Předchozí
2 z 3
Další

Loni jsme oslavili 100. narozeniny Československa a výročí si čeští občané i politici připomněli opravdu důstojně a radostně. Jak to bylo na Slovensku?
Netroufám si hovořit za celé Slovensko. Osobně jsem se účastnil několika akcí včetně představení Shylock, které hraji Na Jezerce. To jsme mimochodem dávali kromě mnoha českých a slovenských měst také v Užhorodě a Bruselu pro československou komunitu.

Co znamená vznik republiky pro vás?
Vznik Československa v roce 1918 bylo to nejlepší možné řešení. U nás si ho připomínáme jen pamětním dnem. Bez toho data by přitom nebyla Česká ani Slovenská republika, nemohli bychom se společně vyvíjet a ani rozdělit. Bohužel za Mečiara se rozpracovala smlouva s Vatikánem a přímo do ní se zaneslo příliš mnoho církevních svátků. U nás je šestnáct dní pracovního klidu, podobně to má snad už jen bohaté Švýcarsko. I proto u nás 28. říjen není státním svátkem.

Vy byste hlasoval pro to, aby byl?
Samozřejmě, je to jeden z nejdůležitějších dní, vedle toho ještě 29. srpen, tedy Slovenské národní povstání, a 17. listopad.

Při oslavách výročí republiky bylo z projevů představitelů obou států jasně znát, že jsme národy s mimořádně dobrými vztahy, jež nekalí žádná hořkost. Je to ve světě výjimečná záležitost?
Osobně neznám žádné, které by k sobě měly tak blízko, blíž to jazykově, geograficky, ale i profesně a lidsky snad ani nejde. Pociťuji to jako štěstí jednoho i druhého, že se navzájem takhle můžeme obohacovat. Nikdy v historii nebyly vztahy mezi námi tak dobré.

Jste do určité míry symbolickou postavou, která se proti režimu postavila už před listopadem 1989 a po něm jste se do revolučních událostí zapojil jako herec, ale také jako politik, který stál u rozdělování federace. Co bylo hlavním motivem pro váš vstup na politickou dráhu?
Do politiky jsem vůbec vstoupit nechtěl, to ona vstoupila do mého občanského života. Stalo se to už v létě 1989, kdy jsem podepsal Několik vět, pak petici za osvobození politických vězňů a vrátil jsem titul zasloužilého umělce, když mě nepustili do Španělska na Festival českých a slovenských filmů, kde se promítaly dva snímky, v nichž jsem hrál hlavní roli.

Tak jsem se ocitl v politice a vlastně jsem byl krátkou dobu disident. Kdyby nebyl 17. listopad, jako herec jsem skončil, možná bych emigroval, možná by mě zavřeli, nevím, nechci spekulovat. Když jsem byl takto nastartovaný, logicky jsem se dostal na tribunu.

V Bratislavě?
Vůbec ne. Zrovna 18. listopadu jsem hrál divadlo v Praze, hra se jmenovala Herecký koncert, účinkoval tam se mnou například Jan Kačer a Jana Štěpánková, Viktor Preiss. Bylo to první představení, které se přerušilo a my herci vstoupili do stávky.

Jakmile se ustanovily nové vlády a doplnily se parlamenty, řekl jsem si, že s politikou končím a dotočím filmy přerušené stávkou jako Poslední motýl s Karlem Kachyňou nebo Jen o rodinných záležitostech s Jirkou Svobodou. Pak ale Václav Havel hrozně chtěl, abych přijel do Prahy. Mohl si vybrat, bylo nás v Koordinačním centru občanského hnutí Veřejnost proti násilí (VPN) šestnáct, ale on si přál mě. Nechal jsem se přemluvit.

Jak to tehdy probíhalo, když tam vlastně žádný politický profesionál nebyl?
Nemohl být, kromě komunistů nikdo politiku neuměl.

Třeba nějací osmašedesátníci?
Nicméně to byli také bývalí komunisté. Oni mezi sebou měli spoustu kategorií, bývalý, vyloučený, osmašedesátník atd. To nechci rozebírat. Profesionality tam bylo opravdu málo, ale o tu tehdy nešlo. Já vlastně ani neměl žádnou funkci, byl jsem prezidentův poradce. Jenže pak za mnou přišli, abych se zúčastnil voleb.

VPN (slovenská obdoba OF pozn. red.) klesaly preference, měla nějakých sedm procent a hrozně chtěli, abych šel do voleb, tak jsem na jaře 1990 do nich šel. Když vyhrajete volby, tak utéct nemůžete. Je to jako s půjčením peněz. Musíte je vrátit. Sliby voličům se mají plnit, a tak jsem vzal pozici ministra, a už to bylo.

Vzpomínáte na roky, kdy jste musel pověsit herecké povolání na hřebík, v dobrém?
Když jsem se rozhodl vrátit titul, sám v sobě jsem došel do bodu, kdy jsem se smířil s tím, že jako herec v Československu končím. Po gestu, které nikdo v historii neudělal, jsem nemohl počítat s tím, že mě nechají hrát. Po ukončení divadelní stávky jsem se dostal do situace, kdy jsem vešel na jeviště a po třech čtyřech větách lidé tleskali.

Co s tím? Sám jsem vycítil, že ty intonace už nějak nezní a že hercem v té době být nemůžu. Přerušil jsem kariéru, vlastně i proto, že mě studenti Divadelní fakulty VŠMU chtěli za děkana, musely se restrukturalizovat poměry ve škole, rekonstruovat pedagogický sbor. Nemohl jsem to odmítnout nejenom proto, že jsem absolventem této fakulty, ale hlavně z toho důvodu, že revoluci začali společně herci a studenti. Ani jsem tedy neměl kdy hrát. Revoluce skončila, prvními svobodnými volbami začala politika a v té jsem zůstal třináct let.

Stal jste se politikem z povolání?
Určitě. Dnes nám lidé nadávají, jsou nespokojení, co že si to vycinkali za nový režim, neboť teď jsou nezaměstnaní a bez peněz. Neuvědomují si, že sametová revoluce znamenala na prvním místě svobodné volby. Od té doby bylo na Slovensku třináct vlád a osm premiérů. Tam je třeba směřovat výhrady nebo pochvaly, ne na tribuny.

Až na to, že ani svobodné volby nestačí. Politici mají občas dojem, že když vyhráli ve zcela demokratickém hlasování, čtyři roky si mohou dělat, co je jim libo. Vy sám říkáte, že za demokracii je třeba se prát každý den, že?
Denně a všichni. Nesmíme podlehnout letargii. Mým heslem tehdy bylo, že z pracujících lidí se stanou občané. A občané znají svá práva a brání je každý den. Veřejnost má dávat najevo svůj názor.

Když je v ulicích padesát tisíc lidí, politici si rychle uvědomí, že nemohou všechno. Funguje to všude ve světě. Nejsem pochopitelně pro rozbíjení aut a výloh, ale veřejné mínění se má projevovat i nahlas. Pak jsou tady občanské organizace, spolky, které také mají co říct.

Naučili jsme se za těch 30 let být aktivními občany, bránit se šikaně státu?
Politici půjdou až tam, kam je jako občané pustíme. Těžko jim můžeme vyčítat, že si vezmou to, co jim necháme. Nedávejme politikům, co si můžeme udělat sami. Nechtějme Mesiáše, kterému předáme moc a on to za nás udělá. Potřebujeme dobrá pravidla, podle kterých se budeme řídit, ale vše ostatní si ohlídejme sami. A před zákonem bychom si všichni měli být rovni. To ovšem na Slovensku pokulhává na všechny nohy, na kterých by to mělo stát.

Kdo vrátí spravedlnosti pásku přes oči, aby měřila všem stejně?
Občané, nikdo jiný tu není. Ve volbách si musejí vybrat lépe. Každý se zamýšlí, kde se bere všechna ta korupce. A já říkám, že se stačí rozhlédnout kolem sebe. Jen v Bratislavě vidíte stovky staveb vzniklých v rozporu s územním plánem, jsou zkolaudovány bez stavebního povolení. Pod tím jsou podepsáni konkrétní lidé. To jsou mohyly korupce veřejné správy.

Zaznamenal jsem diskusi našich ministrů, kteří se předháněli v ujištění, že oni se s korupcí ještě nikdy nesetkali. Hned bych je dal do vyšetřovací vazby. Každý vrátný většího podniku se s korupcí setkal. Buď ji odmítl, nebo tvrdil, že se s ní nesetkal, neboť byl zkorumpovaný. To je rakovina společnosti.

Jako novinářka jsem v roce 1992 absolvovala s vámi a Vladimírem Mečiarem část předvolební kampaně HZDS na Slovensku. Tehdy davy plnily stadiony a Mečiara až fanaticky obdivovaly. Vy jste se brzy po volbách s premiérem Mečiarem rozešel. Kdy jste pochopil, že je všechno špatně?
V době, kdy jsem byl u Václava Havla v Praze, byl Vladimír Mečiar jako politik vygenerován Veřejností proti násilí. Udělali z něj ministra vnitra, přijali ho do VPN, vybrali ho jako jednoho z volebních lídrů, měl jsem ho v týmu. Pak se stal předsedou vlády. Neměl jsem důvod ho zpochybňovat. Když jsem se s ním setkával jednou týdně ve vládě, působil na mě velice dobře. Na jaře roku 1991 jsme oba stáli u zrodu HZDS. Ale už před Vánocemi toho roku došlo k prvnímu konfliktu.

To už jsem Mečiara viděl každý den a zjistil jsem, že jeho slova se rozcházejí s činy. Proto došlo k velké roztržce, všichni místopředsedové, Kováč, Húska, Filkus i já, byli rozhodnuti skončit. Slíbil nám, že se všechno změní a hlavně ať neodcházíme před volbami, protože bychom je nevyhráli. Jenže konflikt narůstal, a když jsem se stal ministrem zahraničních věcí, pochopil jsem, že nemůžu hájit názory, které jsou v rozporu s koncepcí zahraniční politiky SR.

Vůči tomu jsem se ohrazoval, ale když jsem něco kritizoval, byl jsem označen za nepřítele nejen jeho, ale i Slovenska. Proto jsem vystoupil z HZDS a založil jsem novou stranu, přičemž jsem s sebou vzal dalších sedm poslanců, s nimiž jsme šli do opozice.

K politice jste se neotočil zády ani později, kandidoval jste na bratislavského primátora a hlavně na prezidenta SR. Proč?
Se stranickou politikou jsem skončil v roce 2002, spoluzaložil jsem tři politické subjekty, VPN, která měla za cíl svobodné volby a přechod od totality k systému liberální demokracie. Pak to bylo HZDS s cílem vyrovnat vztahy mezi oběma národy ve federální republice. Poslední bylo SDKU, která se chtěla vypořádat s mečiarismem a definitivně nasměrovat Slovensko do NATO, EU, OECD.

Takže všechny cíle jste splnil?
Pořád se naplňují. Hotovo není nikdy. Ale stranicky už pro mě stačilo a do dalších voleb jsem nešel.

Ale do prezidentských v roce 2014 ano.
Do toho mě tlačili už od časů Michala Kováče a pořád jsem to odmítal. Před pěti lety jsem ale souhlasil. Neuspěl jsem, avšak vyhrál jsem v Bratislavě.

A zase přišli s argumentem, že nemohu utéct z boje a nekandidovat na primátora. To jsem uznal, nemám rád politiky, kteří věci naslibují a pak potupně zmizí, jako třeba bývalý šéf UKIP Nagel Farage v případě brexitu. Nedělal jsem to pro sebe, mně je jako herci líp, mám osobní svobodu, natočil jsem pěkné filmy.

A diváci vás milují.
Potlesk v divadle je skutečně jiný než ten na politickém mítinku. V herecké branži můžete mít přátele, v politice ne, tam jsou jen spojenci na bázi hodnot nebo a to je dnes častější na bázi spolupachatelství. Šel jsem do toho, protože jsem cítil nějakou odpovědnost, bylo to ale náročné, kdybych uspěl, byl by to stresující boj s mafiemi, paraziti se přesouvají od vlády k vládě, lepí se na státní zakázky, licence, dotace.

Loni jsme byli všichni otřeseni objednanou vraždou Jána Kuciaka. Něco tak obludného se přece jen v Česku naštěstí neděje. Byl to i na Slovensku výkyv, nebo je to součást vaší politické a ekonomické reality?
Novináři se nevraždí každý víkend, bohudík. Nicméně náhoda to není. Odkrývají se vazby mafiánských skupin na slovenské politické a policejní špičky. Neměli bychom to brát na lehkou váhu. Není normální, aby bývalá premiérova tajemnice vlády žila s člověkem, který je teď ve vězení kvůli drogám. Ve spojení se zločinci byl i člen bezpečnostní rady státu.

Mnozí z velkých gaunerů už dávno mohli být ve vazbě nebo odsouzeni, ale měli politické krytí, tak se jejich stíhání zastavovalo s tím, že se skutek nestal. Mluvím tady o lidech, jako je Kočner nebo Bašternák, kteří jsou v těsném vztahu s vrcholnými politiky Směru. Vždyť jeho předseda a bývalý premiér Fico stále bydlí v Bašternákově bytě. Bývalý ministr dopravy Počiatek má na Donovalech stejnou haciendu jako Bašternák. Exministr vnitra Kaliňák měl na něj prokazatelné vazby.

Je to ten stav, z něhož mohou těžit extremistické síly vyzývající ke smetení současných pořádků?
Tak je to vždycky. Když státní moc neřeší reálné problémy lidí, přijdou extremisté s nabídkou radikálních kroků, které jsou většinou za hranicí morálky nebo zákona. Kde je stát silný, je mafie slabá. Bohužel u nás se instituce, které vznikly proto, aby řešily problémy občanů, zabývají vyhledáváním ekonomických výhod pro spřízněné skupiny a jednotlivce, vyžívají své kompetence na úplně jiné účely, než by měly. To se týká veřejné správy en bloc.

Umění to nemůže řešit, ale může rozsvítit poplašná světýlka. Vzpomenete si na nějakou svoji roli, představení, film, které by měly takový celospolečenský dopad?
Takhle bych si to netroufl hodnotit, ale jistě má váhu, když známá osobnost promlouvá na veřejnosti, říká svůj občanský názor. Nejdůležitější je věci pojmenovat, aby se stanovila diagnóza celé společnosti. Ne všichni lidé mají schopnost analyticky myslet, nacházet souvislosti, mají jen nějaký pocit. Když věci někdo umí zformulovat, najednou mají lidé jasno a zorientují se v tom.

Mince má ovšem i druhou stranu, neboť spousta lidí dnes přijímá názory jiných bezmyšlenkovitě, ať už jde o záměrně šířené dezinformace nebo nicneříkající politické floskule. Vlastně i o tom je Shylock, hra, v níž excelujete Na Jezerce a za niž jste předloni dostal českou Thálii.
Ano, je o schopnosti nepodléhat umělé korektnosti, kamuflování skutečnosti. Když problém pravdivě nepojmenujeme, nemůžeme ho řešit. Dostáváme se do pavučin falešných hodnocení a pokřiveného vidění, z čehož není cesta ven. Podléháme autocenzuře, bojíme se říct naplno, že král je nahý.

Proč bychom nemohli vyslovit třeba slovo cikán, když on sám si tak říká a nechce, abychom o něm mluvili jako o Romovi, vždyť existuje cikánský, nikoli romský folklor. Jedna z nejlepších kapel si říká Cigánski diabli. Shylock je hra o tom, abychom se nebáli nazývat věci pravými jmény, nepodléhali předsudkům, nedostávali se do posunuté reality konspirací.

Do roku 2019, kdy si připomeneme 30. výročí listopadové revoluce, vstupujeme v poměrně nestabilní mezinárodní situaci. Čeká nás brexit, Americe vládne nepředvídatelný Donald Trump, Rusku velice předvídatelný Vladimir Putin, francouzský prezident Macron čelí nespokojenosti davů. Jak se coby bývalý ministr zahraničí díváte na příštích dvanáct měsíců?
Bude to komplikovaný rok. Zajímavý bude německý vývoj, uvidíme, jak se osvědčí následnice Angely Merkelové v CDU. Neházel bych však flintu do žita, věci se mohou otočit i jinak, k lepšímu. Teď je v Americe u vesla Trump, ale přijde někdo jiný. Ideální to nikdy nebude, budeme vždycky trošku nespokojeni. Tak to má být. Když se nepřekročí meze zákona a morálky, vždycky je šance politiky vyměnit. Jen jim nesmíme dovolit si myslet, že po zvolení si mohou dělat, co chtějí.

Jakmile ztratí legitimitu, měli by skončit. U nás se často odvolávají na to, že před třemi lety uspěli ve volbách. Fajn, teď jsou ale jiní, kradli, zneužili pravomoci, zpronevěřili se programu. A pak dovolili zavraždit novináře. Ministr kultury Marek Maďarič cítil, že u toho nemůže asistovat a odstoupil. Za normálních okolností by automaticky padla vláda. Co ale dělají oni? Drží se křesel a obviňují novináře. Někteří z funkce odejdou snad až poté, co se na úřadu vlády vymění židle, k nimž přirostli. To je choroba moci.

Věříte v budoucnost Evropské unie?
Rozhodně, nebo máme snad jinou alternativu? Rozpad na jednotlivé státy by bylo obrovské riziko, ekonomické i politické. Náš život by se rozhodně nezlepšil, vše by se zdražilo, lidé by nemohli pracovat u sousedů, prostě ne. Spíš jde o to, aby se Evropa zase stala naší. Brusel nejsou oni, ale my.

Tam nehlasují nějací cizáci o nás bez nás. Sedí tam naši europoslanci a je jen na nás, koho tam vyšleme. Unie je úžasný projekt, teď je ve složité situaci, kterou rádi zneužívají jiní, třeba Rusko. Půlmiliardová ekonomická velmoc je velká síla, která může soupeřit s USA a Čínou. Sama Velká Británie toho moc nezmůže.

Od samého počátku jste byl při listopadových událostech v centru dění, osobně jste poznal všechny jeho hlavní postavy. Kdo vám nejvíc přirostl k srdci?
S většinou lidí, kteří se mnou absolvovali těch rozhodujících 21 dnů, jsem se neznal. Na to období si chci uchovat speciální vzpomínku, která je oddělena od dalšího vývoje. Tehdy jsme měli jeden cíl a odvaha ještě měla cenu. Pak revoluce skončila a začala politika, každý šel jinou cestou. S mnoha z nich jsem z hlediska jejich politických aktivit nesouhlasil, byl jsem s nimi v polemice, nebo dokonce v konfliktu.

A je naopak někdo, s kým celá ta desetiletí kráčíte bok po boku?
Třeba nekráčím, ale vždy je rád vidím. Například na vzpomínce ke 100. výročí republiky jsem byl s Michaelem Kocábem. Koneckonců dělal muziku k Husovi nebo Zádušní oběti, tak jsme se potkali a bylo to příjemné. Před časem jsem se viděl s Michaelem Žantovským, který přišel na Shylocka.

Nedávno mi volala Marta Kubišová, s níž jsem před několika lety vystupoval na společném večeru v Ungeltu. V brněnském Provázku budu mít 29. ledna diskusi s Honzou Rumlem. Na Slovensku jsme založili Klub 89, tam vídám kupříkladu Jána Budaje, Laca Snopka, Soňu Somolányiovou. Nescházím se s těmi, kteří teď přepisují dějiny. Nezúčastnili se voleb v roce 1990, ale jako politbyro řídili ústavní funkcionáře a instituce.

Máte na mysli třeba Fedora Gála, který byl předsedou VPN, ale nekandidoval ani do parlamentu?
Přesně tak, považuji ho za zakladatele partokracie po prvních svobodných volbách v Československu, jenž nakonec utekl před zodpovědností ze Slovenska a dnes se vydává za demokrata, kterým nikdy nebyl. K podobným lidem přátelský být nemůžu, ale takový je život.

KDO JE MILAN KŇAŽKO

Narodil se 28. srpna 1945 v Horných Plachtinciach.

Studoval herectví na VŠMU v Bratislavě. V letech 19681970 byl na stipendiu na Mezinárodní divadelní akademii ve francouzském Nancy. V letech 1970 a 1971 účinkoval v Divadle na Korze, v letech 19711985 na Nové scéně, v letech 1985 až 1989 byl členem souboru SND. Za minulého režimu vrátil titul zasloužilý umělec.

Od ledna do června 1990 byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU. Od ledna 2003 do února 2007 byl generálním ředitelem TV JOJ. 

Aktivně se účastnil listopadových událostí 1989, byl poradcem Václava Havla, spoluzaložil VPN, poté HZDS a SDKU. V Mečiarově vládě byl ministrem pro mezinárodní vztahy a v samostatné SR ministrem zahraničí. Byl poslancem Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Za vlády Mikuláše Dzurindy byl v letech 1998 až 2002 ministrem kultury SR.

Milan Kňažko hrál v desítkách filmů, TV inscenací a divadelních her. Mezi jeho nejznámější filmy patří Rusalka, Papilio, Dobří holubi se vracejí, Svědek umírajícího času, Jen o rodinných záležitostech, Normal, Hranaři nebo Jan Hus. 

Milan Kňažko hraje v několika divadelních inscenacích v Praze a Brně, za postavu Shylocka v Divadle Na Jezerce získal v roce 2017 cenu Thálie.