Václav Holas: Sny o sázení stromů v poušti se mi možná splní v Čechách

Jak byste představil svou práci laikům?

Práce muzejního etnografa je často prezentována jako práce se sbírkami národopisného charakteru, a je pravda, že mým úkolem je pečovat o dědictví, které při zakládání muzeí po vesnicích sesbírali naši předchůdci. Většinou jde o výrobní prostředky a předměty spojené s různými zvyky. Sám se soustředím na péči o sbírku textilu, která je z hlediska dlouhodobého uchovávání poměrně problematickou záležitostí. Dobré uložení této sbírky pro mě představuje velkou výzvu. Na starosti mám různé kroje a oděvní součástky našich předků. Práce etnografa je ale mnohem bohatší a nemusí být nutně zaměřena na prostředí venkova. Hodně času trávíme přípravou výstav a akcí pro veřejnost. Bohužel moc času nezbývá pro terénní výzkumy a etnografické sběry.

V době koronaviru zákaz darování krve? Není to pravda, říká nemocnice

Jaký je rozdíl mezi prací v muzeu a na akademické půdě?

Ačkoli se naše zájmová pole s kolegy z univerzitního prostředí překrývají a bez spolupráce není správný výkon našich povolání ani možný, naše přístupy jsou položeny na trochu jiných základech. Z podstaty muzeí je jedním z našich hlavních úkolů prezentace, ať už artefaktů, dědictví nebo různých společenských témat. Myslím si ale, že se v muzeích někdy až příliš soustředíme na vnější stránku věci a uniká nám smysl obsahu. Naopak akademici v humanitních vědách jsou napadáni za přílišné teoretizování a nesrozumitelnost svých výstupů. Pokud si ovšem tyto limity svých oborů lidé v muzeích i výzkumných ústavech uvědomují, vznikají často skvělé výstupy, které mohou být i pro laickou veřejnost velmi inspirativní a obohacující.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Narodil jsem se ještě před převratem a jako každý kluk té doby jsem chtěl být nejdříve kosmonautem. A později archeologem.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

A jak jste se dostal k práci etnografa?

Už od dětství jsem se velmi zajímal o regionální vlastivědu a po studiu na gymnáziu jsem se přihlásil ke studiu na filozofické fakultě. V závěru mého bakalářského studia historie sháněli muzejního pracovníka v Mnichově Hradišti, kde je v městském muzeu uložena úžasná sbírka. Vyšlo to a já se tam s muzejní prací seznámil. Poté jsem se rozhodl pokračovat ve studiu etnologie, která je v kombinaci s historií velmi zajímavým oborem, a když v boleslavském muzeu hledali etnologa, rozhodl jsem se přesídlit. Ačkoli o muzejních pracovnících kolují stereotypní hodnocení „lidé s prachovkou“, muzejní práce je nesmírně bohatá a člověk během ní zažije ledacos.

Uvažoval jste někdy, že byste se rád věnoval jinému povolání?

Někdy mě to, pravda, táhne k akademickému prostředí, ale mám pocit, že jsem ještě v muzeích nesplnil své poslání. Jako každý správný kulturní antropolog etnolog jsem svou duší dobrodruh, a proto mě to někdy táhne k exotickým výzkumům nebo k otázce života našich krajanů v zahraničí. Někdy také sním o tom, že bych jel vysázet les do pouště. To se mi ale možná brzy splní i u nás v Čechách. Všechno jsou to zajímavé výzvy, ale nějakým způsobem cítím, že bych zatím ještě chtěl porozumět světu z místa, ve kterém žiji a kde se cítím doma. Práce v muzeu pro mě stále představuje dobrou příležitost. Nicméně uvidíme, co přinesou zítřky.

Herec Igor Orozovič: Nebaví mě černobílé vykreslování minulosti

Máme za sebou čas masopustů, blíží se Velikonoce… Připomněl byste svátky, které už dnes lidí opomíjejí?

Takové svátky bychom určitě našli. Ve spojení s vítáním jara mě například napadá svátek svatého Řehoře, který byl svátkem žáků a učitelů spojený s koledou. Podobně je to s různými letničními svátky. Spíš než zapomínání ale v dnešní společnosti pozoruji opětovné zavádění různých svátků a zvyků, jejichž kontinuita byla v minulosti přerušena. Loni jsem, tuším v Sukoradech, viděl chlapce o Velikonocích obcházet s řehtačkami. Velmi populární jsou právě masopusty. A jedna z mých kamarádek chodí s ostatními dívkami rituálně otevírat studánku Hrdinku na kraji Českého ráje.

Jak se tyto obyčeje promítají do umění?

Do umění a populární kultury se velmi promítají. Pokud bych to vztáhl na otázku národopisu jako oboru, můžeme snadno vidět, jak jím byla ovlivněna celá generace národního obrození. Myslím, že každý z nás má alespoň nějaké povědomí o Kytici Karla Jaromíra Erbena. Povědomí o těchto zvycích a obyčejích je součástí našeho národního vědomí. Dnešní televizní stanice nabízejí bohatou nabídku pořadů, které se vracejí k tomu, kdybych citoval současný pořad České televize, co naše babičky uměly a my jsme to zapomněli. Pokud jde o jedno současné konkrétní dílo, kde se podle mě velmi pěkně podařilo vykreslit český folklor, pak se mi v poslední době velmi líbil Havelkův film Hastrman.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Je připomínání svátečních dnů důležité?

Co se týče povědomí o významných svátcích, myslím si, že je stále důležité mít ponětí o jejich významu. Tyto svátky nás vrací k něčemu, od čeho nás informační technologie a konzum odtahují, a tím je cyklus postavený na přirozené změně ročních období. Prostřednictvím těchto svátků lidé často vyjadřovali svůj vztah k přírodě. I lidé minulosti měli mnoho práce, ale zároveň věděli, že stejně jako je důležité pracovat, nelze se obejít bez odpočinku. V tom pro nás tyto svátky mohou být inspirativní.

Dezerty na oslavu končící zimy: šlehačková bábovka či točený perník

Proč bychom měli v dnešní době navštěvovat muzea?

Muzea jsou předně místa, kde se můžeme setkat s vědomým odkazem našich předků. Osobně ale spatřuji největší význam muzea jako místa setkávání. Předměty není důležité vystavovat ani tak z důvodu nějakého poučování, jako spíš možnosti zastavit se nad nimi a společně s návštěvníky mluvit o jejich významu pro naše předky a o tom, co pro nás představují dnes. Samotné předměty bez lidí, kteří se nad nimi setkávají, mnoho neznamenají a jako by byly němé.

Je vám vaše práce zároveň i koníčkem?

Ano. A způsob myšlení, který v ní mohu uplatňovat, se zároveň promítá i do mého civilního života. Mým velkým koníčkem jsou už dlouhou řadu let dálkové pochody a vysokohorská turistika. Dříve jsme říkali přechody, ale dnes je moderní o dálkových pochodech mluvit jako o long trailech. Samotný fenomén pouti je z etnologického hlediska velmi zajímavý. Poslední dobou mě ale baví uvažovat o změně úlohy hor v našich životech. Zatímco dříve byly hory místem těžkého živobytí a návštěv nejvýš ojedinělých, dnes jsme se dostali až do stavu, kdy se hory stávají místem úniků nejen víkendových, ale často se k nim unikáme také v prostředí sociálních sítí, přednášek nebo jsou předmětem soutěžení. Respekt k horám se přitom neztrácí a je zajímavé sledovat motivace lidí, kteří jejich prostředí vyhledávají. Dalším mým koníčkem je pěstování stromů v soukromém arboretu na místě bývalé skládky, s kterým jsem začal asi před patnácti lety. Stromy zde vysázené jsou pro mě takovými kronikami vlastního života.

Správci milovické rezervace shání 1,5 milionu na rozšíření pastviny