Jaroslava Chudobová: Vůbec jsem netušila, co je to Hodgkinův syndrom

„Ze začátku jsem si myslela, že se jen praštil. Řešila jsem to i s paní učitelkou, jestli se třeba kluci ve školce nepošťuchovali. Pak jsem šla k dětské lékařce, která to vyhodnotila jako zduřené uzliny a nasadila antibiotika. Nezabraly jedny, druhé… Pak nás poslala na Bulovku,“ vrací se zpátky v čase Jaroslava Chudobová.
Na Bulovce Jeník strávil deset dní. Do žil dostával další antibiotika. Ani ta nezabrala. A přišel zlomový okamžik.
Maminku Jaroslavu si vyhledal osobně primář. „Řekl mi, že teď už pro nás nemohou nic udělat. A že nás posílají do Motola.“

Z Bulovky do Motola

Jaroslava přiznává, že v ten moment začala panikařit. „Nechtěla jsem hned myslet na to nejhorší, ale když si nás z jedné nemocnice přehodili do jiné, nevěděla jsem, co se děje. V Motole nás přijali hned ten samý den. Paní doktorka nás tehdy nechtěla ani pustit domů. Měla jsem v té době však doma dvanáctiletou dceru, proto jsem ji ukecala, aby nás ještě do druhého rána pustila.“

Karolína: Duševní onemocnění mi rodiče nevěřili. Mám být ráda, že nemám rakovinu

Zpět museli být do ranní vizity. Jeníkovi hned odebrali vzorek z uzlin a poslali ho na histologii. Za čtrnáct dnů přišly výsledky. Pozitivní. Hodgkinův syndrom.
„Vůbec jsem netušila, co to je. Tak jsem se jen zeptala, ať mi na rovinu řeknou, jestli je to nějaký druh rakoviny. Byl…“

Stesk starší sestřičky

V šoku byli nejen rodiče, ale i Jeníkova mladší sestra. „Museli jsme jí říci pravdu, jak to s Jeníkem je. Že to bude na delší dobu. A že je maličký, tak tam budu muset být s ním. Vzala to, ale hodně se jí stýskalo, těžce nesla, že má maminku a malého brášku mimo domov.“
V Motole nakonec Jaroslava strávila tři čtvrtě roku. A protože by bylo finančně nákladné každý den dojíždět z Mělníku, bydlela na ubytovně naproti Motolu.
„Hned na začátku léčby se mi ozvali z Nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda a nabídli mi, že za mě uhradí ubytovnu. Byla to pro mě velká úspora nejen peněz, ale i času.“

Potvůrka na krku

Jak Jaroslava vysvětlila samotnému Jeníkovi, že je nemocný? „Říkala jsem mu, že ta potvůrka, co má na krku, se musí vyléčit. Tehdy to moc nechápal. Ale na druhou stranu je možná dobře, že si to neuvědomoval.“
Teď už rodina věří, že si všechno zlé v životě již vybrali. „Bylo to hnusné. A už ani nechci myslet na to, že by se to někdy mohlo vrátit. Ale lékaři vám samozřejmě stoprocentní záruku nikdy nedají. Říkají však, že když se to do sedmi let nevrátí, tak už je to na dobré cestě.“

Olga: Dcera mi řekla: „Mami, já nechci takovou slepou mámu jako jsi ty“

Školku Jeník ukončil kvůli léčbě předčasně. A po letních prázdninách nastoupil do školy.
„V květnu, po chemoterapii, když ještě neměl ani vlásky, jsme šli na zápis. Ale ten se konal mimo oficiální termín, protože se kvůli oslabené imunitě nesměl setkat s ostatními dětmi.“
Když nastoupil do školy, měl ještě pod klíční kostí napíchnutou kanylu, kterou mu při kontrolách odebírali v nemocnici při kontrolách krev. „To ale nikdo ze spolužáků neviděl, měl to pod trikem.“

Našel se v judu

Jeník je ze sportovní rodiny. Jezdí na kole a díky mamince, která v dětství dělala judo, i on nyní objevuje krásy tohoto sportu.
„Lékaři mu to dovolili a je v tom fakt dobrý. Minulý týden jsme byli v Čáslavi na nominačním turnaji, v říjnu se chystáme na republikové závody,“ popisuje hrdě Jaroslava.
A kde se vidí Jeník v dospělosti? „Říkal, že bude policistou. Ale ne obyčejným. Chce dělat u Útvaru rychlého nasazení. Je akční, má smysl pro spravedlnost a má jasno v tom, že chce honit lumpy,“ uzavírá s úsměvem Jaroslava Chudobová.