Poslední dva roky studuje na pařížské Sciences Po v programu, který je zaměřen na africký kontinent a chtěla by se specializovat na urbanismus. Tento obor se soustředí na metropole, které se v Africe rozvíjejí rychle a nekoordinovaně. „Městská populace roste, hodně lidí žije ve slumech, nemají přístup k pitné vodě, dochází k poškozování životního prostředí, znečišťování vody. Urbanismus se snaží najít plány, jak rozvíjet města udržitelným způsobem," popisuje Anna.

V rámci třetího ročníku studia musejí studenti pařížské Sciences Po vyjet na rok do Afriky. A letos to čeká i Annu Těhlovou. „Nejdříve jsem sice chtěla jet na stáž do Černé Afriky, ale nakonec jsem se rozhodla pro Jihoafrickou republiku, protože adaptace na tamější prostředí není tak obtížná. Mísí se tam západní a africká kultura," popisuje zemi, která se na rok stane jejím domovem.

„Objevují se tam prý ještě určité pozůstatky segregace po apartheidu, ale myslím, že to už pomalu ustupuje. Stále tam však jsou velké rozdíly mezi nejbohatší a nejchudší vrstvou," přibližuje poměry ve jihoafrické společnosti. Stellenbosch je podle ní spíše klidné studentské město.

O svou bezpečnost strach nemá. „Spousta lidí se mě ptá: A to se nebojíš, vždyť je to tam nebezpečné. Setkala jsem se s lidmi, kteří tam nějakou dobu žili. Samozřejmě mě varovali, abych nechodila v noci sama a dávala si pozor na své věci," vysvětluje studentka. S bezpečností v Paříži se to srovnat nedá, ale rozhodně se života v Jihoafrické republice nebojí. „Na informační schůzce ve škole nám říkali, že každý rok mívají hlášená přepadení výměnných studentů v Latinské Americe. V Jihoafrické republice měli takový případ jednou za několik let," dodává.

Francouzská Sciences Po je poměrně prestižní škola. Studovalo na ní i několik francouzských prezidentů. Politické ambice však Anna Těhlová zatím nemá. V budoucnu by spíše chtěla pracovat pro neziskové nebo nadnárodní organizace. Má za sebou devítiměsíční stáž u Stálé mise České republiky při UNESCO v Paříži.

Ráda by také rozšířila povědomí o Africe. Chce zjistit, jak přesně fungují neziskovky, které pomáhají místním. Během hlavních prázdnin, které bude mít v zimě, odjede získávat zkušenosti do Kamerunu. „Pojedu na stáž u české neziskové organizace Kedjom-Keku. Kousek od stejnojmenné vesnice postavili školu. Většina populace ve vesnici se živí zemědělstvím, jejich děti nechodí do školy, takže organizace se jim snaží zprostředkovat alespoň základní vzdělání," popisuje činnost organizace.

Anna Těhlová tak bude dva měsíce pracovat v místní škole a bude kamerunské děti učit angličtinu. „Na místě je vždy čtyři až pět učitelů, kteří se po půl roce střídají. Já tam budu jen dva měsíce a budu vlastně učitelka na plný úvazek. Dobrovolníci žijí přímo v místní škole. S dětmi se asi budu domlouvat anglicky. Většina prý základy umí, ale hlavně s nejmenšími se asi budu muset domlouvat rukama nohama," upřesňuje svou práci pro neziskovku.

Nejspíš bude pracovat i na zlepšení životního prostředí v kamerunské vesnici. „Neziskovka zároveň učí lidi, jak se správně starat o půdu. Nic jim nenutí, jen se snaží poukázat na důsledky nešetrného zacházení s životním prostředím. Místní obyvatelé totiž vypalují les kvůli půdě a tím způsobují erozi půdy. Je tam hodně požárů, takže to má celkem katastrofální dopad na přírodu. Lidé z této organizace tam vysazují stromky," dodává Anna Těhlová.

Do Evropy se vrátí zase za rok. Paříž považuje za svůj druhý domov. V předposledním ročníku gymnázia odjela do Francie na rok studovat. Po maturitě se do Paříže vrátila a začala studovat vysokou školu. „Francouzi si hodně potrpí na řád a vyžadují od studentů aktivitu. Není to jen o tom naučit se nazpaměť velké množství informací. Důležité je pochopit látku a dávat věci do souvislostí," popisuje principy výuky na francouzských školách. „Učitelé třeba hodně lpí na formě esejí a jsou velmi systematičtí. Zahraniční studenti nad tím vždycky kroutí hlavou. Američané na Sciences Po si například dost stěžují, že nemůžou napsat do esejů svůj vlastní názor, protože jsou na to zvyklí. Ve Francii učitelé nechtějí v eseji subjektivní pohled," dodává.

Na francouzském stylu života je Anně sympatická kultura stolování. „Oni si na tom dost potrpí. Jídlo si umí vychutnat a často zvou na večeři přátele a příbuzné. Rodiny většinou mívají společné večeře, což v Česku moc obvyklé není," popisuje. „I polibky na tvář na uvítanou se mi líbí. Ze začátku jsem s tím sice měla trochu problém, ale když přijedu do Česka, tak mi to docela chybí. Když se tady loučím s kamarády, tak si řekneme jen ahoj. To mi přijde neosobní," dodává. Zároveň však přiznává, že v zahraničí se z člověka stane větší vlastenec.

Jana Procházková