Kliknutím zvětšíteČtrnáctý duben roku 1948 připadal na středu – a byl to den, v němž se nelámal jen jeden týden na dvě poloviny, ale docházelo ke zlomu celých epoch. Zásadní změny přitom přicházely z obou stran železné opony, která už začínala vznikat.
Československo, v němž od 27. února toho roku úřadovala druhá Gottwaldova vláda s absolutní převahou komunistů, udělalo další krok k upevnění totalitního režimu tím, že takzvaný Ústřední akční výbor národní fronty schválil novou komunistickou ústavu, jejíž přijetí stvrdilo dne 9. května 1948 i Národní shromáždění.
Tato ústava definovala Československo jako lidově-demokratický stát „zbavený všech nepřátelských živlů“, s hospodářstvím založeným na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví. Třebaže nadále formálně slibovala zajišťovat ochranu drobného a středního podnikání, nedotknutelnost osobního majetku a nezávislost soudů, ve skutečnosti tyto principy okamžitě pošlapaly prováděcí předpisy. Ty se opíraly o koncepci „třídního pojetí práva“, v němž se zákonem stávala vůle vládnoucí třídy.
Ve stejný den došlo na tichomořském ostrově Enjebi náležejícím k atolu Enewetak k prvnímu ze série testů úplně nové jaderné zbraně. Jaderné zařízení X-Ray (Rentgenový paprsek) pracovalo na rozdíl od předchozích bomb nikoli s pevným plutoniovým jádrem, ale s kompozitním jádrem z uranu-235, zavěšeným do většího dutého prostoru uvnitř manipulátoru a umožňujícím lepší využití dostupného štěpného materiálu.
Obě události spolu zdánlivě nijak nesouvisely, obě však vyrůstaly ze stejné příčiny, tedy z rychlého rozvoje studené války mezi Západem a Východem, respektive mezi demokratickým světem zaštítěným Spojenými státy americkými a mezi komunistickým blokem, jehož velmocí číslo jedna byl Sovětský svaz. Americká vláda začala tváří v tvář rostoucímu sovětskému vlivu v Evropě pociťovat nutnost zásadně zlepšit svůj odstrašujicí potenciál, a tím i vybavenost zbraněmi hromadného ničení. To byl také důvod k vývoji nového typu jaderné zbraně.
Atol se připravuje
Novou sérii jaderných testů pro tuto zbraň schválil tehdejší americký prezident Harry Truman v červnu 1947 a již v září toho roku se skupina vědců a vojenských důstojníků vydala do Pacifiku hledat vhodné místo k jejich provedení. Volba padla na atol Enewetak. Byl dostatečně odlehlý a disponoval velkým a dobře zajištěným přístavem i přistávací dráhou pro letadla. Jeho výhoda spočívala dále v místních oceánských proudech a pasátech, které směřovaly nad oceán, takže nehrozilo, že by zanesly jaderný spad nad obydlená místa – což byl zásadní problém předchozích jaderných zkoušek na atolu Bikini, které kontaminovaly jak tento atol, tak další ostrovy v okolí.
V listopadu 1947 se na Eniwetok vydala předsunutá skupina zpravodajské služby armády Spojených států CIC. Vzhledem k tomu, že atol patřil do svěřeneckého území OSN spravovaného Spojenými státy, byla dne 2. prosince 1947 o nadcházejících testech informována Rada bezpečnosti OSN.
Jak atol Enewetak, tak ostrov Enjebi, nad nímž se měl test finálně uskutečnit, byly původně obývané, ale jejich obyvatelstvo bylo už během druhé světové války přesunuto na ostrovy Aomon a Bijire, aby uvolnilo místo pro budování vojenských základen. Po válce se část obyvatel vrátila, v roce 1947 obývalo atol asi 140 lidí. Jako jejich další dočasný azyl byl vybrán další atol Ujelang, vzdálený asi 124 námořních mil (230 kilometrů) od Enewetaku.
Operace Sandstone. Muži uhlazují mokrý písek na jednom z ostrovů atolu Enewetak během příprav na provedení jaderného testu
V listopadu 1947 dorazili na Enewetak také zástupci stavebního praporu amerického námořnictva, jehož úkolem bylo vybudovat na místě ubikace a ostatní vybavení. Tato skupina se 3. prosince 1947 sešla s místními náčelníky, kteří vyslovili s přemístěním obyvatelstva souhlas. Všechny obyvatele poté transportovala do 20. prosince vojenská loď USS King County. V době testů hlídaly atol Ujelang čtyři letouny Douglas C-54 Skymaster, které měly za úkol evakuovat jej v případě, že by jej zasáhl radioaktivní spad.
Na Eniwetok následně přicestovalo v rámci masivní operace více než 10 300 vojenských, civilních i smluvních zaměstnanců, které tam i s potřebným vybavením včetně štěpného materiálu dopravily čtyři obří lodě.
Utajení především
Veškerý personál dopravený na atol musel projít důkladnou osobní prověrkou a podepsat závazek dobrovolné mlčenlivosti a zachovávání bezpečnostních pravidel. Každý ostrov zapojený do testů navíc střežil strážní oddíl CIC, jenž dával pozor na to, zda případný výskyt cizích lodí, letadel nebo ponorek v oblasti nesouvisí se špionáží.
„Snad největší bezpečnostní hrozbou projektu bylo jeho potenciální znevážení pomocí uniklých dokumentů, fotografií či komunikace. Agenti plukovníka Cibottiho (velitele skupiny CIC dohlížející na testy, pozn. red.) zabavili po dobu trvání testů všechny osobní kamery a při odjezdu z Eniwetoku prověřovali u veškerého personálu, jaké fotografie, film a dokumenty odvážejí,“ uvádí web Dvids.
Agenti CIC sloužili také jako kurýři, kteří během testů a po jejich provedení dopravovali do Spojených států filtry se vzorky radioaktivního spadu a filmovou a fotografickou dokumentaci zkoušek.
Zleva plukovník T. J. Sands, kapitán James S. Russell, doktor D. K. Froman, brigádní generál David A. Ogden, generálové J. D. Barker, W. E. Kepner a John E. Hull, kontradmirálové William S. Parsons a Francis C. Denebrink a brig. generál Claude Ferenbaugh
Bezpečnostní opatření se týkala i uvolňování informací pro tisk. Na rozdíl od předchozí Operace Crossroads, která proběhla v roce 1946 na již zmíněném atolu Bikini, měla současná operace, pojmenovaná Operace Sandstone (Pískovec), jen minimální publicitu. Ještě 15. dubna 1948, tedy poté, co se první test již uskutečnil, se ve Washingtonu stále diskutovalo o tom, zda o jeho provedení vůbec informovat veřejnost.
Vojenský velitel celé operace, generálporučík John E. Hull, byl proti jakémukoli zveřejňování, dokud nebudou testy dokončeny, členové Komise pro atomovou energii ale namítali, že nějaké zprávy by pak mohly prosáknout do médií jiným kanálem a Spojené státy by to třeba kompromitovalo.
Nakonec byl proto zvolen kompromis: oznámení o realizaci testů bylo vydáno na poslední chvíli a po skončení jejich první série byla 18. května vydána jen zběžná tisková zpráva. Hull sice uspořádal na Havaji tiskovou konferenci, ale ta nezacházela do žádných podrobností a v podstatě médiím umožnila jen citovat z dodaných písemných materiálů.
První zkušební exploze
Bomba Mk3 použitá k prvnímu testu v rámci Operace Sandstone měřila v průměru něco přes půldruhého metru a vážila zhruba pět a čtvrt tuny. Další bezmála čtyři tuny vážily dohromady jádro, výbušnina a odpalovací systém.
Načasování detonací bylo věcí kompromisu. Experimenty s měřením gama záření totiž vyžadovaly tmu, ale bezpilotně upravené letouny Boeing B-17, které měly odebrat po explozích vzorky z mraků, potřebovaly ke svému ovládání denní světlo. Proto byl nakonec pro všechny detonace v rámci operace Sandstone zvolen čas krátce před úsvitem.
Jaderný test Sandstone Yoke. Ohnivá koule výbuchu vystoupala skrz mrakovou formaci a vyvinula se v hřibovitý mrak nad Enewetakem
K odpálení kompozitního jádra první bomby došlo na ostrově Enjebi právě před 75 lety. Pozorovatelé přihlížející zkušební explozi z lodí v laguně spatřili zářivý záblesk a ucítili sálavé teplo. Vytvořenou ohnivou kouli rychle zahalil kondenzační mrak o průměru pěti námořních mil (9,3 kilometru), koule v něm však zářila dál. Zhruba po 45 až 50 sekundách od výbuchu doletěl k pozorovatelům hromový rachot exploze.
Asi o dvacet minut později proletěly vytvořeným mrakem bezpilotní B-17, které sebraly vzorky z ovzduší, speciální vrtulník odebral vzorky z vody sebrané pomocí balzového voru a další bezpilotní letadlo spustilo speciální nádrž do vytvořeného kráteru za účelem odebrání vzorků z půdy. Nádrž se bohužel zabořila do dna kráteru a nakonec byla vytažena až po deseti dnech.
Další testy
Po prvním testu byly provedeny v dalších dnech ještě dva, Yoke a Zebra. Bomba Yoke byla na ostrově Aomon odpálena před úsvitem 1. května 1948, což bylo o den později oproti původním plánům. Zpoždění zavinil nepříznivý směr větru vanoucího předchozí den.
Pozorovatelé viděli podobný záblesk a cítili stejné teplo jako v případě první exploze, ale kondenzační mrak byl větší (jeho průměr činil šest námořních mil, tedy 11 kilometrů) a zvuk exploze byl silnější. Jeden z pozorovatelů jej přirovnal k „bouchnutí papírového sáčku v malé místnosti“. Nebylo divu. Síla 49 kilotun dělala z této exploze největší jadernou detonaci do té doby. Yoke nicméně vědci nakonec označili za neefektivní s tím, že příliš plýtvala štěpným materiálem.
Zebra, třetí a poslední test ze série Sandstone, byla odpálena na ostrově Runit těsně před východem slunce 15. května 1948 v 06:04.
Tento test charakterizoval šéf Komise pro atomovou energii David Lilienthal jako nejtěžší a nejdůležitější ze všech tří. Pozorovatelé vnímali záblesk a výbuch podobně jako v předchozích dvou testech, ale základna kondenzačního mraku se tentokrát utvořila až ve výšce 610 metrů, což umožnilo nerušeně pozorovat ohnivou kouli, která se i proto zdála být jasnější a déletrvající než předchozí dvě. Zdání klamalo: podle knihy Dějiny Komise pro atomovou energii Spojených států autorů Richarda G. Hewwletta a Francise Duncana vyprodukovalo levitované jádro z uranu-235 jen 18 kilotun.
Vzorky z mraku, vody i půdy byly odebrány stejně jako v předchozích případech, ale v případě jednoho odběru se zadrhlo lanko navijáku, který je měl dopravit do bezpilotního letounu, takže nakonec je musel vyzvednout džíp, jehož posádka tím byla vystavena dalšímu ozáření. Také pracovníci vyjímající filtry se vzorky z bezpilotních letounů utrpěli při třetím testu v několika případech radiační popáleniny na rukou, a to tak vážné, že se museli podrobit transplantaci kůže.
Operace Sandstone. Jaderný test Sandstone Zebra
Jinak se ale dalo říct, že testování nového typu jader proběhlo úspěšně. Efektivnější využití štěpného materiálu zvýšilo jadernou zásobu Spojených států z 56 bomb v červnu 1948 na 169 v červnu 1949. Produkce plutonia se do roku 1951 zvýšila oproti roku 1947 dvanáctkrát, produkce uranu-235 osmkrát.
„Éra nedostatku skončila. Teď můžeme začít uvažovat spíše v pojmech tisíce zbraní než stovek,“ zhodnotil toto období velitel projektu speciálních zbraní ozbrojených sil USA generálmajor Kenneth D. Nichols.
138
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
