V redakci Mělnického deníku začala poprvé pracovat před čtrnácti lety. Před třemi lety se do stejné redakce vrátila. Mezitím stihla vydat tři úspěšné romány a společně s manželem založili v Jeviněvsi Benwalterovic farmu plnou hospodářských zvířat.

Jaké to je, když musíte každé ráno nakrmit všechna zvířata, a teprve potom jít do práce?
Nejdříve jsem se snažila psát v noci, ale zjistila jsem, že už jsem tak vyždímaná, že se nemůžu soustředit. Otočila jsem proto denní režim. Ráno vstanu se slepicemi, jako kdysi moje babička, nakrmím dvě stě zvířat, odvezu děti do školy a většinou už v sedm ráno sedím v redakci. Dám si hodinu psaní, kdy se věnuji svému románu, pak si udělám kafe a v osm mi začíná novinářská pracovní doba.

Co máte nejraději? Novinařinu? Psaní knih? Děti? Farmu?
Všechno to jsou moje děti. Mám ráda všechno, jen každou tu část někdy nenávidím. Záleží na rozpoložení. Většinou mě vykolejí, když se něco vymkne z běžných kolejí. Což se v Deníku stává zhruba obden. Semele se něco, o čem je třeba čtenáře informovat, nebo přijde nečekaný úkol, který je třeba splnit hned. Psaní knih nesnáším, když sedím a nevím, jak dál. Kam se zrovna teď mají moje postavy ubírat. To začínám někdy panikařit, protože mám na psaní jen krátký čas. A na farmě mě samozřejmě rozhodí, když nějaké zvíře onemocní nebo třeba začne neplánovaně rodit.

I děti a manžela někdy nenávidíte?
No jasně, vy byste ty nejbližší kolem sebe někdy nezabil? Manžel obvykle chce, abych mu šla pomoci zrovna ve chvíli, kdy si potřebuji zapsat nějakou myšlenku do románu, abych ji nezapomněla. Nebo když mi zavolá šéf, že je potřeba v novinách něco poladit. O dětech ani nemluvím, ty chtějí něco neustále. Navíc jsou teď všechny buď v pubertě, nebo na prahu puberty. Někdy vážně uvažuju o tom, že si rezervuji jednolůžák v Bohnicích. Ale když se na to podívám opravdu objektivně, neměnila bych. Ten shon a stres mi vlastně vyhovuje.

Čím jste chtěla jako malá být?
Vždycky novinářkou. Nikdy princeznou nebo kosmonautkou. Akorát jsem si představovala, že budu pracovat pro světová média. Čím jsem potom byla starší, ubírala jsem na velikosti. Nakonec jsem po zkušenostech v bulváru zjistila, že regionální zpravodajství je přesně to, co chci dělat. Chci všechny ty lidi, se kterými spolupracuji, znát, a nehledat na všechny kolem jen špínu. Práce v Deníku je prostě to, co mi vyhovuje.

Kde jste vyrůstala?
Do sedmi let jsem žila v Praze. Pak jsme se s rodiči přestěhovali do Jeviněvsi, do domku po mojí prababičce, kde žiju dodnes. Na základku i na gympl jsem dojížděla do Prahy. Tehdy byl mezi dětmi mého věku na vesnici a ve městě velký rozdíl. Napsala jsem o tom článek, když mi bylo asi šestnáct, a tenkrát to otiskli v místním týdeníku.

Jako novinářka jste začínala v Deníku. Pak přišla mateřská, vydávání místního čtrnáctideníku, bulvár, nějaká doba bez práce… A zase Deník. Proč?
Deník jsem po maturitě vyměnila za studium na vysoké škole. Na zkoušky jsem ale nakonec ani nedorazila. Vždycky mi říkali, že škola mě psát nenaučí, že potřebuji praxi. Po dvou letech jsem šla na mateřskou a krátce na to se rozvedla s prvním manželem. Musela jsem se začít otáčet sama. Dva roky jsem vydávala vlastní noviny, které byly zdarma do schránek a žily jen z inzerce. Chvíli to šlo, ale pak nastaly problémy. Poznala jsem svého druhého manžela, se kterým jsem dodnes, přišly další tři děti. Když mi skončila poslední mateřská, začala jsem hledat práci a uchytila se v bulváru. Byla to vzácná zkušenost, ale bylo to pro mě psychicky příliš náročné. Nezvládla jsem to kydání špíny na celebrity. Nakonec jsem dostala strach a včas utekla, protože jsem měla pocit, že mi bulvár v tu chvíli ukradl důstojnost. Ale vždycky jsem toužila po návratu do Deníku.

Barbora Walterová.

Nastoupila jste jako sportovní redaktorka. Co vás na sportu lákalo?
Nebyl to ani tak sport, jako ta práce v Deníku samotná. Ale ke sportu nemám daleko, oba rodiče byli vrcholoví sportovci a já celý život hrála basket. Pořád jsem tajně doufala, že se vrátím do zpravodajské redakce, což se mi před rokem a půl podařilo. A teď jsem konečně spokojená.

Co vás na té práci nejvíce baví?
Ráda se setkávám se zajímavými lidmi a připadám si „hrozně důležitá“, když jdu po městě a lidé mě hezky zdraví, protože ví, kam patřím. Tohle je prostě to, co mi vyhovuje. Mám ráda všechny místní lidi.

Práce v Deníku je kolotoč, který se nikdy nezastavuje. Pracuje se často večer, o víkendech… Kde berete čas na psaní knih?
Musela jsem všechno pečlivě zorganizovat. Děti, farmu, psaní románů, práci a samozřejmě také čas věnovaný manželovi. Jak už jsem říkala, dřív jsem psala v noci, ale nešlo mi to. Před několika měsíci jsem si přečetla článek jedné spisovatelky, že se pustila do roční výzvy. Jeden rok pracovala na svých knihách nejméně půl hodiny denně a pomohlo jí to. Já jsem s tím začala loni na podzim a zatím mi to také funguje.

Kolik knih jste napsala?
První dvě knihy Bez volby a Apokalypsa jsem vydala samonákladem. Obě dokonce před lety vycházely na pokračování v Deníku. Pak přišly tři knihy, které už vydalo nakladatelství Brána. V roce 2015 to byla Dívka, která nesměla mít sny a po roce druhý díl Dívka, která ztratila budoucnost. Letos v červnu vyšel postapokalyptický román Došel nám čas. A teď leží v nakladatelství další román V náruči kanibala.

Kde berete nápady?
Tak nějak se vždycky věnuji tématu nebo problému, který mám potřebu světu sdělit. Nesoustředím se jen na jedno téma.

Jak kniha vzniká? Píšete, co vás napadne, nebo nejdříve téma nastudujete, pak teprve se zamyslíte a ladíte?
Většinou dlouho studuji každé konkrétní téma. Sleduji dokumenty, čtu odborné články a pár knih na podobné téma, teprve potom dávám dohromady vlastní příběh.

Jak dlouho vám trvá napsat knihu. Třeba tu poslední, která pojednává o tom, že svět zhasne?
Došel nám čas je o celosvětovém blackoutu. Trvalo to asi rok a půl. A pořád v tom žiju. Vlastně se na blackout nebo nějakou jinou katastrofu připravuji. Mám zásoby, abychom přežili celá rodina alespoň deset dnů. Díky tomu vlastně vznikla před třemi lety i naše farma. Chci být nezávislá a umět se o sebe postarat.

Barbora Walterová.Jak se vaše knihy prodávají? Především ta poslední?
Zatím nemám moc představu. Vyúčtování chodí jednou za půl roku. Jediné, co jsem zjistila, že v knihkupectví Knihy Dobrovský jsem v prodejnosti první v kategorii české a slovenské sci-fi.

Poslední kniha dokončena. O čem bude ta další?
Vždycky mám rozepsané zhruba tři nebo čtyři romány. Teď zrovna pracuji na dalším postapokalyptickém příběhu, který se ale konečně bude odehrávat v Čechách. Zároveň mám rozepsanou knihu z období doby kamenné.

Jste podruhé vdaná a vychováváte čtyři děti.
Mám už doma jen tři děti. Nejstaršímu už je skoro dvacet a vyrazil do vlastního života. Dvě mladší děti jsem porodila a dvě starší jsem adoptovala. Nejstarší dceři je patnáct, dvanáctiletý syn studuje víceleté gymnázium v Mělníku a nejmladší, osmiletá holčička vypadá, že bude po mně. Miluje farmu, je pracovitá a stále ochotná pomoci.

Vaše životní tempo je docela šílené. Co na tuhle rychlost říká manžel?
My jsme si vlastně tak nějak zbyli. On je totiž v tomhle úplně stejný. Pořád něco musí dělat. Jiná žena by jen těžko zvládala to jeho tempo. Na druhou stranu, se mnou by asi jiný chlap nevydržel. Vyhovujeme si, i když je u nás někdy pořádná Itálie.