Vladimír Dlouhý: Stavební zákon je alfa a omega dalších investic

Premiér Andrej Babiš nedávno představil Národní investiční plán, který sklidil u opozice velkou kritiku. Na víkendovém kongresu ODS se mu posmíval Petr Fiala s tím, že maximálně jde o jakýsi seznam možností. O co jde z vašeho pohledu?
Snažím se, aby Hospodářská komora stála stranou politických půtek, což vyžaduje i naše členská základna. My se snažíme s vládou těsně spolupracovat, což platí i o investičním plánu. Musím konstatovat, že zatím jde skutečně spíše o seznam, byť je dobře, že ho někdo zpracoval. Z našeho pohledu jsou však ještě důležitější obecné podmínky pro podnikání, a to včetně kvalitní legislativy. Investice vždycky znamená stavbu toho či onoho charakteru, takže já vidím největší překážku jakýchkoli plánů ve špatné stavební legislativě. Proto se Hospodářská komora aktivně účastní diskusí o novém stavebním zákonu.

Stavební zákon přináší vzrušené debaty a také tisíce připomínek.
Konkrétně je jich pět tisíc, což u podobného typu legislativy není nic neobvyklého, jak jsem byl ujištěn.

Petr Drulák: Populismus je legitimní reakce na selhání tradičních stran

O mnohém to ale svědčí, minimálně to potvrzuje, že tento zákon je odborně, politicky i občansky nadmíru citlivý, neboť nejde jen o velké projekty, ale také o stavby rodinných domků nebo jednoduchých montážních hal. Vzala to ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová za správný konec?
Musím se ještě vrátit k investičnímu plánu vlády. Je nepochybně pravda, že dopravní infrastruktura je u nás hodně poddimenzovaná. Nedávno jsem viděl srovnání výstavby silniční sítě zemí visegrádské čtyřky a ČR je na posledním místě, primát drží Maďaři, druzí jsou Poláci. My jsme se vždycky smáli Polákům, že mají mizerné silnice, ale to u dálnic už přestává být pravda.

Je to i z toho důvodu, že Orbánův Fidesz v Maďarsku a Kaczynského PiS v Polsku mají v parlamentu většinu, takže snadno prosazují zákony, které umožňují rychle stavět?
Různé země měly různé zkušenosti, někdy i negativní. V Maďarsku vlády hodně stavěly dálnice ještě před Orbánem, tedy v době, kdy se Maďarsko více zadlužilo. V Polsku se zase hodně spálili při výstavbě dálnic před fotbalovým mistrovstvím Evropy, kdy zažili skandál s čínským dodavatelem, který nedodržel smluvní závazky, a dostavovaly to jiné, myslím, že i české, firmy. Poučili se ale z toho. Důležitá věc je, že v Maďarsku i na Slovensku se staví pomocí PPP projektů, které věci hodně urychlí.

U nás je Babišova vláda první, která je ochotna se do tohoto typu propojení státního a soukromého sektoru pustit. PPP projekty mohou vypadat sice trochu dražší, ale obvykle je celý projekt dokončen rychleji a v lepší kvalitě, takže nakonec to bývá i levnější. První PPP pilotní projekt mezi Příbramí a Pískem, který by se měl letos spustit, proto vítám. Když se povede, věřím, že dalším kandidátem bude D35 z Hradce Králové do Mohelnice, což by odlehčilo brněnské dálnici.

Teď už bývalý ministr dopravy Vladimír Kremlík přislíbil výstavbu 400 kilometrů dálnic. Je to při tom šnečím tempu výstavby reálné?
V této souvislosti hovořil o výhledu po roce 2030, takže jde o hudbu budoucnosti. Prioritou je začít využívat PPP projekty, dokončit D3 do Budějovic a kolem roku 2025 až na rakouskou hranici, urychlit D35 a zvolit řešení mezi Mikulovem a Brnem. To je ostuda, protože Rakušané jsou už teď asi tři kilometry od Mikulova.

Možná jsme jim měli svěřit dokončení celé dálnice z Vídně do Brna…
Možná, mimochodem svoji část z Vídně směrem na Brno stavěli právě jako PPP projekt.

V Česku to dost často s dobrými úmysly dopadá mizerně. Vždyť ještě před týdnem to vypadalo, že návrh stavebního zákona ministryně Dostálová úplně stáhne, nakonec ho musí jen přepracovat, ale termín předložení se posunul na březen. Spatří světlo světa do konce mandátu této vlády?
Trochu váhám, co na to říct, protože vlastně nevím, v jakém stavu ta věc je. Hospodářská komora někdy před rokem a půl připravila první verzi věcného návrhu nové stavební legislativy. Ten jsme prezentovali panu premiérovi a předali ho na ministerstvo pro místní rozvoj, které to má v gesci a s nímž jsme podepsali memorandum o spolupráci. Naše role tam byla expertní.

Rektor Martin Bareš: Kdo neučí na úrovni, má mít nižší plat, nebo odejít

Znamená to, že Hospodářská komora je pro zakotvení jediného centrálního stavebního úřadu?
Jednoznačně ano.

Důvod?
Věcný záměr byl podle nás dobře připravený a také realizovatelný. Není jen o jednom stavebním úřadě, ale o řadě dalších užitečných věcí.

Je vám jasné, že tento cíl už padl, protože obce s tím kategoricky nesouhlasí a ministryně to vzala na vědomí? Nejen ony, ale ani kraje se stavebních úřadů nechtějí vzdát.
Není mi to jasné. To, o čem hovoříte, je výsledek jednání premiéra Babiše s ministrem vnitra Hamáčkem, jeho náměstkem Mlsnou a ministrem kultury Zaorálkem. My jsme o závěru této schůzky byli informováni až se zpožděním. Byť je naše pozice poradní a expertní, musím říct, že koncept Hospodářské komory s jedním centrálním stavebním úřadem, jedním odvoláním, jedním razítkem, fikcí souhlasu a potlačením vlivů různých dotčených institucí byl dobře promyšlený. Navíc, přes různé nepravdivé mediální spekulace byl i odborně prodiskutovaný. Nyní se do hry dostaly nejen expertní názory, ale také politické požadavky, přesto chci pořád věřit, že nakonec budeme mít nový stavební zákon, který výrazně zlepší neutěšenou dnešní situaci. Samozřejmě jediným kritériem nesmí být boj o politický a úřednický vliv.

Vy jste před rokem a půl, kdy váš návrh vznikl, se zástupci měst a obcí nehovořili? Jejich odpor se přece nezrodil ze dne na den.
V létě 2018, kdy jsme to chystali tady na komoře, ne. V okamžiku, kdy jsme se stali jednou z expertních poradenských skupin MMR, jsme s představiteli měst a obcí mluvili mnohokrát, naši právníci těsně spolupracovali. Minulý čtvrtek jsem se sešel s pardubickým hejtmanem Martinem Netolickým, který patří k největším kritikům návrhu stavebního zákona. Spustil na mě celou litanii námitek, ale posléze jsme se rozešli přátelsky. Jeho jediným argumentem nakonec bylo, že nesouhlasí, aby se obcím odebral výkon přenesené státní správy. To je ovšem podle mě docela málo na odmítnutí takového množství paragrafů a důvodové zprávy, která vše podrobně vysvětluje.

Ponechám-li stranou politiku, co námitka finanční, kterou vzneslo ministerstvo vnitra? Podle něj by koncepce centrálního stavebního úřadu a věci s tím spojené stály 30 miliard navíc.
No, viděli jsme už dvě analýzy ministerstva vnitra, které se v číslech hodně lišily. Údajné náklady za dva týdny vzrostly o dost miliard, bez vysvětlení. Ale platí známé rčení, že když se kaprům vypouští rybník, hodně mrskají ocasy.

Neplatí to i naopak? V nedávných Otázkách Václava Moravce vygradovala debata o tom, zda je přijatelné, aby návrh nového stavebního zákona psaly z pověření Hospodářské komory advokátní kanceláře, které zároveň zastupují velké developery. Padlo například jméno Františka Korbela, který měl mít údajně poslední slovo při schválení návrhu zákona v legislativní radě vlády. Jak to bylo?
Poslední slovo mělo ministerstvo pro místní rozvoj, které je autorem návrhu. Tuto otázku je tedy třeba klást paní ministryni Dostálové. Je pravda, že některé developerské firmy jsou našimi členy, a platí, že úzce spolupracujeme s doktorem Korbelem, který je advokátem a také členem Legislativní rady vlády ČR. Co je na tom špatného, že jsme ho požádali o expertní spolupráci, když jde o bývalého náměstka ministra spravedlnosti, který se v minulosti podílel na psaní řady zákonů? K té mediální gradaci chci podotknout, že nejde o žádnou letošní novinku.

Loni v únoru mě cestou na hory zastihla zpráva o tom, že akademičtí funkcionáři včetně rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy podepsali ostrý dopis kritizující věcný návrh stavebního zákona. Když to trochu přeženu, obávali se, že hlas památkářů bude natolik potlačen, že developeři budou moci zbourat Karlův most. Zjistil jsem však, že většina signatářů ten návrh vůbec nečetla, neboť dala jen na dobrozdání svých útvarů či různých vlivových skupin. Obávám se, že kromě několika poctivých kritiků to je obdobné i jinde. Dal jsem si letos o Vánocích práci a pročetl jsem všechny navrhované paragrafy předlohy. Ač právní laik, mám dojem, že jsou v nich ošetřeny všechny oprávněné zájmy a hlasy, které mají být slyšeny, by slyšeny byly.

Vladimír Mlynář: V politice jsem udělal mnohem horší kompromisy než v PPF

Proč tedy tolik odporu?
Je pravda, že prostor pro názory zájmových skupin je v návrhu přesunut z procesu stavebního povolení do územního plánování. To má ale logiku. Debata se má vést v okamžiku sestavování územního plánu, tam je prostor pro dotčené organizace a spolky včetně environmentálních. Jakmile je ale rozhodnuto, ať už se pak při stavebním povolení nic znovu nezpochybňuje. Všichni si přece pamatujeme, jak dokázali ekologové nebo jiné skupiny na poslední chvíli zvrátit povolení u důležitých staveb, například u obchvatu Hradce Králové nebo při rekonstrukci D1. Rozhodně není pravda, že by dotčená místa zákonem ztratila možnost se k novým stavbám vyjádřit. Jde o princip o jedné věci jednou rozhodnout, a dost.

Odmítáte tedy názor, že by František Korbel a další advokáti, kteří věcný návrh zákona připravovali, byli ve střetu zájmů?
Nebyli v něm v žádném případě. Zdůrazňuji, že vedení Hospodářské komory reprezentuje svoji členskou základnu a do ní patří stavební firmy, developeři a podnikatelé, kteří trpí nedostatečnou dopravní infrastrukturou. Ti všichni chtějí, aby se stavební řízení urychlilo. Zároveň přiznávám, že i uvnitř naší komory jsme měli diskuse, například cech kominíků má velmi blízko k hasičům, kteří měli řadu připomínek. S nimi jsme museli hledat kompromis a našli jsme ho. Návrh nediktovali developeři. A znovu říkám, že konečné slovo mělo ministerstvo pro místní rozvoj, které nejen upravilo řadu našich návrhů, ale celé paragrafované znění bylo diskutováno na mnoha pracovních skupinách při ministerstvu a v dalších svazech a spolcích. Prostě není pravda, že jsme my něco připravili, neprojednali to a všem to vnutili.

Byl jste opravdu blízko u toho, když se socialistická ekonomika měnila v kapitalistickou. Nemrzí vás po třiceti letech, že vlády, v nichž jste seděl jako ministr průmyslu a obchodu, vzaly státu skoro všechny pravomoci? Neměl by třeba mít právo po určitém období vyvlastnit, zbourat, přestavět nebo znovu prodat nemovitost, o niž se majitel nestará?
Tak to je třeba v některých sousedních zemích. Bavorsko má v tomto směru poměrně striktní legislativu. Ve vládách jsem seděl do podzimu roku 1997, kdy jsme se zabývali transformací ekonomiky, dělením Československa a přípravou základních zákonů, včetně restituce i privatizace. To, o čem mluvíte, byl úkol pro další vlády. Souhlasím ale s vámi, že jistá regulace by i v tomto směru měla být. Stačí se podívat na některé domy v Praze, jež italští a další majitelé nechávali dlouhá léta chátrat do té míry, že mám pocit, jako by se tam praly peníze… Na stavební legislativu se za ta léta nabalila spousta nánosů, které brání rozvoji celé země a působí její zaostávání i v rámci V4. Je teď na vládě, která se označuje jako revoluční a dynamická, aby sebrala odvahu a konala. Zatím se zdá, že ji nemá.

Právě. Vypadá to, že cesta k úspěchu je u nás dlážděna nesmyslnými překážkami. Vladimíra Kremlíka stála ministerské křeslo zakázka na e-schop pro elektronické dálniční známky. Jak je možné, že informační systém, na nějž chtěl vydat 400 milionů, by parta IT odborníků zvládla za víkend a zadarmo?
Ten konkrétní příklad nechci komentovat, neznám podrobnosti. Něco je ale špatně kolem veřejných zakázek, byť zmíněný e-shop snad nebyl soutěžen. V rámci boje s korupcí jsme vylili s vaničkou i dítě. Vše, co je nad dva miliony korun, se musí soutěžit podle striktních pravidel. Pokud je jediným kritériem cena, často se najde soutěžící nabízející záměrně nízkou cenu, za kterou projekt nelze realizovat. S tím měli například problém Slováci při výběru konsorcia pro stavbu další části obchvatu Bratislavy.

Když cena není jediným kritériem, otevírá se zase prostor pro korupci, protože necenové parametry lze snáze obejít. Možná přichází čas zamyslet se nad tím, zda tuto legislativu nezměnit. Vrátím se ale ke stavebnímu zákonu. Jeho zásadní změna je snad nejdůležitější podmínkou pro skutečně efektivní investice do budoucna.

Jiřina Šiklová: Lidé necítí odpovědnost za své životy

A já jsem si myslela, že se shodneme na jiné podmínce, a tou je kvalitní vzdělávací systém. Na sněmovním semináři k budoucnosti maturity z matematiky jste totiž uvedl řadu zajímavých argumentů, například ten, že čeští studenti jsou v porovnání s jihoasijskými líní. Nemělo by se tedy víc tlačit na pilu, abychom neztratili konkurenceschopnost?
To se bavíme o různých časových horizontech. Pro to, abychom rozjeli některé důležité investice, musíme změnit stavební legislativu, a to co nejrychleji. Pro to, abychom naše výroby posunuli k vyspělejším technologiím, zachytili trend digitalizace, robotizace či se dostali k technologiím, kde investice budou financovány z evropských zdrojů v reakci na klimatickou změnu, tak k tomu všemu potřebujeme vzdělané lidi. To je však běh na delší trať, ale jedině tak můžeme v rozumném čase dostihnout severozápadní Evropu.

Pokud v těchto sektorech ekonomiky vzdělané lidi mít nebudeme a legislativa nebude na potřebné úrovni, pak se sice nebudeme mít špatně, ale budeme dál závistivě pokukovat po Rakušanech a Němcích. V horizontu 20 let jsou tedy bezpochyby podmínkou úspěšného rozvoje vzdělání a investice.

Pomůže tomu povinná maturita z matematiky, nebo ne?
Část Hospodářské komory se přiklání k jejímu zavedení. Já sám váhám znám argumenty pana senátora Růžičky, jehož si vážím a který byl dlouholetým ředitelem velmi kvalitního pražského gymnázia. Ten mě přesvědčoval, že se to dá řešit i jinak a povinná zkouška znalosti nezlepší. Na druhé straně, maturita z matematiky je určitým symbolem, že země klade na technické vzdělání důraz. My jsme nakonec k odkladu jejího zavedení z pera pana ministra školství Plagy dali neutrální stanovisko.

Ta věc je složitá a já si myslím, že důležitější možná bude obecná podpora škol a fakult technického zaměření, rozvoje jak matematických schopností, tak manuální zručnosti dětí od základních škol. My bychom například chtěli zavést takzvanou mistrovskou zkoušku jako certifikát pro lidi, kteří své řemeslo ovládají. Bude to další potvrzení, že technické vzdělávání na všech úrovních má větší prioritu.

Zaujal mě názor bývalého bankéře Radovana Vávry, že klíčové jsou takzvané STEM obory (science, technology, engineering and mathematics, tj. věda, technologie, inženýrství a matematika), na něž je třeba se zaměřit, například tím, že matematikářům a fyzikářům se zvýší platy o 50 procent, tedy mnohem více než jejich kolegům, kteří vyučují jiné předměty. Byla by to cesta?
V obecné rovině souhlasím, Hospodářská komora říká jinými slovy totéž. Stát si ale musí z rozpočtového hlediska říct, co je jeho priorita. Je v pořádku, že důchodci dostali přidáno, ale podle mě se to nesmí stát základním stavebním kamenem budoucího volebního úspěchu vládní garnitury, která momentálně penze zvyšuje. Kdybychom učitelům matematiky opravdu přidali tak razantně, jak říká pan Vávra, a nechtěli přitom zvyšovat schodek, už nebudeme mít na ty vyšší důchody. To už je však debata o politické odvaze, o strategických prioritách a možná o tom, zda můžeme zemi lehce zadlužit v situaci, kdy je na tom z makroekonomického hlediska dobře.

Egyptolog Miroslav Bárta: Kolaps se nedá obejít. Je ale ozdravný

Je současná vládní reprezentace schopna zformulovat priority tak, aby byly reálné a ztotožnila se s nimi většina populace?
Tato vláda pro to dělá víc než její předchůdkyně. V oblasti popisu priorit odvedla kus dobré práce, ale nesmí to zůstat jen v podobě tohoto seznamu. Aby se to přetavilo z papíru do reality, je zapotřebí udělat zásadní kroky ke zlepšení podmínek pro podnikatele, nezatěžovat je povinností pětitýdenní dovolené pro zaměstnance, neustálým zvyšováním minimální mzdy a vysokými odvody, zrušením karenční doby. Zaplať pánbůh, že vláda udělala seznam zbožných přání, ale nevím, jestli si vláda i opozice uvědomují, že z roviny přání se stanou realitou jen tehdy, když se budou přijímat kvalitní zákony a nastaví se pravidla vstřícná svobodě podnikání.