Canisterapie: Andulka rozdává radost a útěchu

Jak se Andulka stala canisterapeutickým psem?
Brala jsem si jí jako štěňátko už s tím, že jestli se nám to podaří, mohly bychom se spolu věnovat canisterapii.

Co jste pro to musely udělat?
Výcvik canisterapeutického nebo i asistenčního psa začíná už v době, kdy je malé štěňátko. Musí být socializovaný, zvyklý na různé lidi, prostředí a situace. Byly jsme spolu stále mezi lidmi, jezdily jsme vlaky a autobusy, chodila se mnou do práce. Loni na podzim, kdy byl Andulce rok a půl, jsme spolu byly na kurzu, po kterém následovaly zkoušky.

Co tam museli psi předvést?
Mezi základy patří poslušnost a chování k lidem, aby psi v sobě neměli agresi. U zkoušek je tak testovali například neopatrným taháním za srst nebo ocas a různě je mačkali. To se psům, kteří se věnují seniorům, nemocným lidem nebo malým dětem, může stát a musejí si to nechat líbit. Třeba i pamlsky si musejí dokázat brát jemně. Ke zkouškám patřila i setkání s lidmi s berlemi nebo vozíčkáři. Stejné zkoušky nás čekají každý rok. Certifikát se musí obnovovat, psi se totiž mohou časem povahově měnit.

Je bernský salašnický pes na canisterapii ideální plemeno?
Hodí se na to, je to podobná povaha jako labradoři nebo retrívři. Canisterapeutický pes byla dokonce i Andulky maminka. Na zkouškách ale byli psi různých plemen, třeba i bišonek. Viděla jsem už dokonce i canisterapeutického rotvajlera.

Kde jste zahájily canisterapeutickou dráhu?
V domově seniorů ve Vidimi. Volali mi odtud právě v době, když jsme byly na zkouškách. Hodně se tam věnujeme lidem, kteří mají potíže s pohybovým aparátem, s Andulkou pookřejí.

Věnujete se také dětem?
Ano, v azylovém domě, kde pracuji, i ve školkách a školách při projektu Městské policie v Mělníku nazvaném Chováme se dobře k pejskům.

Andulka má hodně povinností, baví ji to?
Pracuje ráda, musí ale také odpočívat. U canisterapeutických psů je totiž velké riziko syndromu vyhoření, proto je důležité, aby se nepřetěžovali.