Marcelova první dětská zkušenost s větším množstvím alkoholu prý nebyla vůbec příjemná. Kolem 16. roku začal dost pravidelně pít, sice s různými přestávkami, ty ale nikdy nevydržely. „Zprvu to bylo pouze nadměrné pití, kde se závislost ještě nijak zvlášť neprojevovala, ale netrvalo dlouho, a někdy před třicítkou jsem do toho takzvaně spadl. Tři dny abstinence mi tehdy už přinášely velké utrpení, což trvalo až do poslední léčby v roce 2011,“ vypráví Marcel.

Dejte si panáka na spravení

Jelikož dnes 59letý Marcel Trunec pracoval hned po ukončení maturity jako číšník a v téhle branži měl spoustu movitých kamarádů, bylo o přístup k alkoholu postaráno. Jak vypadaly jeho každodenní večery, popisuje své knize Závislák, kterou vydal po úspěšné sbírce peněz na portálu Pointa

„V jednom z nóbl podniků, kde byl světlý koberec s dlouhým vlasem, jsem tu řadu kořalek a šampáňa neudržel a pěkně to vše na něj poslal. „To nevadí, to se občas stane a uklízečka to dá hned do pořádku. Dejte si jednu Becherovku na spravení a uvidíte, hned vám bude líp,“ uklidňovala mne majitelka.“

Poldové číhali ukrytí za rohem

Bohužel opilý Marcel nemíval žádné zábrany a své oblíbené podniky obrážel v autě, které řídil. Takto popsal svou cestu z posledního z navštívených podniků domů: „A už je zase držka v louži. Pijeme panáky. Když už si myslíme, že máme dost, rozhodneme se, že už doopravdy pojedeme. Sedáme zase do auta a vyrážíme. Tentokrát na nás poldové čekají ukryti ve tmě za rohem a je zcela jasné, že teď už to tak hladce neproběhne. Statečně ujíždím. Formanem nás budou honit? Směšné. Jedu městem na plný plyn do kopce do nejbližší vesnice, kde si myslím, že bych se jim mohl někde ve tmě ztratit. Jedu rychle, ale promile dělají své.“

Po čáře chodím skoro rovně

Marcel vzpomíná, jak v opilosti nejprve narazil do sloupu elektrického vedení a poté skončil předkem auta v protilehlé zahrádce. „Z auta se kouří, proraženej chladič, nemáme jedno kolo, spoilery po celé ulici a schází okno. My jsme jako zázrakem obouchaní, ale tak nějak v celku.“

Když policisté Marcela tehdy odvezli na zdravotní prohlídku, doktor se nestačil divit: 3,15 promile alkoholu v krvi. „Někdo by se po tom už ani nezvedl ze židle, zatímco já po tom vesele řídil, a to ne poprvé. Po čáře chodím skoro rovně a i prstem do nosu se mi daří pěkně trefovat. Lékař píše do zápisu, že jevím známky mírné podnapilosti, ale ty promile se zatajit nedají.“

Strmý pád při gamblingu

K závislosti na alkoholu se u Marcela později přidala závislost na hracích automatech. „K automatům jsem se dostal zcela přirozeným vývojem, kdy jsem tyto ďábelské krabičky ve své restauraci sám provozoval. Stačilo se trochu víc napít a šel jsem je "zkoušet". Vznik závislosti na patologickém hraní je velice rychlý,“ přiznává Marcel. Hodnotit to, jaká závislost je horší, podle něj nemá cenu, jelikož obojí je velké a zákeřné zlo. I když u gamblingu je pád člověka daleko strmější a rychlejší, než pád při pravidelném konzumování alkoholu.

Vymanit se z prostředí

Jak se Marcel nakonec ze závislostí dostal? „To, že je člověk závislý, si moc dobře uvědomuje a musí si to přiznat. Věděl jsem, že pokud se nevymaním z prostředí, ve kterém se pohybuji, a to nemyslím pouze restaurace a hotely, kde jsem pracoval, tak se z toho sám nedostanu. Proto jsem vždy volil léčbu ústavní. Šel jsem tam dobrovolně a bez cizího nátlaku,“ říká Marcel, který nyní již 12. rok abstinuje.

„Zkoušel jsem i ambulantní léčbu u různých psychologů, ale to bylo v mém případě absolutně bezpředmětné. Na ústavním léčení jsem byl sice několikrát, ale nakonec to přineslo úspěch. To, že jsem absolvoval léčbu byl základ, ale neméně důležitá je pak podpora rodiny a přátel.“

Bez motivace to nemá cenu

„Žádná univerzální rada na překonání jakýchkoliv závislostí neexistuje,“ je přesvědčený Marcel. Každý si podle něj musí vybrat to, co mu nejvíce vyhovuje. Určitě musí mít člověk nějakou motivaci a chtít. Bez toho to nemá cenu. Je jedno, jakou motivaci si zvolí, jestli jsou to rodina, manželka, děti, práce, zdraví, nebo cokoliv jiného.

„Já za nejúčinnější pokládám léčbu ústavní, a poté je nutné neustálé posilování abstinence jakýmkoliv osvědčeným způsobem. Mám štěstí v tom, že mě má pod kontrolou můj soused a kamarád - bývalý vedoucí komunitního centra, a samozřejmě mě podporují děti a pár přátel, kteří mi zbyli. Kromě toho mě motivuje pocit, že se můžu komukoliv podívat do očí. U rodiny a přátel jsem znovu získal důvěru, nemusím nikomu lhát a stydět se za své činy.“

Marcel motivuje další lidi k abstinenci

Knížku Závislák o svém životě napsal Marcel Trunec proto, že tím chtěl podobně postiženým lidem ukázat, že existuje cesta, kterou se dá závislost překonat. Že je to pouze na nich a že život bez závislostí stojí za to. „Těší mě, že se na mě dnes obracejí lidé o radu, co dělat s tatínkem, bratrem, synem a tak dále, a v jednom případě po přečtení mé knihy se jeden známý osmělil a šel na léčení, které úspěšně absolvoval,“ dodává s hrdostí Marcel.