přibližně za 70 minut. O to, aby ze spálených kostí vznikl jemný popelavý prach, se postará kremulátor neboli kulový mlýn, který je rozdrtí pomocí kameninových koulí. Předtím, než provede svou práci, je zapotřebí některé ostatky zbavit kloubních náhrad, čepů, endoprotéz a zubních protéz.

„Odváží si je firma, která je dále zpracovává jako kovový odpad,“ ozřejmí náš průvodce.

Plný personální stav

U zdi leží připravené urny s čísly, která jsou zapsána v kremační matrice. V Praze je přes 90 procent pohřbů kremačních. „Fungujeme v plném personálním obsazení, ale může se stát, že někdo odejde. Profese aranžérů a obsluhy katafalku je nahraditelná. Horší je to u pracovníků kremačního zařízení, ti musejí mít zkoušky na plynové zařízení a komisní zkoušky pro dané kremační zařízení,“ upozorňuje Mlčoch.

Správa pražských hřbitovů je začleněná do kritické infrastruktury. Náš průvodce léta chodíval na krizové štáby, kde se řeší, co dělat, když by nastala mimořádná událost s velkým počtem úmrtí. „Máme například pět posádek pohřebních vozů a jsme schopni převážet zemřelé kamkoli,“ objasňuje Mlčoch.

Naše exkurze je u konce. Vycházíme na dvůr, kde je zaparkováno několik desítek vozíků pro případ, že by nastala velká havárie, při které by zemřelo větší množství lidí a bylo by zapotřebí je rychle pohřbít. „Všeobecně se dá říci, že více lidí umírá v zimních měsících. Přes léto jsou lidé na chatách, v přírodě a mají větší vůli žít,“ loučí se s námi ředitel.

A tu vůli bychom chtěli všem čtenářům popřát i my.