Šlo o premiérový projekt, který připravila organizace Mezinárodní vězeňské společenství ve spolupráci s jiřickou věznicí. „Jedná se o premiéru v naší republice. Chceme rodinám odsouzených dopřát alespoň den radosti spolu. Navíc v prostředí, které nebude nepříjemné dětem. Ty jsou také vlastně obětí toho, že jejich otec není doma. Chceme se pokusit zachovat sociální vazby, rodiny pohromadě,“ vysvětluje Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství.

Sobotní akce v jiřické věznici se týkala 12 vybraných odsouzených a jejich rodin. Asistovalo celkem 18 dobrovolníků. „Pro řadu dětí je to nezvyklá situace. Najednou pro ně tatínek připravuje jídlo. Hraje si s nimi. Situace, které třeba vůbec neznají,“ vysvětluje smysl projektu mluvčí jiřické věznice Helena Prokopová.

Na akci, která trvala od 9 do 17 hodin, byli vybráni odsouzení ze středního a vyššího stupně zabezpečení. „Tedy například ti, kteří byli odsouzení za opakovanou majetkovou trestnou činnost nebo i za násilnou trestnou činnost, která však pochopitelně nesouvisela s jejich rodinou. Obecně jsou to takoví odsouzení, kteří projevují zájem o změnu životního stylu a chtějí v budoucnu žít rodinným životem,“ doplnila Prokopová.

Mezinárodní vězeňské společenství chystá i další projekty zaměřené především na děti odsouzených. Jedním z nich bude i Andělský strom, jejichž prostřednictvím už loni mohli vybraní vězni poslat svým dětem dárek s doprovodným dopisem. Děti odsouzených tak získaly nečekaně 900 dárků. „Pro nás jsou děti odsouzených takové neviditelné oběti. Jen u nás jich žije zhruba 40 tisíc,“ uzavřela Gabriela Kabátová.

Pilotní projekt Den s dítětem se konal v sobotu v areálu jiřické věznice.Dojemné setkání zažil také odsouzený Viktor. V zeleném týmovém triku zamířil se svým malým synem ke skluzavce pro nejmenší. „Vidím syna po roce, teď je mu rok a půl. Pochopitelně si mě vůbec nepamatuje, jsem pro něj cizí člověk. Hledáme k sobě cestu,“ říká Viktor a bere syna do náručí. „Chci věřit, že nám tahle příjemná akce otevře dveře k dalším návštěvám. Je tu i žena se starší dcerou. V takovémto prostředí, které děti nestresuje, nemáme šanci se jindy vidět,“ vypráví Viktor. Na otázku, za jak dlouho by mu měl trest vypršet a on se bude moci k rodině vrátit, odpovídá nejdřív s povzdechem a spíše vyhýbavě. „Ještě dlouho.“ Pak přizná, že má ve věznici strávit ještě pět let. „Chci věřit, už kvůli dětem, že to bude o něco kratší doba, i když soudce se na proměnění části trestu na podmínku moc netváří. Ale třeba budeme moci využít náramků a trestu domácího vězení, uvidíme,“ spřádá Viktor plány do budoucna a hladí svého syna.