V prvním poutnickém albergue jsem se vyspal nadmíru dobře. Kupodivu to nebyly pryčny, jaké pamatuji z vojny, ale patrové postele měly lamelové pružiny. Ráno mě probudili Francouzi , kteří s čelovkama na hlavách svítili jako Karafiátovi broučci, poletovali sem tam a pořád něčím chrtastili. Bylo 6.30 ráno. V poutnické časovce je to tak akorát, neboť zasvěcené rady zkušených zní: vyrazit nejpozději v osm ráno. Ne zrovna příjemné probuzení chtěli asi Francouzi vykoupit tím, že mi dali sušenky, které jsem s díky přijal.

Má první poutnická ubytovna mě překvapila v dobrém, všude bylo čisto, z jedné strany dámské toalety s umyvadlem, z druhé strany to samé v pánském provedení. V zadní části byly sprchy, ze kterých tekla ráno i večer teplá voda. Tak bych řekl, že tam je vše, co poutník potřebuje, včetně elektrických zásuvek. Tato ubytovna byla navíc zdarma.

Před osmou hodinou jsem se vydal na etapu číslo dvě, která má osmnáct kilometrů s téměř permanentním stoupáním. Cesta začala opět na silnici, ale naštěstí už po půl hodině odbočila do přírody. Cestou ven z města jsem se srdečně zdravil s místním uklízečem ulic, který mi večer ukázal cestu do ubytovny.

Dnešní etapa je jiná než ta včerejší. Nejen její profil, ale i celý její charakter. Ké svému velkému překvapení jsem viděl za městem dnes, 25. března, růže v plném květu.

Téměř celá etapa vedla mimo civilizaci. Začínala mezi pomerančovými plantážemi, které byly pro mlsné jazýčky dokonale odděleny drátěným plotem. Dále stoupala až do kopců mezi olivovými háji. Zaujalo mne, že mezi olivovníky byl rozprostřen zavlažovací systém, protože jsem se domníval, že jsou suchomilné. Zřejmě to tak je, ale ty zavlažované budou mít větší výnosy, protože olivovníky takhle obsypané plody jsem ještě neviděl.

Plantáže se postupně měnily v pastviny, na kterých se pásl skot a občas i nějaký kůň. A objevovaly se nové vůně, které jsem vnímal všemi smysly. Cestu lemovaly kvetoucí levandule, jinde mě zase omámila nádherná vůně rozmarýnových keřů, umocněná tím, že byly v plném květu.

Cestu pustinou jsem trochu podcenil, neboť jsem měl v batohu jen dva pomeranče a pár stroužků česneku, ale těch osmnáct kilometrů se dalo vydržet. O to více jsem si vychutnal poutnické menu, které jsem viděl na první vývěsce před restaurací v cíli své pouti – městečku Castilblanco de los Arroyos. Stálo osm eur a bylo velmi chutné, skládalo se z několika chodů.

Gaspacho, jedna z nejdravějších polévek, která je prý doslova festivalem zdraví na talíři. Jejím základem jsou rajská jablka. Pochází z Andalusie a podává se vychlazená, v některých barech i jako osvěžující nápoj ve sklenicích. V horkých dnech, kterých je ve Španělsku požehnaně, příjemně zchladí a je velmi lahodná. Určitě jí vyzkouším v létě udělat doma svým blízkým. Smažené vepřové kotlety na přírodní způsob s hranolky a zeleninovou oblohou. Zmrzlina se šlehačkou a obložená plátky pomerančů. A káva nebo čaj.

Skvěle jsem se tím odměnil za to stoupání. A abych nezapomněl, k pivu jsem dostal ještě talířek oliv a k menu misku nakrájeného chleba.

V restauraci si ke mně přisedly dvě německé poutnice, které jsem potkal první den. Vyprávěly mi, že tak dvě třetiny každé etapy jedou taxíkem a zbytek jdou pěšky. To mě docela rozesmálo a vysvětlilo i fakt, že když jsem je potkal, šly stylem tralala. Aby také ne, když si dají v každé etapě jen cílovou rovinku.

Pokud jde o mé vnitřní pocity, šel jsem opět sám se sebou a svým stínem malebným krajem. Cestou jsem potkal naprosté minimum poutníků. Ubytovna v cíli mé dnešní cesty ve městě Castilblancho de los Arroys byla opět velmi čistá a vše fungovalo tak, jak má, nocleh stál čtyři eura.

Lubomír Brož