ONLINE reportáž o koronaviru najdete ZDE
Psychiatr, který se proslavil i jako literát, scenárista, dramaturg a překladatel, však užitečné rady může nabídnout lidem všeho věku, ať bydlí kdekoli.
Co víc pomáhá psychiatrovi, který je známou postavou i v uměleckém světě, aby se „nezbláznil“ ze všech změn, které se na nás nyní valí? Spíš zkušenosti psychiatra, nebo ty z oblasti kumštu?
Obě ty mé profese se vzácně doplňují, možná, že právě v tom je jejich kouzlo. V psychiatrii se setkáváme často s bolestí, úzkostí, obavami, nejistotou a strachem. A samozřejmě i smutkem. V mnoha případech a situacích nemůžeme nešťastnému pacientovi pomoci. Třeba když ztratí milovanou bytost. Naopak jako spisovatel a autor mám možnost kompenzace, tady mohu konat zázraky, i když je to jen na papíře. A možná právě to mi pomáhá, abych i po 48 letech v psychiatrické profesi se dokázal dívat na věci s určitým nadhledem.
Máte i nějakou obecnou radu pro obyčejného člověka, jak se vypořádat s nynější obtížnou dobou?
Všichni jsme v této situaci obyčejní lidé, všichni máme stejné omezené možnosti a nikdo z nás nemá privilegium, aby se s tím mohl vypořádat snadněji. Máme však možnost využívat své vlastní zkušenosti – a svou roli tu hraje i naše povaha. Lidé pozitivně naladění jsou na tom vždy lépe. V takovéto situaci pomáhá i představa, že až tenhle „blázinec“ jednou skončí, pojedeme například někam do hor a budeme se procházet po vonících loukách. I tahle představa může být velmi živá a laskavá. Vedle toho je dobré, když člověk má své koníčky a záliby, ke kterým se může v takových chvílích vracet. Vzít z knihovny knížku, kterou kdysi četl a líbila se mu, poslechnout si písničku, kterou má spojenou s hezkými zážitky. A je tu stále možnost, kterou nabízí moderní technika: telefon přátelům, e-mail. To vše může člověku usnadnit tuto obtížnou dobu.
V domovech Clementas se věnujete práci s lidmi trpícími různou formou demence. Jak snášejí situace, s jakými se dříve nesetkali?
Lidé postiženi demencí různého typu většinou příliš nevnímají dramatickou situaci, která se odehrává mimo zdi jejich zařízení. Jen někteří z nich sledují zprávy nebo čtou noviny. Paradoxní je, že právě u většiny z těch více vnímajících se neprojevuje panika a zděšení – naopak vnímají tuto situaci s jakýmsi důstojným nadhledem, srovnávají svoje vlastní zážitky, a proto jsou schopni udržet si klid.
Není na tom hůř senior bydlící doma, který náhle přišel o obvyklé kontakty a dosavadní aktivity?
Nepochybně je to pravda. Člověk, který je vykořeněn ze svých běžných zvyklostí a je „uvězněn“, byť i ve svém prostředí, prožívá tuto karcerální atmosféru často velmi tíživě. Naopak v prostředí domova pro seniory vnímá změnu pouze částečně: nejsou fyzické návštěvy příbuzných a sestřičky nosí roušky. Zůstává možnost komunikovat se známými tvářemi na pokojích či v atriích. Doma si senior více uvědomuje svou osamělost.
Jak by dědečkům a babičkám mohli být nápomocni jejich blízcí, z nichž se nyní často stávají jen přátelé na telefonu?
Podpora je nutná. Stále vedle fyzických návštěv a tolik potřebného hlasu na telefonu existují přece pořád ještě dopisy! Je to způsob, který senioři zažili, patřil do jejich života, i když jej dnes vytěsnily moderní komunikační kanály. Dopis je materializovaná vzpomínka, která nevyprchá. A je možné se k němu vrátit a také na něj odpovědět.
I mladší ročníky to mají těžké. Lidé teď tráví doma spoustu času se svými blízkými – mnohem víc než kdy dřív – a leckdy jsou až zaskočeni: s kým vlastně žijí, jak se dokážou chovat jejich děti… Jak se vyrovnávat s těmito překvapeními – a jak domácnost ukočírovat směrem do stanice Pohoda?
To je dnes velice častá stížnost a není vlastně ani překvapivá. Vždyť dnešní civilizace, která za normálních okolností nabízí lidem tolik aktivit a zábavy, je najednou narušena. Zvyklosti a potřeby zablokovány a člověk se ocitá jen tváří v tvář těm nejbližším. Obvykle se míjejí ve dveřích ráno a večer, prohodí spolu pár slov – a najednou, podobně jako třeba o dovolené, spolu musí trávit prakticky neomezený čas. V ambulanci dnes řešíme velké množství konfliktů v mezilidských vztazích, doposud neřešených, které vyplouvají na povrch právě v tomto vypjatém období. Co poradit? Naučit se opět spolu nažívat ve dvojici či v rodině, dopřát si „odpočinek“ a nehrotit konflikty. Odkládat hádky a snažit se programově vytvářet pohodu. Je to nesmírně těžké, ale při troše shovívavosti, trpělivosti a vstřícnosti to přece lze pár týdnů vydržet.