Helena Válková: Důvěra v justici je podstatná. Nezpochybňujme ji

Jak vnímáte nekončící přestřelku mezi ministryní spravedlnosti Marií Benešovou a státními zástupci?
Paní ministryně pokračuje v mých šlépějích, já jsem s nimi také měla neustálé přestřelky, ale to neznamená, že konec musí být špatný. Na obou stranách stojí profesionálové, ke shodě by měli dojít. Kdybych svoji misi neukončila dříve, než jsem chtěla, měla jsem k ní nakročeno i já. Marie Benešová je jiná, má svoje priority, ale umí v tom chodit. Je pro ni důležité, aby nakonec dospěla k finálnímu návrhu, jenž bude akceptovat instituce, kterou její návrh reguluje. Nebude úspěšná, pokud by silově prosadila návrh zákona, který by státní zastupitelství nerespektovalo.

Nejspornějším bodem je složení komise, která bude vybírat vedoucí státní zástupce. Mají v ní být dva žalobci, dva lidé z ministerstva a jeden soudce. Jde z vašeho pohledu o ohrožení nezávislosti státního zastupitelství?
Nikdy jsem v tom neviděla tak palčivý problém, protože si nedovedu představit, že by se nějaký soudce nechal pod tlakem či vidinou kariéry svést k jiné volbě než podle svého přesvědčení. Naopak účast soudce ve výběrové komisi jsem vnímala jako dobrý kompromis. Klidně si ale dovedu představit i čtyřčlenný orgán, tedy dva žalobci, dva ministerští nominanti. Musí se najít řešení, které vyloučí spekulace, že výběrové řízení lze zmanipulovat, to by se obrátilo proti každému ministrovi.

Lubomír Zaorálek: Nezapomeňme, že devět milionů lidí nežije v Praze

Marie Benešová ve výrocích směrem ke státnímu zastupitelství přitvrzuje. V rozhovoru pro MfD uvedla, že žalobcům jde hlavně o jejich židle a platy, o postavení srovnatelné se soudci, místo aby se starali o své povinnosti a plnění vládních představ. Takové výhrady jsou namístě?
Paní ministryně volí rétoriku, která jí je vlastní, mluví velmi lidově, někdy s nadsázkou a potom z toho klidně couvne. Ústupek nebere jako svoji prohru, protože jako chytrá a zkušená politička ví, že se jí to v dlouhodobé perspektivě vrátí. Bude totiž tou, která na rozdíl od Pospíšila, Blažka, Pelikána a Válkové prosadila komplexní novelu zákona o státním zastupitelství. V tomto smyslu to hraje dobře a zároveň ukazuje svoji mocenskou pozici ministryně spravedlnosti, která má svůj názor a stojí za ním, ale ne do vykrvácení.

Souhlasíte s premiérem Babišem a ministryní Benešovou, že si lze v Česku objednat trestní stíhání?
V žádné zemi vám nikdo, kdo se pohybuje v oblasti justice, nedá garanci, že je to vyloučeno. Objednat si trestní stíhání lze, ale je otázka, jestli ten, u něhož si to objednáte, vás ihned nezačne stíhat. Vidím to ale spíš jako výjimečnou záležitost. Premiéra bych nechala stranou, protože jeho se to týkalo. Člověk, jehož kauza se řeší, je přirozeně podjatý a cokoliv řekne, musí se brát jako právo obviněného vyjádřit se jakkoli, pokud to není k jeho tíži. Pokud to řekne ministryně spravedlnosti, která byla v minulosti nejvyšší státní zástupkyní, je to něco jiného. Nutí to k zamyšlení a určitě to nedává dobrý obrázek o stavu české justice.

Směrem k ministerstvu, nebo k státním zástupcům?
Celkově. Každý politik pohybující se v oblasti justice musí mít na paměti, že jeden ze základních pilířů právního státu stojí a padá s důvěrou občanů v soudy a státní zastupitelství. V pondělí jsem byla na mezinárodní konferenci, na níž nás zahraniční lékaři a právníci seznamovali s problematikou eutanazie a asistované sebevraždy. Oslovila mě informace kolegy z Nizozemska, kde je tento způsob ukončení života legální od roku 2002, že za tu dobu jen v jediném případě žalobce poslal lékaře před soud, aby prozkoumal, zda naplnil všechny zákonné požadavky na provedení eutanazie.

Její uzákonění včetně velmi přísné právní úpravy podporuje 85 procent nizozemské populace. Může to ale takto dobře fungovat jen za předpokladu důvěry občanů ve spravedlivou a nestrannou justici i velmi kvalitní a profesionálně poskytovanou zdravotní péči. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, zavedení eutanazie by se mělo velmi pečlivě zvažovat. Tady vidíte, jak je důvěra v justici podstatná i v oblasti, která se netýká zákona o státním zastupitelství. Proto by se rozhodně neměla zpochybňovat.

Proč by tedy dva žalobci, Pavel Zeman a Lenka Bradáčová, kterým se podařilo obrátit nedůvěru veřejnosti ve státní zastupitelství v důvěru, nemohli zůstat ve svých funkcích celé další období po přijetí novely?
Protože platí určité principy. Jsou odhadnutelné časové úseky, kdy můžete dělat reformy, dejme tomu deset nebo patnáct let. Když se funkční období opakuje a prodlužuje, logicky začnete být trochu vyhořelí a nemáte chuť iniciovat reformu toho, co jste sami kdysi zaváděli. Všechno má svůj čas, deset let postačuje. Navíc nejvyššího a vrchních státních zástupců by se týkalo velkorysé přechodné období, které jim umožní ještě tříleté nebo čtyřleté setrvání ve funkci. A to už tam bude jiný ministr spravedlnosti než dnes. Přitom pomyšlení, že by teď někdo odvolával Pavla Zemana nebo Lenku Bradáčovou, je zcela absurdní. Vůbec si něco takového nedokážu představit.

Ústavní právník Jan Kysela: Pánem vlády je premiér, ne prezident

Svůj odmítavý postoj k ústavní žalobě na prezidenta Miloše Zemana jste mimo jiné zdůvodnila chybějící definicí skutkové podstaty hrubého porušení ústavy. Napravíte jako zákonodárci tento deficit?
V době klidu by to nebylo nutné, ale vzhledem k rozjitřenému politickému prostředí v ČR, kdy se některé věci zbytečně hrotí, by to bylo správné. Zároveň vím, že sněmovna a Senát nefungují u ústavních zákonů zrovna ideálně.

Co máte na mysli?
Jsem velmi zklamaná z projednávání zákona o celostátním referendu, kdy jsem si myslela, že tak vyvážený, opatrný a životaschopný návrh má šanci. Senát se ale vzepřel a naše iniciativa tudíž skončí ve sněmovně. Strávila jsem na tom poměrně dost hodin, emocí a energie, ale nic z toho nebude. A já už nechci dělat zbytečnou práci. Obávám se, že při vymezení hrubého porušení ústavy by to bylo obdobné. Dokud nebude Senát v některých oblastech vycházet více vstříc našim návrhům a naopak, musíme si to předem dát vědět a šetřit energii. Daňoví poplatníci nás platí za efektivní práci, ne za zbytečné úsilí.

V letní kauze odvolávání a (ne)jmenování ministra kultury se hodně hovořilo o tom, že Miloš Zeman svým pojetím výkonu prezidentské funkce posouvá ČR od parlamentního k poloprezidentskému režimu. Posouvá?
Podle mě se pohybuje v mantinelech daných Ústavou ČR. Při sledování debat o tom, jak dlouho může váhat se jmenováním ministra, jsem si cvičně položila otázku, kde by podle mě ležela hranice hrubého porušení ústavy. Došla jsem k závěru, že by to bylo 31. srpna. V prezidentově rozhodování totiž byly léto, prázdniny, prošetřování věcí na ministerstvu kultury, tři měsíce tedy podle mě byly adekvátní. Jiní právníci ovšem říkají, že nemá co přemýšlet. Dobře, ale určitě nejde o hrubé porušení ústavy.

Možná hlavní díl odpovědnosti leží na premiéru Babišovi, který konal s prezidentem ve shodě, dalo by se říct pokorně a slabě.
Může se to vnímat tak, že premiér Babiš byl ve vleku toho, co pan prezident akčně činil. Může se to interpretovat laskavěji, že vyčkával, hodnotil situaci a v určitém momentu by zasáhl. To je věštění z koule.

Vy to zkrátka nevnímáte jako ohrožení parlamentní demokracie v Česku?
Vůbec ne. To, co nás ohrožuje, je spíše problematika sociálního vyloučení nebo opatrovnický systém, který selhává a nereaguje na potřeby dětí. Jde o věci, jež se občanů týkají mnohem více než to, jestli se premiér jeví ve vztahu k prezidentovi jako spíše slabý nebo silný. Politology to jistě zajímá, mne jako zmocněnkyni pro lidská práva spíš ty vyloučené lokality. A protože jsme součástí EU, tak mě také trápí, co se děje v Sýrii v souvislosti s agresí Turecka vůči Kurdům. To mě znervózňuje, protože je jasné, že to ČR bude muset řešit, ať chce, či nechce.

Chudoba, vyloučené lokality, nerovnosti ve společnosti jsou i podle mě zásadní problém. Proč to tak politická reprezentace nevnímá?
Hned na prvním zasedání rady pro lidská práva jsem řekla, že jako zmocněnkyně jsem tu nejen od toho, abych radila, konzultovala a připomínkovala, ale také kontrolovala plnění úkolů, které jsou ministrům ukládány v oblasti dodržování základních lidských práv. Předně mám na mysli opomíjená sociální práva seniorů, dětí, lidí v exekuci. Ne všichni ministři to vzali s nadšením. Oni si jedou svoje resorty a nevýznamný občánek s ochranou jeho práv jim někdy uniká. Zmocněnec není dráb, nejsem výš než oni, spíš níž, jsem takový malý ministřík s pouhými 35 úředníky. Nicméně i proti jejich vůli musím vést ministry k určitému pořádku a disciplíně.

Odborář Josef Středula: Zaměstnanci si opasky utahují už třicet let

Jak to budete dělat?
Mohu uvést příklad z projednávání dotací pro neziskové organizace, kdy jsme schvalovali objem prostředků, s nimiž budou moci v jejich prospěch disponovat jednotlivá ministerstva. Ministři Maláčová a Zaorálek uváděli, že jde o velkou sumu (5,68 miliardy korun pozn. red.), a správně by se to mělo schvalovat až po přijetí státního rozpočtu. Tehdy jsem vystoupila velmi kriticky, protože kdybychom to nechali až někdy na prosinec či leden, tak všechny spolky od sportovců přes pionýry, skauty nebo charitu by musely čekat na vypsání dotací.

Naštěstí to dopadlo dobře. Řekla jsem, že to je jako výstřel ze startovní pistole. Když ho vláda dá, celá oblast se rozjede, v opačném případě by to pro některé organizace bylo likvidační. Načež se premiér Babiš zeptal, kdo je pro vládní výstřel, a všichni ministři zvedli ruku, možná s výjimkou paní Maláčové, která se zdržela. Nejsem tedy ve funkci, která by mi zajistila oblibu.

To byste asi nebyla nikde. I na výsledku polských voleb vidíme, že dnes jsou v módě hlavně hodnoty jako národ, tradice, mateřství s kariérou až na druhém místě.
Konzervativně pravicové hodnoty, ano.

Spíš bych řekla národně populistické. A v takovém modelu se nosí odpor k genderu, neziskovým organizacím, Istanbulské úmluvě. Vydala jste se tedy na misi, kterou vám není třeba závidět.
Mě ale baví. Nemůže se mi stát nic horšího než být podruhé odvolána. A to už by byla legrace. Vždycky půjdu na hranu možného. Když mě pan premiér o to podruhé požádal, kývla jsem s tím, že do toho půjdu naplno. Pokud si budu u jakéhokoliv problému jistá, že je po právní stránce v pořádku, tak to nevzdám, byť mě to bude stát politické body a už nikdy nikam nebudu zvolená.

Jenže tady fungují iracionální, nikoli právní argumenty. Nenapadlo by mě, že v Česku budou problémy s Istanbulskou úmluvou o potírání násilí na ženách, kterou ratifikovalo 34 zemí. Zástupci Německa, Rakouska, Itálie či Švédska čerstvě potvrdili, že tento rámec pomáhá při stíhání násilníků, výstavbě azylových domů i vnímání dané problematiky. Kde se bere odpor českých politiků?
Trochu paradoxně mu možná pomohly organizace, které to myslí dobře, ale podporu úmluvy přepálily. I já sama jsem byla rozpačitá, když jsem si text úmluvy přečetla poprvé a všude se to hemžilo genderem, zatímco prevence násilí v něm byla potlačena. Bylo to do značné míry způsobeno nepřesným překladem a já jsem následně změnila názor.

Tak ještě abyste přesvědčila premiéra Babiše.
Přečetla jsem si, že podle něj takovou úmluvu nepotřebujeme, ale zatím o tom s poslanci nemluvil a nechává si otevřená vrátka. Řekla jsem mu, že v Česku máme dobrou právní úpravu, ale špatnou aplikační praxi, potřebujeme podpořit některá užitečná opatření, například azylové domy. Požádal mě, ať připravím jednoduchou tabulku, z níž jasně vyplyne, co konkrétně se zlepší, když úmluvu ratifikujeme, a co bychom bez toho udělat nemohli. Když ji nepředložím, bude proti.

Tomáš Zima: Politici selhávají, protože nejsou schopni věci řešit

Kdy předložíte tabulku?
Zadala jsem ji svému týmu, už ji mám, ale ještě ji musíme velmi zjednodušit, aby ji pan premiér nemusel hodinu studovat. Z té třístránkové analýzy jasně plyne, že to je užitečná věc.

Je termín ratifikace Istanbulské úmluvy do konce roku 2020 reálný?
Pokud k ní nedojde do příštího podzimu, nikdo se k tomu v předvolebním čase už neodhodlá. Dala jsem si termín, že do července příštího roku to musíme zkusit. Pokud ale nebude situace příznivá a šlo by to vyloženě proti mínění veřejnosti, tak to předkládat nebudu. Zatím si to ale nedovedu představit a krůček po krůčku se budu snažit občany přesvědčit.

Moc vám nepomáhá prezident Zeman, který 28. října vyznamená kněze Petra Piťhu, jenž proti úmluvě plamenně kázal a vidí v ní přímé ohrožení rodiny a diktát sexuálních menšin.
My jsme rozdělená společnost, kde byla zanedbaná osvěta. Když i já jako právnička a poslankyně jsem si při zběžném čtení úmluvy řekla, že tady bych byla opatrná, tak ten překlad asi za moc nestál a osvěta byla nulová. Podle průzkumu veřejného mínění skoro tři čtvrtiny obyvatelstva vůbec neví, o čem úmluva je. Z té informované čtvrtiny je ovšem 85 procent pro ratifikaci. Budu se snažit, aby se poslanci s textem detailně seznámili. O schválení požádám, když budu vědět, že nejméně 55 procent zvedne ruku pro. Kdybych to předložila příští měsíc, bylo by 60 procent proti. Já nechci dopadnout jako v Bulharsku, kde to zamítli. Chci skončit jako v Polsku nebo Irsku. V Polsku ji ratifikovali s dodatkem, že ji nebudou aplikovat v případě, že by se dostala do rozporu s ústavním pořádkem.

Pro mě je až legrační obava, že by se v Česku spustila lavina obden měněných pohlaví, hysterických karikatur kampaně MeToo nebo zákazu komplimentů. Zato zcela reálná čísla hovoří o 20 procentech týraných žen a 1500 vykázání agresora, pouhých pěti procentech nahlášených znásilnění z 600 ročně. To jsou přece argumenty, na něž musí příčetný politik slyšet.
To všechno v naší tabulce bude, aby úplně každý občan viděl, že úmluva je užitečná a posune tu problematiku dál, přičemž nadále bude moci dítě v mateřské školce mluvit o tátovi a mámě, nikoli o rodiči jedna a dvě.

Desáté výročí oslavil antidiskriminační zákon, ale také nešlo o důvod k bouchání šampaňského. K soudům se dostane jen zlomek těchto případů, konkrétně pět žalob proti diskriminačnímu chování ročně.
Proto jsem ráda, že se podařilo napříč politickým spektrem připravit novelu, kde se snažíme důkazní břemeno od určitého momentu přenést na toho, kdo je žalovaný, a sejmout ho z žalobce. Přijde mi až směšná obava kritiků, že soudy budou zaplaveny antidiskriminačními žalobami. To je úplně absurdní. U nás se na rozdíl od USA lidé netouží soudit, protože to trvá dlouho, stojí to peníze a výsledek je více než nejistý.

Možná je třeba jim dodat odvahu, jak to učinil soudce Nejvyššího správního soudu Jan Pospíšil větou: „Většinově schvalovaná praxe nikdy nemůže ospravedlnit diskriminaci.“ Tu bych nechala tesat, protože často převažuje názor, že to, co si myslí většina, je automaticky správné a spravedlivé.
Pana doktora Pospíšila znám, je to skromný, nenápadný a velmi erudovaný právník. Když něco řekne, vždy to sedí a vede k zamyšlení. Není moc vidět, což je škoda.

Robert Plaga: Povinná maturita z matematiky by byla experimentem s žáky

Mimochodem patřil k těm, kdo kritizoval rozhodnutí Ústavního soudu, který dal za pravdu majiteli hotelu Brioni, který podmiňoval ubytování ruských občanů podpisem prohlášení, že nesouhlasí s okupací Krymu. Jaký je váš názor?
Jednoznačně odmítavý. Podle mě šlo o diskriminační chování podle všech parametrů. Přesvědčivě na mě nepůsobilo ani zdůvodnění verdiktu Ústavního soudu, byť ho musíme respektovat.

Vy jste navrhla, aby ženy mohly rozhodovat o tom, zda budou Křeček, nebo Křečková, tedy o koncovce svého příjmení. Ministr vnitra Hamáček byl proti s tím, že to je nicotná záležitost. Jak to teď vypadá?
Slibněji. Vzkazy veřejnosti, konkrétně její ženské části, byly dost jasné, takže se leccos posunulo. Nyní mám od pana Hamáčka příslib nejen neutrálního, ale dokonce kladného stanoviska ministerstva vnitra. Každá žena by tak měla právo se rozhodnout o podobě svého příjmení, a to kdykoliv. Stát by je nenutil, aby předstíraly, že jsou cizí národnosti nebo se chystají na pobyt do zahraničí. V tomto světle argumenty jazykovědců ustupují. Jsme v 21. století, všichni mluvíme o rovnosti mužů a žen, tak buďme důslední i při volbě příjmení.