Narodil jste se v Ústí nad Labem, žijete v Ústí nad Labem. Je Ústí nad Labem také místem, kde se rodí vaše básně? Nebo konkrétněji: Vaše básně jsou v podstatě a ve většině motivovány Ústím a ženami v něm?

Nevím, jestli mám začít ženami nebo městem. Ale vzhledem k tomu, že město má své hranice a ženy ne, začnu raději jimi. Nemohu říci, že mne ženy jen motivují. Myslím, že bych jim tím slovem upřel značnou část jejich zásluh. Ženy jsou krásné. Ale nepatří mi a ani nechci, aby mi patřily. Možná to zní nesmyslně, nechtít vlastnit krásu, ale já si myslím, že krása nemá mít hranice a ničemu a nikomu se nepřizpůsobovat, tudíž ani mně. Jo a to město? Cítím se v něm doma, je to nějaká moje forma jistoty, s takovou hromadou betonu jen tak nikdo a něco nepohne.

Přiznejme si, jsou to ženy či láska či zrada žen, co probouzí proud myšlenek, ze kterých se rodí verš?

Láska. Naprosto a nekonečně. Ale preferuju tichou lásku před vášnivým zamilováním. Takovou tu, o které ví jen ten člověk sám, permanentně mu pozvedává koutek u úst a nutí ho tvořit až k zešílení. Občas mám pocit, že nejsem s obecně přijímaným vnímáním lásky kompatibilní. Láska má hrozně moc podob a bylo by víc než troufalé tvrdit, že je v lidských silách je úplně popsat. A já? Já vím, že moje poslední věta na tomhle světě bude: Nic jsem nepochopil.

Vaše verše nejsou veselé. Je v nich hodně touhy, lásky, vyznání, kterému by se jakoby nedostávalo sluchu, odpovědi. Jsou to bolestivé zážitky?

„TVŮJ PRAMEN VLASŮ, KTERÝ TI PADÁ DO ČELA,
CO PRSTY SČESAT DOZADU UŽ TOLIKRÁT JSI ZKOUŠELA,
ALE VŽDYCKY NAKONEC STEJNĚ SKLOUZNE ZPÁTKY,
DO HŘÍVY NA JEJÍŽ SLABOUNKOU VŮNI JE I PAN DIOR KRÁTKÝ,
TAK SKLÁDÁM TI K NOHÁM PRAVDU A TO BEZ PATŘIČNÉHO OBALU.
TAK POMALU S TÍM DYNAMITEM MALÁ, POMALU".

Možná se to tak zdá, ale moje láska byla víc než vyslyšena. A ačkoliv je to minulost, jsem strašně šťastný, že jsem ji mohl prožít. Někomu se třeba něco takového nikdy nepoštěstí. A i kdyby to tak mělo zůstat, ten pocit mi už nikdo nesebere. Zrovna tohle je básnička o holce, která seděla přede mnou a něco si čmárala na papír a já si dodnes vybavuju její úsměv i ten moment, celý, snad i přesný čas.

Je to tak a není to nic nového. Jsou to muži, kteří svou bolest z nenaplněné lásky vkládají do veršů. Připomeňme neuvěřitelně hluboké verše Skácela, Vrchlického, Wolkera, Seiferta a stávají se slavnými. Je málo žen, které svou nenaplněnou lásku vyjadřují verši. Nebo ano, ale píší do šuplíku. Muži ano. Muži vyhledají nakladatelství. Co rozhoduje o tom, jestli muž zraněný láskou jde do pivnice zapít žal nebo píše verš? Jak jste našel vydavatele. Je to těžké vydat knihu?

No ono zapíjet zraněnou lásku je podle mě menší sebevražda, ničemu to nepomůže. Já jsem tyhle stavy vždycky řešil totální sebezabitím v posilovně nebo běháním na hranici možností. První knížku jsem vydal samizdatem jen pro kamarády, a když jsem měl druhou, tak jsem jí poslal do pár menších vydavatelství a oni mi z jednoho zavolali zpět. Pak už se sháněly jen finance. Jestli je těžké vydat knihu? Dneska si už kdokoliv může koupit cokoliv, tedy i vydání své knihy. Znám pár lidí, jejichž tvorba je fakt průšvih. Ale jsem dalek někoho soudit, sotva rozdejchávám sám sebe. Vše, co jsem kdy napsal, bych už přepsal, napsal jinak nebo nenapsal vůbec. Občas mne napadne jeden verš, který mám schovaný někde v šuplíku - Největším uměním je umět mlčet do ticha.

„K ÚPLNÉMU ŠTĚSTÍ CHYBÍ MI TVOJE PIHA NA ZÁPĚSTÍ....."
„JEDNO MALÉ KOUZLO DO DLANĚ MI VKLOUZLO.
TAK HO SVÍRÁM V PĚSTI A CÍTÍM SAMÉ ŠTĚSTÍ.
JE TAK KŘEHKÉ, ŽE HO NECHCI VĚZNIT V SOBĚ,
JE NĚŽNÉ A PŮLKA PATŘÍ TOBĚ…"
„NEZAPOMEŇ, KUDYMA SI KRÁČEL
A NELŽI, ŽE SES NEOTÁČEL…"
TO TY JSI TĚŽKÁ VŮNĚ DEŠTĚ
MOJE MALÉ NĚŽNÉ JEŠTĚ
MOJE STÁLÉ VNITŘNÍ PNUTÍ
DŮVOD JEŽ DÁL JÍT MĚ NUTÍ
TO TY JSI HEBKÝCH DLANÍ SPÁSA
TO TY JSI MODRÁ SPÍCÍ KRÁSA
TO TY JSI MOJE DLOUHÁ ŠTACE
MÁ KAŽDODENNÍ KALIBRACE

Tomáši, ONA, tyto verše četla? Ví, že patří právě jí?

Ona je četla, mám hroznou chuť se smát. Kdo by měl ty správné indicie, smál by se taky. V téhle poslední básni je doslova napsáno, pro koho to je. Ví to, ví, co pro mě znamenala a vždy znamenat bude. Dala mi toho tolik, že to nejde vzít zpět.

Vaše první dvě knihy vyšly jako audioknihy. Namluvil je herec a dabér Martin Stránský. Jak probíhalo natáčení a jak vznikla tato spolupráce?

Spolupráce vznikla tak, že mě Martin hrozně zaujal hlasem, a tak jsem mu napsal dopis a poslal s knížkami na vrátnici do divadla, kde hraje. Nikdy by mne nenapadlo, že do toho půjde. No a za čtrnáct dní jsme už seděli v Plzni v nahrávacím studiu a točili. Bylo to super, Martin to chytnul na první dobrou a přečetl přesně tak, jak jsem to cítil já. Sedě jsem tam v křesle, kouřil a říkal si, že už můžu umřít s klidem. Myslím, že si ten okamžik sednul i ze strany Martina a chlapů ve studiu. Pohoda a pochopení.

Recitujete své verše sám nebo je raději přenecháváte profesionálům. Pracoval jste ještě s jinými herci?

Jo, nejvíc se z těch knížek načetl Saša Rašilov. A něco přečetl taky Lukáš Hejlík. A letos z toho ještě udělali malé představení herci z Vyšší školy odborné herecké v Praze jako svojí závěrečnou práci.

Třetí kniha Slova, která nemám komu vrátit, jako by v sobě opět skrývala volání ženy, něhy a nenaplněných chvil.

„PROČ VŮBEC PADAJ HVĚZDY
POŘÁD SE TO NEVÍ
PROČ JEDEN DEN V ROCE
LÍTAJ ZPÁTKY K NEBI?…
…LIDEM CHYBÍ SÍLA
JE NA RAMENOU NÉST
MAJ JEN SPUOSTU SNŮ
A TAK MÁLO HVĚZ"

Tomáši, vy píšete zvláštním způsobem. Ne tužkou na papír, jak bychom očekávali, ale…

…ale do mobilního telefonu. Jsou to takové moje noční výpovědi, které poté okamžitě odlétají mně blízkým lidem. Sice občas ve čtyři ráno, ale většině nevadí se pro báseň vzbudit. Nebo je trefí hned po ránu.

Poslední kniha, která právě vychází, se jmenuje Písně pro Nenu. Liší se obsahem, formou? Když budu citovat ukázku, zjistíme, že se jedná opět o milostnou poezii. Je verš cestou z bolesti, z obrovského množství emocí. Je verš únikem, když člověk neví, kudy kam?

ČEKÁM, AŽ MNE SRAZÍ NA KOLENA
ZE VŠECH ŽEN TA JEDNA ŽENA
A VŠE, CO JSEM PROTÍNÁ
TA MEZI VŠEMI JEDINÁ

No, mám pocit, že jsem už v sobě došel nejdál, co se dalo, protože pro mne je tato knížka natolik intimní, že už asi nikomu nedovolím, aby z ní četl, alespoň ne přede mnou. Verš není únikem, verš je poslední kapkou, který naplní sklenici večera až po okraj. Verš je pro mne tím posledním slovem, po kterém by se už mělo mlčet.

Jste již třetím rokem porotcem recitační soutěže Memoriál Rosti Čtvrtlíka. Co pro vás znamenají setkání s mladými recitátory?

Soutěž pro mne znamená dva zásadní pocity. Zaprvé hroznou radost, že literatura mezi mladými lidmi žije, zadruhé neskutečné trauma, že z těch lidí musím vybírat. Připadá mi, že nikdo na světě nemá právo rozhodovat, kdo a co přednesl a prožil víc nebo lépe. Ale pro organizátorku Janetu Benešovou, tedy pro vás, bych šel bych na světa kraj. Proto neodmítám.

O vaše verše projevili zájem někteří zpěváci a muzikanti. Řekněte nám něco o spolupráci se světem hudby.

Kdysi jsem napsal, že Dokud není ve tvé duši, tak ti černá hrozně sluší.. …nakonec jsem to musel rozepsat a je to písnička Lenky Dusilové a Davida Kollera. Letos jsem udělal dvě písničky pro Petra Bendeho a konečně i celé album the.Switch, na kterém se pracovalo dva roky. A taky jsem udělal dva texty pro Igora Ochepovského, což je můj kamarád z Ruska, který žije a tvoří v Praze.

Čas Vánoc, nových předsevzetí, nových očekávání. Sice už Vánoce odpluly, ale co očekáváte od letošního roku, roku 2017?

Od roku 2017 očekávám hlavně to, že se splní očekávání ostatních a mě se mezi nimi bude lépe dýchat. Ale přiznávám, že jednu prosbu mám, půlku letošního roku jsem pracoval na jednom textařském projektu a moc a moc si přeji, aby to dobře dopadlo. Donutilo by mne to hledat nová slova, zkoušet to znovu ze všech stran a posunout se dál.

Na závěr, Tomáši, si s dovolením půjčím váš verš k přání do nového roku.

Nuže prosím.

„Tolik padlých hvězd, že už nevím, co si přát. Snad jen jednu hvězdu nechat padat napořád."

Čtěte také: Mladí recitátoři bojovali o postup do republikového finále

Janeta Benešová