Jak jste se na Ukrajinu dostal?
Jel jsem tam s kamarádem Gregem. Vezli jsme tam plné auto humanitární pomoci a výbavu pro teritoriální domobranu. Na ukrajinsko-slovenském přechodu v Ubľe jsme se potkali s kamarádem, který založil spolek Humanitární koridor, přes který míří pomoc z Evropy. Přes sklady v Ubľe ji transportují tam, kam je potřeba. V Ubľe jsme strávili první tři dny. Poté jsme se přesunuli do Užhorodu, kde jsme vyložili medicínské věci. Pak do Lvova a Kyjeva, tam jsem měl domluvené setkání s domobranou.

Vzali vás přímo do míst, kde se válčilo?
Domobrana nás vzala do Baryshivky, což je oblast okolo stejnojmenného města východně za Kyjevem. Bylo to 10 nebo 14 dní po osvobození od ruských okupantů. Během toho jsme se seznámili se spoustou důležitých lidí z okolí Kyjeva z teritoriální obrany. Domluvili jsme se na spolupráci, sháněli jsme pro ně nejrůznější vybavení. Ukrajinská armáda má slušnou pomoc ze světa, domobranci ale nemají skoro nic, přitom odvádějí slušný kus práce a brání svá území. Díky mé facebookové stránce a mým fanouškům vznikla obrovská podpora ukrajinské domobrany. A podařilo se mi pro ně vybrat nemalou částku na nákup vybavení. To vidím jako největší úspěch mé cesty. Teď tam posíláme další zásilku.

Jak se vám to podařilo?
Na facebooku mě sleduje na 26 tisíc lidí, kteří jsou zvyklí, že jim prezentuji fotky z mých koníčků. Občas se mi za to odmění tím, že mi pošlou peníze na mé další projekty. Když bylo teď potřeba, stránku jsem přetvořil na humanitární projekt. Prostě jsem jen využil svého mediálního dosahu, abych propojoval lidi a směřoval pomoc tam, kam má. Pokud má člověk mediální dosah, měl by toho využívat a motivovat lidi dělat lepší věci. O to se snažím já. A funguje to.

Na konci dubna se otevřelo Komunitní centrum Roztyly pro ukrajinské matky a jejich děti.
Praha hledá ubytování pro uprchlíky, asistované bydlení skončí

Můžete popsat setkání s místními lidmi?
První silnější zážitek byl ve vesnici Sherevchenko. Viděli jsme vybombardovaný dům, před kterým stál vyhořelý ruský náklaďák. Na korbě měl zničené zásobníky do samopalu AK-47, ruské termovize a další nepořádek. Před ním jsme potkali paní, která v domě žila se svým synem a plakala. Vůbec nerozuměla tomu, proč se to stalo. To bylo velmi, velmi emotivní. Prostě strašné. V další vesnici jsme viděli vypálenou základní a mateřskou školu. Potkal jsem tam holčičku s tatínkem, oblíbila si mě a natočil jsem s ní krátký rozhovor. Bylo jí asi jedenáct let. Jejich rodina byla skoro jediná ve vesnici, komu Rusové nevybombardovali dům. Holčičku během ostřelování odvezli do bezpečí. Vyprávěla nám o tom, co prožívala její maminka. Když Rusové vesnici obsadili, ze školy si udělali velitelství a ošetřovnu. Když je ukrajinská domobrana hnala pryč, školu vypálili a okolí zaminovali. Od té doby ve škole nikdo nebyl. Lidé se bojí otevřít dveře. Rusové totiž na pootevřených dveřích nechávají sklenice s výbušninou. Jakmile do dveří strčíte, bouchne to.

Prožíval jste jejich příběhy s nimi?
Myslím, že jsem silný člověk a krizové situace zvládám dobře. U té holčičky jsem se normálně rozplakal. Musel jsem prostě odejít stranou a brečet.
Když jsme projížděli oblastí a zastavovali se u různých objektů, bylo to strašné. Člověk cítí tu bezmoc lidí a cítí z nich doteď tu hrůzu z toho, jak se k nim ruští okupanti chovali. Postříleli je v jejich domech. Byl jsem v jedné vesnici, kde našli ve sklepě šest lidí, které střelili kulkou do hlavy. Ať jste kdekoliv, ta síla toho, co se stalo, je všudypřítomná. Vidíte tu zkázu, vidíte lidi, kteří uklízejí trosky svých domů. Nikdo tam nemá dobrou náladu. U cest míjíte zničenou ruskou vojenskou techniku. Těsně před Kyjevem u dálnice stojí zbytky rozstříleného ruského tanku. Takové obrázky jsou všude směrem od Kyjeva dál na východ.

Lidé žijí dál stejně

Jak se podle vás změnil život místních?
Lidé žijí stejně dál. Jenom s tím, že se naučili vnímat a slyšet zvuk raketového poplachu a jsou připraveni, že se může stát cokoliv. Je tam cítit jistá napjatost a nervozita. Setkání s cizincem je pro ně zpestření. Jsou rádi, že se mohou bavit s někým úplně jiným, než jsou sousedé, kteří jsou na tom stejně. Rádi předávají své příběhy o tom, co Rusáci dělají. A že se jejich příběhy dostanou do světa. To je velmi důležité.

Neměl jste na Ukrajině strach?
Já se obecně moc nebojím. Zvláštní pocit byl, když nás ve Lvově nad ránem vzbudila siréna a běželi jsme do krytu. Díky mým koníčkům jsem se naučil zvládat krizové situace jinak. Umím být na spoustu situací být připraven. Za čtyři týdny se tam vracím, mám domluvenou cestu na východ v neprůstřelné vestě s vojenským doprovodem. Měl bych být asi 5 kilometrů od fronty. Tam asi strach mít budu a budu se držet trochu dál. Určitě tam opět povezu nějaké vybavení. Díky mým kontaktům a přátelům, které jsem si tam vytvořil, mám domluvené povolení ke vstupu.

Výuka ukrajinských dětí. Ilustrační foto.
Klecanda: Integrace ukrajinských dětí do běžných tříd? Není to ideální

Doporučil byste takovou cestu dalším lidem?
Otázka je komu. Pomáhat je super, spousta organizací potřebuje dobrovolníky. Většinou si však lidé představí přímou pomoc na místě válečného sporu a teprve potom se cítí aktivní a uspokojeni. Jenže pomoc začíná už mnohem dříve, třeba na skladech či v asistenčních centrech v Česku, na hraničních přechodech nebo v Užhorodu, kde je spousta skladů. Určitě je dobré vyjet, ale rozhodně je třeba předem vědět, kam jedete a nečekat, že budete tahat zraněné lidi ze zákopů.

Co vás vlastně motivovalo na Ukrajinu jet?
V uprchlických krizích se angažuji od roku 2015, kdy jsem vyrazil na Balkán, kde jsem strávil rok a půl. Nejhorší lidská vlastnost je lhostejnost k neštěstí druhého. Moje motivace je jednoduchá, jsem docela empatický člověk, chtěl jsem pomoci lidem a také se osobně podívat na místo sporu. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči a ten obraz pak předat mým fanouškům, s nimi jsem byl po celou dobu v kontaktu.