Kliknutím zvětšíteRodiny se ústavní soudci zastali
Brněnští soudci dospěli k závěru, že není přijatelný přístup středočeského hejtmanství, které v odpovědi na žádost o pomoc konstatovalo, že žádné volné místo není k dispozici. Tečka a konec. Kraj si prý musí poradit tak, aby nalezl řešení: místo v ústavu prostě zajistit měl. Vem kde vem.
Nynější verdikt neřeší situaci samotného Davida V., jehož rodina žádala nejprve městský a posléze krajský úřad i kraj samotný o pomoc od roku 2012. Poté, co péči (byť doprovázenou osobní asistencí a odlehčovacími pobyty) přestávaly zvládat matka a babička ve vysokém seniorském věku. Bez přispění úřadů se pro něj nedávno podařilo najít umístění v soukromém domově se zvláštním režimem nedaleko Prahy.
Teprve budoucnost však ukáže, zda způsob, jakým senát se soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou aplikoval na projednávanou kauzu uplatňování práv na zdraví, přiměřenou životní úroveň, na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti zaručené Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, zůstane vztažen pouze na tento případ – či zda se ve středních Čechách i v dalších krajích budou houfně domáhat shodného přístupu lidé hledající zajištění ústavní péče pro příbuzné s postižením (nebo třeba jen umístění svých rodičů do domova seniorů).
Následovat může řada soudů
Nemusí se stát nic zásadního – na druhé straně se však může objevit i hotová lavina podání k soudům po celé republice poté, co aktuální rozhodnutí vejde ve známost. Ovšem: přijít to může i nemusí. Není totiž tajemstvím, že soudní rozhodování bývá na dlouhé lokty – a rodiny, které se ocitnou v situaci, jakou si dříve nedokázaly představit, potřebují najít řešení co nejdříve. Pokud možno okamžité – a také účinné (a současně i důstojné pro všechny zúčastněné). Zvlášť, když jsou v tíživé situaci, pak lidé sotva mají pomyšlení na soudní tahanice.
Poradí další kraje i ministerstvo
Na středočeské hejtmanství ve středu brněnský verdikt zapůsobil jako blesk z čistého nebe. Odpověď na otázku, kde vzít volné místo v podobných případech, kdy je situace podobá hledání příslovečného chlupu na dlani, prostě chybí. Protože se situace netýká jen středních Čech, ale jasné poselství o povinnosti zajistit umístění klienta vyslali ústavní soudci do regionů v celé republice, chtějí Středočeši hledat řešení na půdě Asociace krajů ČR – a to v součinnosti s ministerstvem práce a sociálních věcí. Čímž jsme oklikou zpátky u středních Čech: ministryní v demisi je totiž Jaroslava Němcová (ANO), někdejší krajská radní pro oblast sociálních věcí a posléze pro zdravotnictví.
Starat se mají úřady. A co dál?
Mlčet jistě nezůstanou ani poskytovatelé sociálních služeb. Mohly by totiž být na obzoru zásadní změny zcela přepisující zaběhnutou praxi jejich fungování – a to nejspíš nejen v příspěvkovém, ale možná i v neziskovém a v podnikatelském sektoru. Deník v té souvislosti zaznamenal ohlas, že by ústavní soudci mohli brzy řešit další podněty – tentokrát se týkající se třeba osobní důstojnosti a dalších základních lidských práv. Nebo by hygienici mohli dostat podnět tkající se požadovaných metrů na osobu.
Zdroj Deníku současně upozornil, že další, a to možná poněkud neočekávané souvislosti, se mohou objevit v budoucnu. „Je to vlastně časovaná bomba – vzhledem ke stoupajícímu věku rodiček i otců dětí a poměrně vysoké toleranci společnosti k užívání návykových látek,“ uvedl doslova k možným dopadům verdiktu ústavních soudců.
Upozornil současně, že volná (anebo snad příliš těsná?) interpretace aktuálního verdiktu by se mohla stát i podkladem pro případná soudní jednání týkající se finančních úhrad požadovaných za poskytované sociální služby – kdy by ovšem stanovisko justice bylo jen obtížně možné předjímat. „Odkaz na příslušné články mezinárodních úmluv by alespoň z laického pohledu opravdu mohlo vést k přesvědčení, že v případě prokazatelně oprávněných požadavků na sociální služby by vše mělo být poskytováno grátis,“ připustil zdroj na otázku Deníku. Jedním dechem ovšem upozornil, že si osobně nedovede představit rozsah ani obsah soudních jednání, na jejichž konci by právě tohle mohlo zaznít pravomocně.
Verdikt zní jasně: veřejná moc nesmí nechat rodiny na holičkách
Formálně má v případu rakovnického autisty ještě rozhodovat Nejvyšší správní soud. Ústavní soudci, kteří vyhověli ústavní stížnosti, totiž zrušili jeho rozhodnutí, k němuž dospěly dřívější soudní tahanice. Když se rodina nedovolala pomoci u úřadů, v březnu 2016 putovala ke středočeskému krajskému soudu žaloba na ochranu před nezákonným zásahem veřejné moci. Téhož roku v červnu Krajský soud v Praze shledal, že žalovaný Středočeský kraj nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona o sociálních službách: učinit cílené a konkrétní opatření k zajištění dostupnosti poskytování odpovídajících sociálních služeb.
Opačného názoru byl pak Nejvyšší správní soud. Rozhodnutí krajského soudu zrušil a původní žalobu odmítl. Nezamítl ji jako neoprávněnou, ale odmítl jako nepřijatelnou – s tím, že v řízení na ochranu před nezákonným zásahem kraj vůbec nemůže být žalovaným.
Ne, konstatoval Ústavní soud ČR, který se přiklonil k mínění soudu krajského. Své stanovisko opřel nejen o posouzení paragrafů zákona o sociálních službách, hovořících mimo jiné o pobytu v „nejméně omezujícím prostředí“, ale došlo i na konstatování, že ve hře byly vyšší hodnoty: základní práva. Zejména právo na zdraví zaručené článkem 31 Listiny základních práv a svobod, právo na přiměřenou životní úroveň chráněné článkem 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti podle článku 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Právě kraje přitom hrají hlavní úlohu při vytváření podmínek pro poskytování sociálních služeb a zajišťování jejich dostupnosti. Krajů se tudíž podle soudkyně-zpravodajky Kateřiny Šimáčkové týká povinnost veřejné moci zajistit dostupnost vhodných sociálních služeb. Ústavní soud přitom konstatoval, že nejde o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči přesně podle svých ideálních představ (například u konkrétního poskytovatele); je ale nezbytné zajistit takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a co nejnezávislejší život při zachování maxima osobní autonomie a v sociálním začlenění.
Nemusí to být nicméně zajištěno hned, jestliže ústavní soudci konstatovali, že zmiňovanou povinnost lze porušit „dočasně“ či „krátkodobě“. Problém ovšem představuje dlouhodobá nečinnost. Konstatování, že dosud péči zajišťovali rodinní příslušníci, přitom pro kraje nemůže být výmluvou, zdůraznili ústavní soudci. Právě naopak! O to víc je prý posláním veřejné moci „nenechat rodiny na holičkách“.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
