Kliknutím zvětšítePatent číslo US2292387, který Hedy Lamarrová, rozená Kieslerová, obdržela spolu s Georgem Antheilem, hudebním skladatelem a stejně jako ona neobyčejně invenčním vynálezcem a člověkem mnoha talentů, měl přitom původně sloužit k úplně jinému účelu. Byla válka a oba mladí tvůrci (Lamarrové bylo necelých 28 let, Antheilovi čerstvých 42) toužili prospět své zemi.
Ta v té době byla už osm měsíců ve válečném stavu a sváděla těžké námořní boje s japonským císařstvím o nadvládu nad Tichomořím. Patentovaný komunikační systém měl proto podle představ svých vynálezců sloužit právě na moři, konkrétně ovládat dálkově řízená torpéda a sloužit pro tajnou komunikaci, protože díky přeskakování kmitočtů mohl nepřítel jen těžko zjistit, která frekvence se právě používá.
Chcete pomoci? Propagujte dluhopisy
Oba vynálezci se přitom inspirovali vlastní uměleckou dráhou. Díky ní totiž důvěrně znali princip mechanických klavírů, které přehrávají melodie zachycené na perforovaných papírových nebo ve vzácnějších případech kovových rolích. Tyto klavíry byly vynalezeny pravděpodobně koncem první poloviny 19. století a svůj boom zažily ve 20. letech století následujícího, smetla je ale světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929.
Lamarrová s Antheilem si je ale velmi dobře pamatovali. Antheil dokonce složil v roce 1924 pro 16 mechanických klavírů hudbu provázející film Mechanický klavír. A když Hedy vyprávěl, že všech 16 klavírů synchronizoval pomocí papírové děrné pásky, mladou ženu napadlo, že podobná děrná páska by se dala použít i pro synchronizaci rádiových kmitočtů.
Bohužel, armádní velení i všechny ostatní instituce invenční patent ignorovaly a odmítly se jím zabývat. Lamarrová pro ně byla hollywoodskou herečkou, nikoli vynálezkyní. Takže ji zodpovědní hlavouni nakonec vyprovodili s tím, že jestli chce pomoci, může dělat reklamu válečným dluhopisům.
„Od Hedy lidé očekávali jen to, že bude naprosto okouzlující,“ řekla před čtyřmi lety magazínu Forbes Alexandra Deanová, scenáristka a režisérka celovečerního životopisného dokumentu o Hedy Lamarrové „Bombshell: The Hedy Lamarr Story z roku 1917“. „Chtěli někoho, na koho by se mohli dívat v kinech a kdo by jim pomohl zapomenout na všechny jejich problémy.“
V dokumentu vystoupil také ředitel filmového a televizního archivu Kalifornské univerzity Jan-Christopher Horak, podle nějž se na tomto přezíravém přístupu k herečce podepsala image, jakou jí vytvořil tehdejší šéf mocné americké filmové produkce MGM Louis B. Mayer, který s ní jako první v Hollywoodu podepsal smlouvu. Mayer dělil ženy do dvou šuplíků, buď měly být svůdné a lákat do postele, nebo úctyhodné, vyzdvižené na piedestal a obdivované zdálky.
„Louis B. Mayer rozdělil svět na dva druhy žen: Madonu a kurvu. A nemyslím, že by věřil, že Hedy může být také něco jiného než ta druhá,“ uvedl Horak v dokumentu.
Po přestupu ke společnosti MGM se Hedy Lamarrová objevila v roce 1944 ve filmu The Heavenly Body
Lamarrové a Antheilův patent tak skončil v archívu, kde na něj dlouhá léta padal prach. Znovu byl oprášen teprve během druhé kubánské krize začátkem 60. let, kdy Spojené státy přišly na to, že Sovětský svaz rozmísťuje na Kubě své rakety. Napjatá situace si naléhavě žádala nové způsoby utajené komunikace, a k užití tak přišel i dříve zavrhovaný princip „přeskakování frekvencí v rozprostřeném spektru“, jak se začal dávný nápad dvou umělců oficiálně nazývat.
Později se stal tento patent základem velké části dnešní bezdrátové komunikace: wi-fi, bluetooth, mobilních telefonů, GPS a podobně, avšak z celého tohoto mnohamiliardového průmyslu herečka nikdy neviděla ani cent - jakkoli mu její nápad vydláždil cestu. Dočkala se však alespoň toho, že americká armáda její a Antheilův patent i jeho přínos veřejně uznala.
Nahá kráska
Mayerovu pohledu na ženy obecně a na Hedy Lamarrovou zvlášť se však nelze úplně divit. Třicátá léta byla zejména dobou burlesky, tedy divadelně-tanečního žánru, jehož podstatou bylo odhalování těla tanečnic vystupujících v dráždivě provokativních kostýmcích.
Takto vypadající dívky se pak po vstupu USA do války okamžitě staly vzorem pro nesmírně populární trend pin-up girls, tedy pro fotografie mladých poloodhalených dívek v sexuálních pózách, distribuované ve velkých počtech mladým vojákům na frontu. Zdaleka nejslavnějšími „pin-upkami“ se přitom staly právě dvě mladé herečky, Rita Hayworthová a Betty Grableová, a od Hedy se očekávalo, že bude své nové vlasti sloužit podobným způsobem. Svou světovou filmovou kariéru přece zahájila jako nahá kráska z Čech.
Oním filmem, který Hedy Lamarrové vydláždil cestu do světa, byla slavná Extase režiséra Gustava Machatého z roku 1932, uvedená do kin současně v češtině, francouzštině i němčině, jež se stala nejpopulárnějším českým filmem předválečného období. Přičemž není sporu o tom, že hlavní zásluhu na tom měla na tu dobu nezvykle otevřená nahá scéna, při níž se mladá dívka, představovaná právě Hedy, nejdříve koupe nahá v jezeře, a poté ještě utíká přes les za svým prchajícím koněm.
Hedy později uváděla, že proti této scéně protestovala, ale bála se finančního postihu za porušení smlouvy. „Machatý hrozil, že když odmítnu, film zkrachuje a všechny strany se pak budou hojit na mě. A tak jsem se nakonec uklidnila a jako vyplašená laň přeběhla těch 300 metrů, jak mě pánbůh stvořil,“ napsala ve svých pamětech nazvaných „Extase a já – můj život jako ženy“.
Krátce po premiéře se jako devatenáctiletá provdala za svého prvního manžela, jímž se stal o třináct let starší zbrojařský magnát Friedrich Mandl. Krátkou dobu to vypadalo na šťastný život v přepychu, ale brzy se ukázalo, že je to zlatá klec. Hedin manžel byl panovačný, od své ženy žádal jen to, aby ho reprezentovala, a navíc se stal výrobcem a dodavatelem munice pro Hitlerovo Německo, jemuž Hedy, sama dcera bohatých vídeňských Židů, opravdu nefandila. V roce 1937 od svého manžela utekla dobrodružným způsobem, když jedné noci uspala komornou, která ji měla hlídat, a poté ujela na kole převlečená do jejích šatů.
Rozhodla se emigrovat do Spojených států a ještě na lodi z Londýna do New Yorku zaujala pozornost dalšího bohatého a vlivného muže - právě šéfa MGM Louise B. Mayera, který se vracel z Evropy domů. Je pravděpodobné, že setkání s ním sama zaranžovala, protože o jeho přítomnosti na lodi věděla - Mayer totiž před odplutím v Londýně rekrutoval evropské herce prchající před nacistickým režimem. Hedy ale nechtěla být jednou z řady, takže si raději počkala, až ji sám osloví přímo na palubě.
I když v té době uměla anglicky jen málo, dokázala si zajistit lukrativní smlouvu na hraní v hollywoodských filmech a objevila se vedle největších hvězd své doby, včetně Clarka Gablea. Filmy samotné však nebyly většinou umělecky příliš kvalitní a od Hedy se v nich očekávala právě jen role sexbomby, což ji plně neuspokojovalo.
Nadšená kutilka
Daleko větší seberealizaci tak našla při vynalézání. Ve svém domě v Beverly Hills měla jednu místnost plnou technického vybavení, které jí věnoval její kamarád a mecenáš Howard Hughes - ten Howard Hughes, jehož dnes známe zejména z filmu Letec s Leonardem Di Capriem, tedy legendární průkopník letectví, podnikatel, filmový režisér, neúnavný lovec rekordů a také značně psychicky vyšinutý muž a megaloman.
V Hedy viděl v mnoha ohledech spřízněnou duši (ani její psychika nebyla úplně jednoduchá) a její technický zápal podporoval. Ukázalo se, že se ve svém odhadu nemýlil. Žena si s jeho technickým zázemím poradila jako mimořádně talentovaná i úporná kutilka a nápady z ní jen padaly. Podle vlastních slov si ve své domácí dílně užila mnohem více zábavy než při filmování. „Vynalézat je pro mě jednoduché,“ tvrdila. „Vůbec nemusím dřít, abych mě něco napadlo. Nápady přicházejí samy.“
A byla jich opravdu celá řada. Mimo jiné vylepšila světelné semafory a vymyslela celou řadu vynálezů sloužících dodnes: třeba rozpustné šumivé tablety, svítící obojky pro psy nebo také krabici, z níž se dají postupně vytahovat papírové kapesníky. Svému dobrodějci Hughesovi se odvděčila tím, že mu navrhla lepší konstrukci křídel k letounům. „Myslím, že mozky lidí jsou zajímavější než vzhled,“ prohlásila v roce 1990.
V roce 1997, tři roky před smrtí, jí nadace Electronic Frontier Foundation udělila čestnou cenu Pioneer Award za „významný a vlivný přínos k rozvoji počítačové komunikace“. Dne 19. ledna 2000 pak bývalá slavná hollywoodská herečka a ne už tak slavná, ale mimořádně významná vynálezkyně v Orlandu na Floridě zemřela.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
