Křest plánuje autorka v Městské knihovně v Sedlčanech a také ve Váchově špýcharu v Drážkově. V rozhovoru svůj počin přiblížila.

Co vás k psaní motivovalo a jak dlouho ve vás myšlenka napsat knížku zrála?

Jako učitelka jsem si musela před několika lety doplnit vysokoškolské vzdělání. Rozhodla jsem se pro Pedagogickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni. Podobně na tom byla moje kamarádka Lenka za Sedlčan. Obě jsme vysokou školu kdysi dělaly a nedokončily, protože jsme daly přednost mateřství. První vysokou jsem studovala v době, kdy přišla listopadová revoluce. Tenkrát jsem si vybrala češtinu a občanku. Osnovy z občanky vzhledem k politické změně najednou škola zrušila. To ale není výmluva. Faktem ale je, že studia jsem v té době přerušila a dodělala si střední pedagogickou školu… Ono se dá říci, že s kamarádkou celý život studujeme. Za ta léta bych dokončených škol mohla vypočítat několik. A najednou jsme byly obě postaveny před rozhodnutí být či nebýt vysokoškolačkami. Přidala se k nám ještě jedna kamarádka. Za pět let, kdy jsme dojížděly do Plzně, jsme zažily až neuvěřitelné věci. Na škole jsem se navíc seznámily s kolegyní podobného ražení jako jsme my. Snažit se o vysokou školu ve čtyřiceti letech je sice spíš někdy k pláči, ale my jsme se vše vnímaly z té lepší stránky. Přestože nemám žádný talent na tělocvik, musela jsem se smířit i s tímto tento předmětem. Různé zážitky jsem začala postupně zaznamenávat.

Jaký zápis byl ten první?

Moje psaní začalo na cyklistickém kurzu. Myslela jsem si, že jej nepřežiju. Ujet denně 60 nebo 70 kilometrů na kole v kopcovité krajině pro mě bylo někde za hranicemi sil. Vypořádat se čestně s matikou byly oproti tomu hračka. Moje sepsané zážitky obešly celou Západočeskou univerzitu. Pedagogové se na mě nerozzlobili, moje nadsázka se jim líbila. Hecovali mě, abych ze všeho udělala knihu. Totéž po mně chtěly i kamarádky, které se příhodám dost nasmály. Já si nejdřív říkala, že to bude tím, že to zažily. Dala jsem texty přečíst dalším lidem a dokonce jednomu muži, abych poznala, zda to není dámské čtení. Prý se bavil. Tak jsem zašla za ředitelkou sedlčanské knihovny Blankou Tauberovou na radu. Posunula mě dál. Korekturám se bez odměny na honorář věnovala Marie Bazalová.


Jsou to povídky jen o studiu?

Žánr bych označila něco mezi povídkou a fejetonem. Kniha není jen o plzeňské škole. Každý se naučí zpívat bylo jedno téma, do kterého jsem se pustila a přitom jsem vzpomínala na dětství. Přidávala jsem i příhody z učitelské praxe a v příbězích se prolíná i rodinná historie rodu Váchových.

Měnila jste jednotlivým postavám jména?

Zachovala jsem jména mých kamarádek, ale u učitelů v Plzni jsem použila pozměněná. Stejně ale myslím, že se v tom poznají.

Jaký má knížka rozsah?

Nebude nijak objemná, půjde o šestnáct nebo sedmnáct povídek. K názvu Diagnóza : Učitelka mě přivedla kamarádka, která přesně tohle o naší profesi tvrdí.

Máte už rozmyšleno, jaké kmotry pozvete?

Samozřejmě kamarádky a také Blanku Tauberovou, která je víc matka knihy než její kmotra, protože mi nejvíc pomohla a bez ní bych tu odvahu vydat knihu asi neměla.

Jaké předměty v dublovické škole vyučujete?

Na prvním stupni to jsou všechny předměty v září jsem začala již čtrnáctý rok.

Čtěte také: Výtvarnice dělá knihy tak, aby nikoho ani nenapadlo, že se vzdělává

Marie Břeňová