Nikdy nezapomenu na ty dětské oči, vzpomíná český zachránce uprchlíků

„Vůbec jsem tomu nechtěl věřit a stále jsem si mnul oči, jestli ještě nespím. Do té doby jsem podobné obrázky, které se na mě řítily z internetu a televize, viděl jen ve filmech. A i když jsem pomalinku poznával, že je to realita, stále jsem nemohl uvěřit tomu, že se něco takového může stát v civilizovaném světě,“ vzpomíná na první pocity.

Z mrákot jej posléze trošku probral telefon, kam mu začaly chodit zprávy z jeho domoviny a zvonění takřka neustávalo. „Začaly mi přicházet obrázky, které spíše připomínaly apokalyptické filmy. Jenže tohle byla realita,“ popisuje muž.

Ruská agrese i teď vyhání Ukrajince do Evropy. Potkáte je ve vlaku do Prahy

Ihned začal přemýšlet nad tím, jak může pomoci. Jako nejschůdnější mu přišlo vypravit se přímo na místo, respektive na hranice, a vozit humanitární pomoc. Od myšlenky ke skutkům vedlo jen pár telefonátů kamarádovi, se kterým ihned na facebookové stránky vyvěsil prosbu o pomoc. „Požádal jsem lidi o vše, co mohou doma postrádat a co by se mohlo hodit uprchlíkům. A doteď si nedokážu vysvětlit, jaká se tehdy strhla lavina solidarity,“ dodává Fedotov.

Pomoci a nabídek bylo tolik že se nakonec na maďarsko-ukrajinské hranice nevydal z Teplic sám, ale kolona čítala další tři auta. Když po pár hodinách přijel se svými novými kamarády na hranice, zjistil, že realita je ještě horší, než si v duchu představoval. „Nikdy už z mysli nevymažu ty uplakané ženy a smutné oči malých dětí. To se mi vrylo hluboko do paměti,“ přiznává Ukrajinec.

Všichni chtěli pryč

Ihned věděl, že i s tím musí něco udělat. I proto se ještě na místě všichni jednomyslně shodli, že jen humanitární pomoc nepomůže a že na cestu zpět povezou další náklad – vystrašené rodiny z uprchlických táborů, které vznikaly na koleně vystěhováním různých skladů na hranicích.

Do smrti on ani jeho kamarádi, se kterými následně absolvoval ještě několik cest, převážně pak na polsko-ukrajinskou hranici, nezapomenou na pozdvižení, které jejich rozhodnutí mezi uprchlíky vyvolalo. „I když jsme měli plné auto, další matky nám s dětmi pomalu skákaly před vůz a také chtěly odvézt. Bylo mi smutno, ale věděl jsem, že má mise tímto nekončí,“ říká muž.

Máme se bát války v Evropě?

K němu se postupně přidalo dalších několik rodinných příslušníků, známých a kamarádů, kteří prakticky denně po několik týdnů začali jezdit na hraniční přechody oddělující Ukrajinu od Evropy.

Zůstali v kontaktu 

Při jedné takové cestě potkal na benzínové pumpě dvě ukrajinské lékařky, které pracovaly dlouhodobě v zahraničí, ale taky je nenechaly chladnými události v jejich rodné zemi. „Pomohli jsme s jejich převozem do severozápadního kousku Ukrajiny Žytomyru. A i když se pak naše cesty rozdělily a my jsme ještě pár týdnů převáželi nejen uprchlíky, ale i humanitární pomoc, jsme stále v kontaktu,“ dodává muž.

Kvůli pracovnímu vytížení sice už nemůže pomáhat s převozy, ale kdyby bylo potřeba, vždy je ochoten svoji kolonu znovu nastartovat.

Boje na Ukrajině: Rusové útočí na pět měst na východě země, hlásí Kyjev

Čeho se však bojí, je, že konflikt bude trvat ještě dlouho. „A také toho, co bude, až vše skončí a já se pojedu podívat do své domoviny. V Melitopolu mám ještě pár známých, ale co od nich slyším, je další děs a hrůza. Rusko si je chce koupit a nabízí jim hromady peněz nejen za občanství, ale i za to, že se připojí k okupantům. A ono je asi těžké tomu tlaku odolat, když vám stále lítají nad hlavami rakety. Kdo nesouhlasí, je s ním tvrdě zacházeno,“ doplňuje nejnovější zprávy ze stále okupované vlasti.