Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi.

Proč se deska jmenuje Díl první?
Protože bude i Díl druhý. Původně jsme chtěli vydat dvojalbum. Na jednom CD měly být coververze, na druhém původní písničky. Plán se zhroutil v okamžiku, kdy přišel první nouzový stav. Posledních pět písní jsme vzhledem k omezením nemohli natočit, ale hlavně nemohl přiletět z Londýna náš britský producent Eddie Stevens. A nemůže doteď. Nakonec jsme se rozhodli, že dáme dohromady, co jsme už nahráli: převzaté skladby s autorskými. A zbytek dotočíme, až to bude možné. Zatím doufáme, že druhé cédéčko – s převahou našich vlastních melodií a textů – by mohlo být dokončeno na jaře.

Zmínil jste anglického producenta. Eddie Stevens, manžel slovenské zpěvačky Jany Kirschner, v minulosti pracoval s takovými jmény, jako jsou Fat Boy Slim či Róisín Murphy a skupina Moloko. To on způsobil, že zní vaše aktuální album úplně jinak než ty předešlé?
Jak správně poznamenal banjista Druhé trávy Luboš Malina, Eddie nemá vůči naší hudbě žádné předsudky. Američan by se podíval, že hrajeme na bluegrassové nástroje, a automaticky by předpokládal, že naše nahrávka bude směřovat ke country a podobným žánrům. Čeští producenti už také vědí, co jsme zač. Ale on nevěděl nic. Využil možností, které v nás vytušil, a vytvořil z nich tenhle zvláštní sound.

Když jsem album poslouchal, znovu jsem si uvědomil, jak zvláštní jste písničkář, se specifickou poetikou. Nebyly s tím za bývalého režimu problémy?
Za komunistů do toho samozřejmě vrtali. Když se v Supraphonu zkraje osmdesátých let rozhodli vydat první singl brněnské kapele Poutníci, ve které jsem tehdy působil, vybrali si naši nejpopulárnější písničku Panenka. Ale aby se všechno urychlilo a zjednodušilo, řekli nám, že ji máme natočit v brněnském studiu Československého rozhlasu – s tím, že Supraphon od nich nahrávku převezme a vydá. Musel jsem tedy zajít v Brně do rádia za tamním vrchním schvalovačem jménem Pantůček. Předložil jsem mu text Panenky a několika dalších písní, načež se mě zeptal: „Tady, jak píšete, že odplul ten prvý den zmáčený krví, to je něco protiválečného?“ Já na to: „Ne, to je o ztrátě panenství.“ A on se zděsil: „Kristepane, to je ale hnus!“ A zakázal to.

Ale Panenka stejně vyšla. Dodnes ji u táboráků každý zná a zpívá.
Když to neklaplo v Brně, jeli jsme do Prahy a skladbu bez problémů natočili v Supraphonu. Mnohem větší tlak jsem čekal, když jsme s Poutníky připravovali první elpíčko. To už byl myslím rok 1986 a neozvala se jediná výtka. Producent (a muzikant) Sláva Kunst se na texty podíval a nic nezměnil. Celou cestu autobusem do Prahy jsem se bál, že mě bude dusit. Dopadlo to tak, že jsem byl z jeho kanceláře venku za deset minut a s požehnáním.

Vaše texty přenášejí posluchače do konkrétních míst. Například písničky Na Španělských schodech, Marcipán z Toleda nebo Na plese vévodkyně z Richmondu. Nakolik vás při psaní ovlivňují cesty, ať už skutečné, nebo jen ve vaší hlavě?
Obojí je pro mě důležité. Ale musím se přiznat, že na začátku bývá spíše jméno než samotné místo. Zvuková podoba toho názvu ve mně něco rozezní, řekne si o rým. Teprve pak s tím pracuju dál, protože se mi ono místo vybaví. Nebo si třeba vzpomenu, co jsem o něm četl.

Kromě muziky jste se řadu let věnoval i překládání z angličtiny. Kdo z americké literatury pro vás objevil nejvíce světů?
Byla to tato trojice: Ernest Hemingway, John Steinbeck a William Faulkner. A je v tom zvláštní rozpor: povahou, sklonem k romantice, jsem tíhl k Hemingwayovým hrdinům, ale při četbě Faulknera jsem věděl, že tohle je to pravé. Sice to se mnou nemělo nic společného, nikdy bych nebyl schopen se s ním ztotožnit, byla to však literatura s velkým L.

Já to řeknu stručně: Faulkner je americký Dostojevskij.
Rozhodně. Ostatně, Dostojevskij a Lev Tolstoj mi také dali mnoho.

Když jste se potom s Amerikou setkal tváří v tvář, za čím jste tam spěchal?
Já jsem se s tou zemí dlouho vyrovnával. Ze začátku, než se mí kolegové z Druhé trávy otrkali a doučili, jsem byl v kapele jediný, kdo dokázal v angličtině jakž takž komunikovat. Tím pádem mě při našich cestách do Ameriky tížily neustálé obavy, že nastane situace, kterou nebudu umět vyřešit. Ten první náraz člověka, který žil pětatřicet let v komunismu a anglicky uměl jen z literatury a písňových textů, byl obrovský. Jiné myšlení, chování, všechno bylo naprosto odlišné od toho, na co jsme byli zvyklí. Asi až po třetím nebo čtvrtém turné, když už jsme odlétali domů, jsme si s Lubošem Malinou řekli, že se nám ze Spojených států nechce. A od té chvíle jsem si na Americe začal všímat jiných věcí. Napřed jsem hledal místa, která jsem znal z knih. Eastlakovo Nové Mexiko mi zůstalo v srdci, doteď se tam moc rád vracím. Přes Legendy o vášni z pera Jima Harrisona jsem zase objevoval Michigan. Moje putování po Státech se řídilo koncerty, které jsme tam měli domluvené, ale provázely ho i literární zážitky.

Převedl jste do češtiny desítku významných titulů. Namátkou Mailerovy Armády noci, Eastlakovo líčení války ve Vietnamu Umírali jsme v bambusu anebo právě slavné Legendy o vášni. Co máte na pracovním stole teď?
Já už jsem s překládáním přestal. Dělal jsem to jen proto, že mě to bavilo. A když mě to těšit přestalo, usoudil jsem, že nemá cenu pokračovat. Ale vzpomínám na ta léta rád. Tehdy jsem se do knížek dokázal ponořit, což už teď nedokážu.

Je zvláštní, že se bavíme o cestování, o tom, kde všude jste byl – a přitom vy sám žijete tak skrytě, že jen málokdo ví, kde bydlíte, co tam děláte, jak trávíte svůj čas. Vyhovuje vám to?
Řekl bych, že ano. Jsem uzavřený, nerad se seznamuji s lidmi. Miki Ryvola říká, že jsem lidoplachý.

Což je u zpěváka trochu problém.
Při zpěvu to vnímám. Vím, že musím mezi sebou a publikem navázat vztah, ale také vnímám, že je mezi námi pár metrů prostoru.

V tom se podobáte našemu společnému oblíbenci Bobu Dylanovi. Ten je také velmi plachý a celý život to přemáhá. À propos, řekněte mi jednou provždy, co přesně vás na králi světových písničkářů – a od nedávna také držiteli Nobelovy ceny za literaturu – baví a zajímá?
Poprvé jsem ho slyšel v patnácti či šestnácti. Šlo o desku Dylan (Fool Such As I), kde nezpívá své věci, ale coververze. Nejdříve mě zaujal jako zpěvák, anglicky jsem tenkrát uměl minimálně, i když jsem chodil na základku s rozšířenou výukou jazyků. Zaujal mě způsobem zpěvu, a stejné to později bylo s Krisem Kristoffersonem. Od té doby jsem tuhle disciplínu začal vnímat úplně jinak, pouhé pění mi už nestačilo. A to jsem měl otce operního zpěváka… Já jsem asi míval docela pěkný hlas, ale od raného mládí jsem se ho snažil pokřivit tak, aby to hluboké sdělení, které z mých nedospělých úst jistě znělo směšně, mělo dylanovskou drsnost a sílu. Teprve za dva tři roky, když jsem pobral trochu rozumu a začal se v angličtině orientovat, mě začaly zajímat texty. Zase to bylo podvědomé, tak jako u Faulknera. Najednou jsem cítil, že se ocitám v jiné krajině.

S tím hlasem jste mi připomněl historku. Víte, co odpověděl Leonard Cohen, když se ho ptali, jak přišel ke svému chrapláku? „Spousta let poctivého pití bourbonu a kouření cigaret.“ Vy Cohenovy písničky s respektem obcházíte. A přitom první věc, kterou jsem od vás znal, byla Víla, což je de facto vaše verze Cohenovy balady Suzanne.
Dokonce jsem uvažoval o tom, že ho konečně obcházet přestanu. Já mám Cohenovy písně strašně rád. On byl a je velkou literární osobností. Ale snad právě proto se u něj pokaždé zaseknu na hudbě. Kdykoli se rozhodnu, že ho zkusím zpívat česky, nejsem schopen z toho dostat muziku.

Zato jste na nové desce neobešel kultovního amerického křiklouna Toma Waitse. Pod názvem Zůstaň jste nazpíval jeden z jeho mála „radio-friendly“ hitů Hold On.
Znal jste banjistu a hudebního kritika Jiřího Tlacha? To byl můj kamarád ze skauta, člověk, který mě jako první učil hrát na banjo. Můžete ho slyšet třeba v té původní, provázkovské verzi písniček z Balady pro banditu. Jiří mě přivedl k Waitsovi a z mé strany to byla láska na první poslech. Napřed jsem tíhl k jeho pomalejším skladbám, mezi kterými se najdou neuvěřitelně krásné melodie. Ale dostal jsem se i k těm jeho šíleným výkřikům a zvukům.

Copak Waits, ale já bych vám dal metál za odvahu, že jste si na albu Díl první troufl počeštit píseň Hurt. Všichni ji znají z úžasného podání Johnnyho Cashe, původně to však byla hadrocková pecka od skupiny Nine Inch Nails. A vám se povedlo zazpívat ji tak, že zní přesvědčivě.
To strašně rád slyším, byla to má noční můra a pořád se bojím, co tomu lidi řeknou.

Vaše písničky, i když nejsou přímo autobiografické, působí dojmem, že byste je mohl prožít. Ovšem Hurt, to je jiná káva. Píseň feťáka, který všechno zničil.
Celé to vzešlo z našich společných koncertů s kytaristou Michalem Pavlíčkem. Právě on přišel s nápadem, že bychom si tuhle písničku mohli zahrát. Zpíval jsem ji anglicky, a pokud jde o českou verzi, dost jsem se zdráhal. Pořád jsem říkal: „Dobře, natočíme to a pak to na tu desku nedáme.“ Teprve když jsem slyšel základ, který kluci nahráli, a viděl jsem, že mám na čem stavět, odvážil jsem se napsat český text a nazpívat ho.

Letos uběhlo padesát let od vzniku Poutníků, brzy budete slavit třicet let Druhé trávy. Na první desku téhle formace si dobře pamatuju, bylo to jedno z prvních alb vydaných v éře znovunabyté svobody. Vám ta doba musela připadat jako nové nadechnutí.
S Poutníky jsem prožil nádherná léta, to jim nikdo neodpáře. Ale když přišel listopad 1989, pocit svobody byl v mém případě okamžitý. V pátek se odehrála demonstrace na Václavském náměstí v Praze, v neděli jsem o tom poprvé slyšel z Hlasu Ameriky a ve středu jsem si už vykračoval po Brně a usmíval se, ačkoliv ještě nebylo nic vyhráno. Cítil jsem se nově, volně, jinak než doposud. A po těch šílených pětadvaceti koncertech měsíčně s Poutníky jsem najednou chtěl zažít něco lehčího, vzdušnějšího. Skončil jsem tedy jednu etapu a začal další s Druhou trávou, která pro mě symbolizovala svobodnou budoucnost.

V souvislosti s výročím Poutníků jste jistě bilancoval. „Když vposlouchám se do ticha, každá píseň zazní znova, celá blýskavá a nová, než zas zplaní po chvíli,“ zpíváte na letošním albu. Našel jste ve svých starých skladbách něco, co jste tam dříve nehledal?
Asi přede dvěma lety jsem dával dohromady dvoudiskovou kompilaci písniček Poutníků – od doby, kdy jsme prvně vstoupili do studia, až do chvíle, kdy jsme s Lubošem Malinou z kapely odešli. Pětadvacet let jsem ty nahrávky neposlouchal. A byl jsem překvapen, jak jsou originální, většinou velmi dobře nahrané a jedním slovem dobré. Myslím, že pokud jde o zvuk a nápady, byla to jedna z nejoriginálnějších newgrassových skupin všech dob. A to i v americkém kontextu. Ještě jednou jsem si tedy své staré písně prožil, ale to je výjimka, běžně se k nim nevracím.

Když se vrátím k literatuře, hodně jste se věnoval Normanu Mailerovi. O jeho románu Nazí a mrtví, který jste nepřeložil vy, ale Jiří Mucha, se říká, že jde o nejlepší válečnou prózu. Uvažoval jste někdy o tom, že byste také napsal knihu?
Jako mladý jsem toužil být spisovatelem. Dokonce jsem už snoval zápletku. Zajímala mě historie, doba knížete Jaromíra. Měl jsem to dost promyšlené, což je divné, protože dneska se spíš spoléhám na inspiraci. Ale jak jsem tak dozrával a stárnul, postupně jsem si uvědomil, že nejsem schopen napsat dobrý román. Vím to a už to ani nezkouším.

Pocházíte z Počátků, což je město spjaté s Otokarem Březinou. Který básník je pro vás důležitý?
Jaroslav Seifert.

Závěrem mi povězte: William Eastlake, od kterého jste přeložil čtyři knihy, byl spisovatel, novinář a rančer. Jak byste si vy sám představoval ideální kombinaci povolání, prostředí a způsobu života?
Muzikant, novinář a rančer.

ROBERT KŘESŤAN

Narozen 16. září 1958 v Počátcích. Zpěvák, textař, banjista a překladatel. Bývalý člen kapely Poutníci a frontman bluegrassové skupiny Druhá tráva, v níž působí od roku 1991. K jeho nejznámějším písním z éry Poutníků patří Panenka, Podobenství o náramcích či Napsal jsem jméno svý na zdi. S Druhou trávou pak pokračoval úspěšnými skladbami Praha bolestivosti, Odpočiň si, Sáro, Zlá Marléna nebo Ukolébavka pro mne. V roce 2002 vydal kritikou vřele přijaté sólové album 1775 básní Emily Dickinsonové. Kromě toho přeložil z angličtiny romány Jima Harrisona (Legendy o vášni), Williama Eastlakea (Umírali jsme v bambusu) či Normana Mailera (Duch Děvky, Armády noci).