Kliknutím zvětšíteDůvody vedoucí československou exilovou vládu v Londýně k vysílání paravýsadků na území protektorátu jsou poměrně známé. Velká Británie čelila v druhé polovině roku 1940 neustávajícímu tlaku hitlerovského Německa, které až do poloviny září usilovalo o invazi na její území. Britskému letectvu se s nemalou pomocí zahraničních letců sice podařilo uhájit svou bojeschopnost, ale nálety na britské území, námořní a ponorkové útoky na britské zásobovací konvoje ani boje v Africe neustávaly.
Británie naléhavě potřebovala škodit nepříteli v jeho týlu, kde měl průmyslové i materiální zázemí. Důležité bylo také to, aby území za frontami trvale vázalo co možná nejvíce německých vojáků, což by značně ulehčilo armádám bojujícím proti nim. Ve Francii, v Belgii, v Nizozemsku i v Norsku proto začala britská armáda s podporou exilových vojáků vysazovat první parajednotky se sabotážními, diverzními nebo zpravodajskými úkoly.
Protektorát Čechy a Morava, nacházející se přímo uprostřed fašistickými mocnostmi okupované Evropy, ale představoval v tomto směru nejtěžší oříšek. Jeho vzdálenost byla na hraně doletu britských bombardérů, které musely startovat z britského území, pokud se měly ještě někdy vrátit.
Tři skupiny v jednom letadle
To se také mělo záhy ukázat. Československá zpravodajská skupina Silver A (velitel nadporučík Alfréd Bartoš, rotmistr Josef Valčík a telegrafista svobodník Jiří Potůček), se o odlet nad protektorát pokoušela hned třikrát a ani jednou to nevyšlo. První plánovaný vzlet 29. října 1941 zmařila mlha v Anglii, při druhém pokusu o průlet o týden později se letoun Whitley s českou posádkou a pilotem poručíkem Leo Anderlem sice dokázal dostat nad protektorát, ale pilot nenašel v bouři místo určené k seskoku, a totéž se opakovalo při třetím pokusu 30. listopadu, kdy letadlo zabloudilo.
Tato tristní zkušenost vedla k tomu, že když britští meteorologové přislíbili na 28. prosinec slušné počasí, rozhodlo se ústředí exilové československé vojenské zpravodajské služby vyslat v jednom letadle najednou hned tři skupiny: slavný Anthropoid složený z rotmistrů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, Silver A a třetí skupinu Silver B ve složení rotný Jan Zemek a četař Vladimír Škacha. Všechny přepravoval britský letoun Handley-Page Halifax ze 138. perutě RAF, jehož kapitánem byl Ronald C. Hockey a druhým pilotem Kanaďan Dick Wilkin. Z britského letiště Tangmere odstartoval 28. prosince 1941 ve 22 hodin londýnského času.
Letoun dokázal uniknout německým stíhačům, kteří se objevili nad německým územím 42 minut po půlnoci, bez úhony proletěl také protiletadlovým flakem na plzeňskou Škodovkou, do nějž se dostal 12 minut po druhé ráno, a o dalších 12 minut později vyskočili nad předpokládanou cílovou oblastí, jež se měla nacházet u Ejpovic jižně od Plzně, první dva muži: Kubiš s Gabčíkem. "Anthropoid -2.24 h. východně od Plzně," zapsal k jejich seskoku doprovázející dispečer kapitán Jaroslav Šustr. Mýlil se ale.
Namísto Ejpovic u Plzně seskočil Anthropoid nedaleko obce Nehvizdy, nacházející se asi patnáct kilometrů severovýchodně od Prahy, tedy o více než 90 kilometrů dál, než měl. Při dopadu na mrazem ztvrdlou zem si Gabčík poranil nohu.
"Utrpěl tzv. distorzi hlezenního kloubu, tedy laicky řečeno, podvrtnul si kotník. Došlo k tomu tak, jako když třeba při házené vyskočíte, špatně dopadnete a kotník se vychýlí ze ‚své běžné dráhy‘. Při distorzi může dojít k natažení, či dokonce natržení vazů v kotníku. Na rozdíl od vykloubení však kotník zůstává neporušen a lze se na něj, byť s bolestí, postavit. Ovšem člověk kulhá a bolest ho omezuje, takže jeho pohyb je pomalejší a namáhavější," popsal pro Deník toto zranění spisovatel a novinář Pavel Šmejkal, spoluautor knihy Anhropoid: Průvodce, kterou napsal spolu s Jiřím Padevětem.
Oba výsadkáři zahrabali do sněhu své padáky a nouzově ukryli materiál, načež se Kubiš vydal na obhlídku terénu. Co následovalo dál?
Jak to bylo s hajným?
Již od 60. let minulého století se traduje, že prvním kontaktem obou parašutistů na protektorátním území byl nehvizdský honební hajný Alois Šmejkal (se spisovatelem Pavlem Šmejkalem není nijak příbuzný, jde o shodu jmen), který je údajně našel podle stop ve sněhu a nabídl jim pomoc. Tuto verzi zmiňuje například publikace spisovatele Miroslava Ivanova Nejen černé uniformy z roku 1963, jež přináší hajného dobové svědectví.
Zmíněný muž Ivanovovi popsal onu událost tak, že prý v noci zaslechl kroužící Halifax a vylezl po žebříku na střechu, takže zahlédl seskok obou parašutistů. Ráno pak měl najít ve sněhu jejich stopy, a ty jej měly dovést nejdříve ke špatně zahrabaným padákům, poté k zahradní boudě, kde prý našel plechovku od sucharů s cizojazyčným nápisem, a konečně k bývalému lomu s jeskyní, v níž se skrývali oba parašutisté. Hajný si pak s nimi údajně promluvil, nabídl jim pomoc a několik dnů je v jeskyni a v nedaleké štole pomáhal ukrývat.
Prakticky totožným způsobem ztvárnil první chvíle parašutistů na protektorátním území také známý film Atentát režiséra Jiřího Sequense z roku 1964, díky čemuž se v obecném povědomí zažilo, že oba výsadkáři prožívali první hodiny a dny po seskoku právě takto.
Setkání s hajným zachycuje i britsko-česko-francouzský koprodukční snímek Anthropoid z roku 2016, který však kolem zmiňované situace buduje vědomě fiktivní scénu, v níž hajný vystupuje jako zrádce. Ta je očividně vymyšlená (hajný například disponuje v chudě zařízené osamělé hájence vlastním telefonem, který tehdy ani zdaleka nebyl samozřejmostí), nicméně i popis příběhu ze 60. let působí ve světle novějších výzkumů velmi sporně. Co tedy o prvních chvílích obou parašutistů po seskoku opravdu víme?
"Jediný člověk, se kterým se parašutisté po seskoku prokazatelně potkali, tedy spíše potkal jen Jan Kubiš, protože Gabčík byl kvůli zranění méně mobilní, byl farář František Samek, k němuž přišel se smyšlenou historkou o útěku z Německa z nuceného nasazení," vysvětlil pro Deník Pavel Šmejkal.
Parašutisté podle něj po seskoku nezahrabali padáky "do závěje", ale ukryli je spolu s materiálem v nedaleké neobydlené zahradní budce, která patřila zahradníkovi Antonínu Sedláčkovi. Kubiš se pak vydal na nehvizdskou faru se zmiňovanou krycí legendou, a dozvěděl se tak od Samka skutečné místo seskoku. Když pochopil, že se nachází úplně jinde, než kde by měli s Gabčíkem být, chtěl vědět, jak se co nejrychleji dostat do Plzně. "Farář Samek mu z bezpečnostních důvodů doporučil nastoupit na vlak v Mstěticích. Také dal Janu Kubišovi kontakt na Františka Kroutila, sokola z Nehvizd, který jim později skutečně pomáhal," popisuje Šmejkal.
Svědectví hajného ze 60. let považuje spisovatel za nevěrohodné. "Hajný nemohl vidět padáky, protože byly nízké mraky a mlhavo, takže viditelnost se mohla pohybovat v řádu desítek metrů, nikoli aby je z Nehvizd viděl na několikasetmetrovou vzdálenost. Podle něj také oba parašutisté přistáli u hřbitova, a pak šli k zahradní boudě Antonína Sedláčka, jenže obě místa leží na opačné straně Nehvizd, a navíc jsou od sebe vzdálená asi kilometr. Oba by tedy museli šlapat s padáky a materiálem na ukrytí několik dlouhých minut, aniž by vůbec tušili, že tam nějaká bouda je. A Gabčík měl navíc zraněnou nohu," vysvětluje rozpory v hajného výpovědi Pavel Šmejkal.
Padáky i materiál sice byly později v boudě nalezeny, takže parašutisté je tam skutečně schovali, nicméně je pravděpodobné, že namísto u hřbitova přistáli tedy někde poblíž boudy.
Několikadenní "táboření v jeskyni v lomu" je pak podle Pavla Šmejkala již vyslovený nesmysl. "Podle dostupných archivních záznamů už dopoledne 29. prosince, tedy pár hodin po přistání, byli Gabčík a Kubiš prokazatelně v Rokycanech. Proč by se vraceli kempovat do lomu u Nehvizd, když operační prostor měli původně na Plzeňsku? Navíc si nemohli být jisti, že jejich seskok někdo nepozoroval a že tedy nebudou Němci prostor pročesávat," říká Šmejkal.
Hajný se podle jeho slov mohl s oběma parašutisty setkat, a pravděpodobně se tak opravdu stalo, ale zřejmě až později v lednu, když se vraceli pro ukryté věci. Po válce ovšem svoji roli značně zveličil.
Ukrytý materiál výsadkářů našel v boudě její majitel Antonín Sedláček, který svůj nález ohlásil na četnické stanici štábnímu strážmistrovi Václavu Krejcárkovi, ale dohodli se spolu, že událost povedou jen jako vloupání pytláků. Podle poválečného Sedláčkova svědectví si materiál později opravdu odnesl Jan Kubiš, který se u něj několikrát zastavil, a zbylé věci zakopal na poli. Po osvobození v květnu 1945 je pak odevzdal na velitelství SNB v Nehvizdech. Také farář Samek válku přežil a zemřel v Nehvizdech v roce 1961.
Nápomocnou rodinu v Rokycanech udal zeť
Z Nehvizd se oba parašutisté ještě 29. prosince dostali do Rokycan na jednu ze svých záchytných adres k Václavu Stehlíkovi. Ohlásili se u něj v dopoledních hodinách heslem "Přinášíme pozdrav od Hradeckého". Stehlík jim zajistil ubytování a jídlo a také domluvil zraněnému Gabčíkovi ošetření u MUDr. Zdenka Čápa. "Na přesunu zraněného Gabčíka k Čápovi se podílel i rokycanský četnický strážmistr Jaroslav Nykodým, který je krátce také ukrýval," popisuje Pavel Šmejkal.
Pro Stehlíka se bohužel stala pomoc parašutistům osudnou. V květnu 1942 jej udal pro napomáhání parašutistům na četnické stanici jeho vlastní zeť František Mareška a dne 25. května (dva dny před provedením atentátu na Heydricha) si pro celou rodinu přišlo gestapo. Zatčen byl nejenom Václav Stehlík, ale také jeho žena Růžena, synové Václav a František, dcera Josefína a dokonce i její manžel, tedy sám Mareška, přestože právě on všechno oznámil. Po atentátu byli všichni hned 28. května 1942 popraveni na kobyliské střelnici.
Statečný odbojář Stehlík však neudal gestapu žádného ze svých spolupracovníků, díky čemuž se doktor Čáp i četník Nikodým dožili konce války. Zdenko Čáp, jenž kromě Gabčíka ošetřil později také dalšího zraněného parašutistu, rotného Ludvíka Cupala z paravýsadku Tin, se v květnu 1945 aktivně zúčastnil povstání, a poté pomáhal vězňům vracejícím se z koncentračních táborů. Zemřel až v roce 1984.
Četník Nikodým se v závěru války podílel v Rokycanech na zadržení válečného zločince Karla Hermanna Franka, jenž se pokoušel uprchnout do amerického zajetí. Zemřel v roce 1951.
V bytě protektorátního policejního inspektora
Z Rokycan zamířili Kubiš s Gabčíkem do Plzně, kde vyhledali rodinu inspektora tajné protektorátní policie Václava Krále. Ačkoli by se to z jeho funkce nezdálo, patřil Král k plzeňským členům hlavní ilegální protinacistické organizace, tedy Ústředního vedení odboje domácího, který fungoval jako zastřešovací orgán veškerého protinacistického odboje. Parašutistům poskytl v Londýně Královu adresu pozdější velitel výsadku Sulphur Adolf Horák.
Král oba muže ochotně přijal a postaral se o ně. Poté je 31. prosince odvedl ke svému kolegovi od policie Janu Bejblovi, jenž zprostředkoval jejich napojení na odbojáře v Praze, za pomoci radobytčického starosty Karla Baxy jim zajistil nové doklady na jména Otto Strnad pro Kubiše a Zdeněk Vyskočil pro Gabčíka a s pomocí svého bratrance jim obstaral falešné pracovní knížky.
Anabáze dvou budoucích vykonavatelů trestu na zastupujícím říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi konečně nabrala žádoucí směr. Našli spojení na pražský odboj a mohli se začít připravovat ke splnění svého hlavního úkolu.
Naprostou většinu jejich spolupracovníků bohužel stála jejich obětavost a ochota pomoci později život. Rodiny Václava Krále i Jana Bejbla byly zatčeny ve stejný den 17. června 1942 a 24. října 1942 byly také v Mauthausenu popraveny. Václav Král byl popraven spolu se svou ženou Pavlou a dcerou Helenou, Jan Bejbl spolu s manželkou Antonií.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
