Naše další kroky vedou úrazovou ambulanci. Ještě před tím kontrolujeme další zákoutí Klaudiánovy nemocnice. Procházíme různými uličkami a stále stoupáme do vyšších pater. Rexe máme stále za sebou. Stoupáme po schodech do posledního patra. Rex ale zůstává dole pod schody. „Asi je línej běžet s námi nahoru,“ říkám svůj názor nahlas Ondřeji Čopákovi, členovi ostrahy nemocnice. Ten mě ale okamžitě vyvádí z omylu. „To je účel. Kryje mi tak záda. Pokud by mě někdo sledoval a chtěl na mě zaútočit tady nahoře, Rex ho sem nepustí,“ vysvětlil mi psovod ochranky. Co když ale nepřítel číhá v temném zákoutí horních pater? „Rexi, někdo tady je!“ vykřikne náhle Onřej a Rex je za pár vteřin u nás nahoře. Ukazujeme mu místa, kde by se mohl někdo skrývat. Pes je všechna proběhne, ale žádného narušitele nenajde. V rohu se ale válí dva kelímky od jogurtů plné vajglů od cigaret. Nechali je zde bezdomovci, kteří si tady udělali kuřácký dýchánek. Už jsou naštěstí pryč. I na tomto místě je čipovačka. Takže se očipujeme a jdeme pryč.

Vcházíme do jakéhosi tunelu. Vede z nemocnice do domů v areálu heliportu. Dobře je vidět z Laurinovy ulice a řidiči, kteří jedou Palackého ulicí, ho u jednoho z vchodů podjíždějí. Je to dlouhá a mírně zkosená chodba. Světlá podlaha, modré zábradlí a hodně světla. Prázdná. Nikdo tam není. Trochu to připomíná stav bezvědomí, jako když člověk prochází tunelem na onen svět. Příjemné prostředí to zrovna není a necítím se tady zrovna nejlíp. Těžko se to popisuje. Vozí se tudy například špinavé povlečení z jednotlivých oddělení, občas si tudy personál může zkracovat cestu na oddělení.

Pěstí do hlavy a nohou do břicha

Jdeme rychle odtud a vycházíme ven do areálu nemocnice. Žádnou osobu, která by tam neměla co dělat, nenacházíme, proto jdeme do budovy, kde nad vchodem je velkými písmeny napsáno EMERGENCY. První samootevírací dveře se otevřou, druhé nás ale do budovy nepouští. Musíme zazvonit. Během několika vteřin nám jde otevřít žena v bílém. Na úrazové ambulanci mají naštěstí chvíli volno. V místnosti, která je mimochodem celá v bílém s různými lékařskými přístroji, jsou dvě zdravotní sestry. Právě sem přiváží rychlá záchranná služba pacienty, a proto právě zde jsou zdravotníci častým terčem napadení. Velkým problémem jsou například opilci, kteří tady podle výpovědí sester dělají velký brajgl. „Slova, co si tady musíme vyslechnout… To se ani nedá publikovat. Je to hrůza. Zrovna mně se nedávno stalo, že mi jeden agresivní pacient dal pěstí do hlavy, a když jsem se od něj trochu oddálila, tak mě prudce kopnul do břicha,“ vzpomíná na hrůzy, které si v noci musela zažít jedna z přítomných zdravotních sester, Lada Koťátková. Měla štěstí v neštěstí. Společně s agresivním pacientem přijeli i policisté, kteří okamžitě opilého pacienta zpacifikovali. V některých případech přijíždí společně se sanitkou i policejní hlídka. Tu si většinou vyžádají sami zdravotníci nebo například při potyčce, kterou řeší policisté, je záchranka přivolána k ošetření pacienta a poté ho doprovází až na úrazovou ambulanci. „Když vidíme, že je pacient agresivní a má chuť se prát, ihned voláme nemocniční ochranku. Někdy ale kluci přijdou sami, hned poté, co sanitka přijede. Často se je snažíme uklidnit sami, když to nejde, nastupuje ochranka, v ojedinělých případech si musíme na pomoc přivolat i policii,“ vylíčila napadená zdravotní sestra.

Negativní zkušenosti vyvolávají u zdravotních sester strach. O svoje zdraví se ale nebojí jen v noci, ale i přes den. Někteří opilci mají nadmíru alkoholu už klidně v deset dopoledne. U takových lidí nikdy nikdo neví, jak se zachovají. „Přijdou sem třeba normálně a není na nich vidět, že by se chtěli prát. Ale najednou se do nás pustí, když to člověk vůbec nečeká,“ řekla zdravotní sestra. Někteří opilci začínají být agresivní jen při otázce, co mají za zranění. „Začnou na nás řvát, co nám je třeba do toho!“ zavzpomínala na některé z případů zdravotní sestra.

Častými návštěvníky jsou zde i bezdomovci. Mnoho z nich žádné vážné zranění nemá, ošetření si ale zaslouží každý z pacientů. Lidi bez domova sem přiváží mladoboleslavská záchranná služba hlavně poté, co se opijí, upadnou na ulici a nehybně tam leží tak, že se kolem procházející lidé bojí o jejich život. Ošetření ve většině případů potřebuje jen malá hrstka z nich. Právě proto by zdravotníci uvítali přítomnost ochranky čtyřiadvacet hodin denně. Není tak dávno, co lidé sedící na chodbě u úrazové ambulance mohli vidět nahý zadek opilého bezdomovce.

Naše povídání vyruší zvonek. Zdravotní sestry ihned přerušují rozhovor a běží se podívat ke dveřím. Venku stojí žlutá sanitka záchranné služby. Záchranáři v oranžových vestách z ní vykládají nosítka s pacientem. Na žádné drama to ale nevypadá. Mladý zdravotník vjíždí s nosítky do prostoru nemocnice. Žena pod bílou dekou se sotva hýbe. Má za sebou menší kolaps a je na ní vidět úleva z lékařského ošetření. Kolem ní projde Rex s psovodem a lékařka s deskami plnými papírů a pacientčinými botami. Rex běží přímo k doktorce. Neútočí, jen se chce se „starou známou“ pozdravit. Lékařka ho oslovuje jménem a chvíli si s ním hraje. Snažím se totiž vyfotit přívoz pacientky, pak už je ale musí všichni spěchat k dalšímu ošetření.

Na dveřích chybí kukátko

Znovu procházíme nemocničními chodbami a kontrolujeme zákoutí. Ondřej cestou vzpomíná, odkud všude musel vyhánět bezdomovce. Vždy je to ale stejné – kouří, spí a popíjejí levné krabicové víno. Na chvíli se vracíme do kukaně u vjezdu na parkoviště nemocnice. Než se Ondřejovi podaří najít v kapse klíče a odemknout dveře, tahá Rex z koše, přidělaného na budově, rozkousaný rukáv. Dívá se na nás prosebně, ale jdeme na chvíli dovnitř. Do tepla. Ondřej mi ukazuje sešit, kam se zapisují události, které museli ten den členové ochranky řešit. Většina textu je psaná modrou propiskou, jen občas prosvítá červený fix. „Červeně jsou psané vážné události,“ vysvětluje mi Ondřej. Je to praktické – každý, kdo si v knize listuje, hned ví, na který den se zaměřit.

Krátce po první hodině ranní voláme na interní příjem, zda můžeme přijít. Zatím vždy měli plné ruce práce s ošetřováním, ale hodinu po půlnoci už je trochu více času. Do ordinace ale vcházíme zadním vedlejším vchodem. V ordinaci totiž právě lékařka ošetřuje pacienta. Zdravotní sestry, se kterými se bavíme, byly naštěstí ušetřeny fyzického napadení. Zatím! Přítomnost ochranky ale vítají. „Je dobré, když člověk ví, že tady je někdo, kdo mu v případě problémů pomůže,“ řekla jedna ze sloužících zdravotních sester. „Setkáváme se tady především se slovními urážkami,“ pokračuje další sestra, Eva Burianová. Například po nich chtějí mobil, peníze, které poté, co se trochu vzpamatují z opilství, chtějí zpět. Většinou ale takové věci propijí v hospodě a ani o tom nevědí. Zdravotníci na interně mají jednu malou výhodu. Někteří z pacientů sem přicházejí v takovém stavu, že nejsou schopni vůbec ničeho.

Jejich agresivita stoupá až poté, co jsou přijati na lůžkové oddělení. Třeba když přijde „absťák“. Stává se také to, že pacienti tady většinu ošetření prospí, nebo ihned poté, co jsou ošetřeni, z nemocnice nepozorovaně utečou. Zdravotníci si chválí i dobrou komunikaci mezi vrátnicí. „Pokud nám sem posílají agresivního pacienta, tak nám předem zavolají, abychom se mohli připravit. Ale ono připravte… Tak jednoduché není,“ říká zdravotní sestra. Nad tím, kdo stojí za dveřmi, se prý nesmí přemýšlet, strachu to jen nahrává.

Zdravotníci na příjmu interny mají i jednu nevýhodu. Za dveře nevidí. „Pokud někdo třeba ve dvě hodiny ráno zazvoní, má člověk tak trochu divný pocit, co ho za těmi dveřmi čeká,“ prozradila obavu Burianová. Uvítali by proto alespoň bezpečnostní kukátko.