Rath se ohrazoval proti tomu, že ho v době, kdy v roce 2013 pobýval ve vazbě – podle verdiktu Ústavního soudu ČR nejméně od června do listopadu protiprávně – eskorta vodila (jeho slovy spíše „vláčela“) do jednací síně v poutech, a to před objektivy fotoaparátů a kamer početných reportérů. To Ratha podle vlastních slov poškodilo v očích veřejnosti – přičemž upozorňoval, že na lavici obžalovaných se mohl dostat i jinou cestou: bez přímého kontaktu s veřejností včetně zástupců tisku.

Požadovanou částku Rath označoval za spíše symbolickou – s tím, že mu nejde o odškodnění, ale chce poukázat na potřebu změnit pravidla, jež považuje za neblahé dědictví minulosti: všichni uvěznění jsou k soudu voděni v poutech, což u přihlížejících vyvolává dojem, že jsou vinni; presumpci neviny navzdory. Želízka by podle něj měla být vyhrazena jen potížistům; neměli by je dostávat všichni bez rozdílu.

V tom mu soud za pravdu nedal. Úřední postup byl podle něj v pořádku a členové eskorty plnili své povinnosti za využití zákonných prostředků. Žalobě tak soud vyhověl pouze částečně: přiznal peníze za období, kdy už Rath podle nálezu Ústavního soudu ČR vazebně stíhán být neměl. K výsledné částce pak dospěl propočtem: 30 předvedení krát 400 Kč = 12 tisíc korun.

Rozsudek v samotné kauze krajských zakázek, v níž vedle Ratha čelí obžalobě ještě dalších deset lidí, má u Krajského soudu v Praze zaznít 27. června.