Ředitel krajské záchranky Houdek: Svazující, ale motivující práce

„Je toho tady dost, ale vyznám se," nenápadně se omlouvá. Za sebou má postavený rotoped, na kterém už nejezdí, občas zazvoní telefon.

Sedím v kladenské kanceláři ředitele Středočeské záchranné služby. Povídám si s Martinem Houdkem, který tu řediteluje už od roku 2009.

Pane řediteli, zkusme začít stručně tím, co se stane, když zavolám na telefonní číslo 155?

Vždy se mluví jen o sanitě, posádkách, ale hlava všeho je náš kladenský dispečink. Osm až devět dispečerů tu slouží nonstop. Dispečer vyhodnotí situaci a buď překlopí na call centrum, kde poradí, nebo vysílá posádku. Na místo pak vyjíždí jedna ze tří skupin.

RLP, RZP a RV, že?

Přesně tak.

Dešifrujte to ale, prosím, vy.

Vše je podle priority, podle závažnosti problému. Buď vyjíždí RZP - Rychlá zdravotnická pomoc - což je sanitka s řidičem a záchranářem. Pokud se případ jeví závažnější, vyjíždí RLP - Rychlá lékařská pomoc - to je sanitka řidičem, záchranářem a lékařem. Třetí variantou je systém Rendez-vous. To vyjíždí řidič s lékařem s vozem s pohonem na všechna čtyři kola. S ním pak přijíždí i sanitka se záchranářem. V tomto případě lékař ošetří pacienta a podle situace ho pošle sanitkou do nemocnice a on může vyrazit jinam, nebo jede s pacientem.

Vy jste k systému Rendez-vous nebyl příliš nakloněn.

Přesně tak, zpočátku u mne byla skepse. Nakonec se ale ukázal jako oprávněný a využitelný, Podle statistik totiž až 80 procent případů nemusí lékař doprovázet pacienta do nemocnice. Postačí záchranář.

Před lety bylo v kraji šest operačních středisek, nyní je jedno.

Ano, bylo složité vše uřídit, proto jsme vše soustředili do jednoho operačního střediska, které sídlí v areálu kladenské nemocnice, kde máme své sídlo.

Prosím o pár statistických čísel - výjezdová stanoviště, sanitky, lékaři…

Na 38 výjezdových stanovištích je připraveno kolem osmi desítek posádek. Kromě naší záchranky v rámci smluvní spolupráce tuto činnost zajišťují dva soukromé subjekty - Asociace samaritánů a Trans Hospital. K dispozici máme celkem 120 sanitek. V přepočtu na celé úvazky máme 95 lékařů.

Jak jsou povinné dojezdové časy vašich posádek?

Zákon nám ukládá aktivaci do dvou minut od přijetí výzvy, tedy vyjet se sanitou. Do dvaceti minut podle plánu plošného pokrytí - podotýkám za ideálního stavu. Naše průměrná dojezdová doba je však necelých devět minut.

Středočeský kraj je atypický, ve svém středu má Prahu, která má vlastní záchranný systém…

Jsme největší záchranná služba v republice jak z pohledu počtu obyvatel, tak rozlohou. Jak s Prahou, tak s okolními kraji spolupracujeme v rámci přeshraniční spolupráce. Stává se každý den, že vyjíždíme za hranice kraje v místech, kde je to třeba. Spolupráce s pražským dispečinkem i s ostatními kraji je velice úzká.

Jsou některá stanoviště využitelná tak málo, že uvažujete o jejich zrušení?

Máme pár stanovišť, kde se vyjíždí výrazně méně - Rakovnicko, Krásná Hora na Příbramsku. Tam vyjedeme třeba jednou za den, ale my nemůžeme zrušit výjezdové stanoviště, musíme splnit dvacetiminutovou dojezdovou dobu. Na záchranku se nelze dívat podle toho, zda se to vyplatí, nebo ne. Musíme pokrýt naši službou náš region, náš kraj.

Občas se objevují a děsí případy agresivity lidí vůči záchranářských posádkám.

Do sanity jsem poprvé usedl v roce 1984. Už tehdy jsme se den co den setkávali s agresivitou. A ten problém je pořád, naopak agresivita stoupá. Posádky se dostávají do neuvěřitelně složitých situací, kdy jde doslova o zdraví a často o jejich životy. Ta agresivita je takřka vždy spojená s použitím psychotropních látek, většinou alkoholem. V problémových lokalitách nám pomáhá policie, jinak naši lidé se snaží vše řešit klidem, ale mnohdy to nepomáhá. Není to jednoduché.

Všiml jsem si, že počet výjezdů v celé ČR má vzestupný charakter, je to mu tak i u vás?

Každým rokem počet  stoupá počet výjezdů o sedm až devět procent. Když jsem před lety nastoupil, počet výjezdů byl hluboko pod 100 tisíc, nyní jich je hodně přes 100 tisíc. Děsivé je to, že ale počet výjezdů u takzvaných  indikovaných, závažných  diagnóz, jako jsou infarkt, mozkové cévní příhody, , závažné úrazy včetně dopravních nehod, je stále na stejné úrovni. Nadále přetrvává i to, že některá zdravotnická zařízení v srpnu zavřou a napíšou na dveře, že v případě potřeby volejte 155. Stejně tak i řada soukromých zařízení (léčebny pro dlouhodobě nemocné, domovy důchodců, Alzheimer centra) avizuje pro své klienty 24hodinovou dostupnost lékařské péče. A pak volají nás. Pokud je stav akutní, není problém, ale jezdíme i na chronické stavy, kde by v podstatě si to měla zajistit ona zařízení sama.Zároveň ale také suplujeme práci praktických lékařů.

Pane řediteli, pamatujete si na svůj první výjezd v sanitce?

To byl nějaký převoz pacienta ještě na škole. Nepamatuji si ani na první vážný výjezd. Mám ale pár výjezdů, na které v životě nepamatuji.

Kladné, či záporné?

Tak i tak. Ty zásadní mám dva. Jednou jsme zresuscitovali 39letou paní s vrozenou srdeční vadou. Bylo to u ní doma, byla v klinické smrti, v podstatě mrtvá. Klikou bylo, že nemocnice byla kousek. Po 90 minutách jsme ji obnovili oběh, zachránili jsme ji. Bylo to hodně složitý případ, několikrát jsme ji defibrilovali. Život šel dál a za tři týdny mám ve dveřích návštěvu. Stojí v nich dáma s celou rodinou – přinesli mi koňak a přišli poděkovat za záchranu života. To ve mne zůstalo. Stejně jako druhý případ, bohužel se smutným koncem. Rodiče byli na poli s tříletým dítětem, děťátko vběhlo do silnice, porazilo jej auto, resuscitace byla úspěšná, ale následně v nemocnici ten malý človíček zemřel. Na to se prostě nezapomíná, smrt dítěte je pro nás hodně těžká, smutná, prostě je to špatné.

V kanceláři máte rotoped, občas si pro odreagování zašlapete?

Ale kdepak, takhle tady stojí delší dobu. Je to vlastně klasika, věšák, nemám čas. Od dob, kdy jsem po úrazu potřebovalo tělo rozhýbat, tak je to jen doplněk kanceláře.

Copak se stalo?

Využil jsem služeb naší záchranky jako klient. Spadl jsem z kola a zlomil si hrudní obratel. Dojezdový čas sanitky byl skvělých devět minut. Mne to ale připadalo jako věčnost, takže chápu netrpělivost lidí. Byť náš povinný dojezdový čas je v rámci kraje dvacet minut.

Žijete neustále na hraně mezi životem a s mrtí, byť u vás takzvaně „v přímém přenosu", ale jako ředitel. Jak relaxujete? Jak odpočíváte?

Hraju tenis, jezdím na horském kole, přitom se člověk dokáže odreagovat. I když se přiznám, že na práci myslím skoro pořád. Ono to ale jinak nejde. Tahle branže nesnese moc dlouho, aby na ni člověk „zapomněl". Vždyť jde takřka vždy o život někoho, kdo na nás spoléhá. A to je veliká zodpovědnost. Je to svazující, ale zároveň motivující práce. Asi proto jsem si tuhle adrenalinovou cestu životem vybral. Práci s lidmi o lidech. Nelituji.

Čtěte také: Pražany ohrožuje na životě nedostatek akutních lůžek