Před šedesáti lety utekl Mšeňák Václav Andelt přes hranice do rakouského města Štrasburk. Bylo mu tenkrát dvacet let.

Návrat do vlasti

Letos v necelých osmdesáti letech se rozhodl nyní už kanadský občan navštívit rodné městečko ve středu Čech. Mšeno, město, ve kterém se narodil a žil do své plnoletosti. Ve Mšeně byl dva týdny, navštívil své známé z mládí a potom vyrazil na Mělník a do hlavního města.

Těžké mládí

„Naše rodina byla chudá. Maminka dřela, ale otec nechtěl pracovat. Jakmile jsem mohl odejít, šel jsem pracovat do Avie v Čakovicích, odkud jsem matce posílal peníze. Byly to však stále špatné časy, pracoval jsem a nic jsem z toho neměl,“ vzpomíná Václav Andelt, který už čtyřicet let žije v Kanadě.

Za útěk kriminál

Po necelých dvou letech práce v Avii, se pokusil poprvé utéct z komunistického Československa. To se mu však nepodařilo, lapila ho pohraniční stráž a půl roku strávil v pankráckém žaláři.

Za hranicemi

Státní úředníci mladého Václava poslali z kriminálu rovnou do kladenských oceláren. „Tam jsem byl další půlrok. Kamarád, se kterým jsem se tam seznámil, mi pomohl utéct do Rakouska, kde jsem žil rok načerno,“ vypráví Kanaďan s českými kořeny.

Za prací přes oceán

Austrálie sháněla na začátku padesátých let zaměstnance z ciziny na sekání třtiny, to se mladý uprchlík dozvěděl a vydal se přes oceán do Sydney. „V Austrálii jsem žil dvacet let. Nejdříve jsem sekal asi osm měsíců cukrovou třtinu, po sezoně nás poslali do vnitrozemí na práci u dráhy. Odtamtud jsem odjel na farmu, kde jsem pár měsíců pěstoval zeleninu a ovoce,“ přiblížil svůj pracovní život v Austrálii Václav Andelt.

Všechno ho lákalo

Potom se vydal zpět do hlavního města, kde potkal kamaráda z třtinových lánů, ten ho dostal do hotelu, kde pracoval rok a půl jako pomocná síla. „Byl jsem mladý, chtěl jsem toho poznat co nejvíc, všechno mě strašně zajímalo. Tak jsem odjel na venkov, kde se stavěly přehrady a tunely. Tam jsem pracoval další dva roky,“ poznamenal Andelt, jehož příjmení v Kanadě neumějí ani vyslovit.

Cestoval jsem různě po Austrálii, pracoval v dolech a potom se zase vrátil k partě na přehrady.

Poprvé ve Mšeně

Poprvé se Václav do Mšena vrátil s kamarádem v sedmdesátém roce, když mu bylo jednačtyřicet. Navštívil matku a vyrazil zpět, do Austrálie se však už nevrátil. „Na zpáteční cestě jsme se ve Vídni rozhodovali kudy do Austrálie pojedeme, abychom viděli zase něco nového. Zařídili jsme si tedy vízum do Kanady, kde žil od dvaapadesátého roku můj bratr,“ vyprávěl Václav, který je v Kanadě registrován pod jménem Victor, které Kanaďané na rozdíl od Václava umí vyslovit.

Země javorového listu

Kanada se pro Václava – Victora Andelta – stala domovem a do Austrálie se vrátil jen jeho kamarád. „Když jsem přijel do Kanady, byla tam velká nouze o práci. Naštěstí jsem v novinách zahlédl nabídku práce v niklových dolech v Sudbury, tak jsem se přihlásil,“ vzpomíná bývalý Mšeňák. V dolech pracoval celkem dvacet let do doby, než šel do penze. „Jsem svářeč, tak jsem tam pracoval ve slévárně. Ale byl jsem i přímo v dolech, různě jsem to střídal.“

Svatba v Kanadě

Svou lásku potkal také až v Kanadě a s ní se v sedmdesátém osmém oženil. „Nikam jsem nespěchal, někteří Češi se oženili už v Austrálii, ale většinou jim to dlouho nevydrželo. Rozváděli se hlavně kvůli finančním důvodům. Já jsem to všechno viděl, tak proč bych se ženil, říkal jsem si,“ přiznal muž, který má se svou filipínskou manželkou dceru Catharine.

„Je jí osmadvacet, ale vypadá stále na devatenáct, je to taková baby face,“ říká o dceři osmdesátiletý tatík, který na svůj věk také rozhodně nevypadá. Jeho životní náboj a čipernost je obdivuhodná.

Ze Sadbury do Berrie

Rodina se přestěhovala ze Sudbury do Berrie, kde žije už devět let v rodinném domku. „Dcera se do Berrie přestěhovala za prací. Nechali jsme si tam postavit dům a přestěhovali jsme se za ní,“ dodal milující táta s tím, že dcera dnes v Berrie nebydlí, ale žije v Torontu.

Václav přemýšlí o tom, zda se za dcerou zase nepřestěhují. „V Berrie není žádná práce, všechny fabriky pozavírali, lidé musejí za prací buď dojíždět nebo se stěhují. Manželka také za prací dojíždí,“ podotkl bývalý Mšeňák.

Vždy pracoval

Ve starobním důchodě už je téměř dvacet let, říká však, že do té doby nikdy nebyl bez práce. „Vždycky jsem si říkal, že mě nikdo nenachytá bez peněz. Mnoho dělníků žilo ze dne na den. I když moc peněz nebylo, věděl jsem, že část mohu utratil, ale musím ušetřit na horší časy,“ přiznal senior, který dokázal z malé výplaty hodně ušetřit.

Smutná návštěva

Když před čtrnácti lety navštívil Austrálii, v níž prožil celých dvacet let, byl smutný. „Kamarádi, kteří sem nou do Austrálie přišli, se už nestýkají. Úplně spolu přestali komunikovat. Mnozí z nich zemřeli a ti ostatní žili zvláštní život. Všechny peníze propili, prokouřili a prohráli na automatech,“ prozradil Andelt.

Vycházka každý den

Václav chodí každý den ráno před šestou hodinou se psem na procházku, potom psího kamaráda nechá doma a jde se ještě projít sám. „Odpoledne už je horko, tak jsem doma. Celý rok nic jiného nedělám, tak jsem rád, když mohu alespoň cestovat,“ říká kanadský důchodce.

Vrátil by se

Naposledy byl ve Mšeně před dvěma roky. Chtěl přijet i vloni, ale onemocněl a na cestu se už nevydal. „Čím víc sem jezdím, tím je to lepší, už vím jak to tady chodí. Přijel bych rád i příští rok,“ plánuje svůj příští zaoceánský výlet Václav. Cesta tam i zpět ho stojí jednu měsíční penzi. „Kdybych v Kanadě neměl rodinu, hned bych se do Čech vrátil, je to úplně něco jiného,“ přiznal Čech žijící v Kanadě, který na svou vlast nikdy nezanevřel.