Ve svých třiadvaceti letech má na kontě několik titulů miss, věnuje se módním přehlídkám a focení. Je vystudovaná diplomovaná zdravotnická záchranářka pracující v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Po náročné práci se ráda odreaguje tancem, ale nebrání se ani více adrenalinovým akcím.
Jste jednou z dvanácti finalistek soutěže Miss střední Čechy, která proběhne v říjnu v Kutné Hoře. Jaké jsou vaše předchozí soutěžní úspěchy?
Byla jsem druhá na soutěži Dívka léta 2007. Na soutěži Miss zlatého moku jsem se stala Miss Zlatopramen 2008 a Miss zlatého moku 2008. Letos jsem vyhrála Miss Heineken 2009.
Do soutěže, která vás čeká, jste se přihlásila sama?
Do téhle soutěže jsem se dostala díky Miss zlatého moku. Když se vybíraly finalistky pro rok 2009, tak tam byli lidé i z Miss střední Čechy, kteří mi nabídli účast. Kvůli zaměstnání jsem se ale nemohla zúčastnit čtyř předkol, během kterých se vybíralo dvanáct finalistek, takže mě společně s dalšími dívkami vzali jako divokou kartu a nakonec vybrali mě.
Divokou kartu?
Pořadatelé mi řekli, ať jim dám jen fotografie. Ty dostali porotci, kteří se se mnou ani nesetkali, neviděli mě, ani neslyšeli. Na základě fotografií mě vybrali do soutěže. Jaká jsem a co dovedu, uvidí až na soutěži. S ostatními uchazečkami jsem se ani nesetkala. Jen s finálovou dvanáctkou. A musím přiznat, že je tam velká konkurence.
Jak dlouho se podobným soutěžím věnujete?
Od roku 2007 kdy jsem se přihlásila na Dívku léta. To byl první impuls, kdy jsem si to chtěla hlavně vyzkoušet. Tam mě oslovil fotograf soutěže Miss zlatého moku. Já jsem se sice ze začátku nechtěla zúčastnit, ale on se nevzdával, pořád mě přemlouval, až se mu to nakonec povedlo. A vyhrála jsem. Od té doby chodily příležitosti samy.
Co na vaši kariéru říká rodina a přátelé?
Nejvíc mou kariéru sleduje máma, která má z každé nové fotky radost a šíří je dál po rodině. Přítel mě taky podporuje a je ten hlavní, kdo mě drží během soutěží.
Nevadilo mu, že předvádíte prádlo?
Hned na první přehlídce jsem předváděla podvazky a korzet. Nejdříve se moc netvářil na to, že se jeho slečna takhle ukazuje, ale nakonec řekl, že mi to sluší a je to přehlídka, tak to přijal. Přiznal ale, že mu nebylo příjemné, když na mě koukali cizí lidé.
Setkala jste se s tím, že by na vás začali vaši přátele koukat jinak?
Závist byla znát. To v přátelství není dobré. Po první výhře začali někteří lidé, o kterých jsem myslela, že jsou přátelé, říkat, že jsem nafoukaná, mám nosánek nahoru a myslím si o sobě bůh ví co. Holt to nebyli praví kamarádi. Ti, co byli, mi zůstali a za to jsem ráda.
Co vás na účasti v těchto soutěžích baví?
Je to hlavně výzva. Taky už nejsem nejmladší a jsou tam slečny, kterým je třeba patnáct, šestnáct let, obcházejí spousty soutěží a mají zkušenosti, takže mohou mít větší šanci. Ale každá zkušenost má něco do sebe.
Máte nějaké životní cíle a ambice?
Já už mám cíle, dalo by se říci, splněné, protože jsem vystudovala svoji vysněnou školu, nastoupila jsem do práce, která mě baví. Nemůžu říci, že bych ráno vstávala otrávená, že musím do práce. Nechce se mi třeba vstávat, ale nikdy se mi nestalo, že bych nechtěla do práce. Baví mě to a pro mě je moje práce úžasná. Přítele mám, takže už jenom rodinu. Všechno, čeho jsem chtěla dosáhnout, jsem dosáhla.
Jak je to s ambicemi v soutěžení? Třeba taková Miss České republiky?
Hodně lidí mě přemlouvá, ale to není pro mě. Moc se na to necítím. Navíc jsem jenom sto sedmdesát centimetrů vysoká. Na podobné soutěže to není zrovna ideální výška.
Mohla by vám výhra středočeské miss pomoci k budoucím příležitostem?
Každopádně. Miss zlatého moku i další soutěže mi pomohly. Kdybych vyhrála tuhle, tak by mi to mohlo zase přinést nové nabídky a příležitosti.
Jsou nějaké limity v soutěži Miss střední Čechy?
Nejsou. Je to omezeno jen věkem. Jsou tam dívky od patnácti let a ty mají v tomto věku třeba jen 165 centimetrů.
Věnujete se modelingu i jiným způsobem?
Příležitostně. Už jsem několikrát předváděla, ale mám větší zájem o focení. Jak jsem říkala, výška hraje velkou roli, takže se mohu věnovat spíše focení něž předvádění, i když ta možnost tu je také. Už jsem předváděla spodní prádlo, svatební šaty a podobně.
Nehledě na vaši výšku, co by vás bavilo více?
Asi focení. Pokaždé se mohu vžít do jiné role. Jednou jsem drzá, v druhou chvíli nevinná. Takovým střídáním je to pro mě zajímavější.
Jste extrovert?
Musím přiznat, že se někdy ráda předvádím, ale na druhou stranu jsem hodně velký trémista. Jakmile se trémy zbavím, což je ale nejtěžší, tak s rozdáváním úsměvů už problémy nemám. Je to o překonání strachu a nervozity. Jde se naučit překonávat to. Pamatuji si začátky. Jak jsem poprvé vyšla před lidi a nevěděla, co dál. Pak to ale z člověka opadne a uklidní se. Pak je fajn užít si celou akci a mít z ní radost.
Nedělá vám tedy problém měnit pohledy na požádání?
Zas tak moc nefotím, ale když už ano, tak mi to problém nedělá. Mám z toho radost. Vím totiž, že si své fotografie můžu za čtyřicet let prohlédnout a říct si, jaká jsem byla kočka (smích).
Máte v plánu věnovat se focení i dál?
Určitě to budu zkoušet, ale jak říkám, teď už je kolem plno krásných mladších holek, který mají celou kariéru před sebou. Když se naskytne příležitost, tak jsem ráda a vezmu ji, ale svoji kariéru mám více méně za sebou.
Co je pro vás na focení, předvádění a vůbec na modelingu nejtěžší?
Asi zbavit se té nervozity. Stoupnout si a dělat, že nejsem nervózní, že se mi neklepou kolena.
Často můžeme slyšet o rivalitě mezi modelkami. Zažila jste to i vy?
Bohužel ano. Musím ale říct, že jsem potkala i holky, které byly přátelské, nezávistivé. Když tam jsou takoví lidé, tak je soutěž super. Jinak jsem se ale setkala třeba s tím, že se před soutěží začaly objevovat různé drby a pomluvy, že vyhraje určitá dívka, protože je to zaplacené. Nakonec vyhrála jiná.
Zmínila jste i přátelské dívky. Myslíte, že na takových soutěžích může vzniknout přátelství?
Sama můžu potvrdit, že to možné je. Na soutěži zlatého moku jsem se potkala s Kateřinou Šibralovou, která byla v minulosti i jednou z finalistek středočeské miss a do teď jsme kamarádky. Za to jsem hodně ráda. Že krom toho, že jsem do té soutěže šla, tak jsem tam našla i dobrou kamarádku.
Máte i negativní zkušenosti s modelingem a soutěžením?
Vyloženě negativní asi ne. Zažila jsem, že mi z agentury napsaly, že mě na focení přijmou, pokud zhubnu pět kilo. V té době jsem měla 52 kilogramů a na mojí výšku to byla ideální váha. Focení jsem odmítla. Ono se teď požaduje, aby byly modelky hodně hubené. To na těchto soutěžích naštěstí není. Tam dávají přednost normálním slečnám, které vypadají zdravě.
Neřekla jste si, když po vás chtěly, abyste zhubnula, že na to nemáte, neodradilo vás to v tu chvíli?
Já jsem jen odmítla podstoupit jejich požadavek a radši jsem se vzdala toho focení. Jinak mě to ale neodradilo, protože jsou fotografové, kteří hledí na to, aby dívka byla zdravě hubená a ne vychrtlá.
Je naopak něco, co vám udělalo radost?
Tak samozřejmě, že jsem vyhrála ty soutěže. To by asi neřekla žádná slečna, že jí to neudělalo radost. Co si ale myslím, že je důležité, je zvednuté sebevědomí. Radost mi dělají nabídky a možnost účasti na soutěžích, čímž získávám další zkušenosti. Právě ty jsou nejlepší.
Které zkušenosti si ceníte nejvíc?
Jsem ráda, že jsem se naučila přijímat pomluvy, přenést je přes srdce. Taky je důležité umět překonat sebe a jít do něčeho, o čem si člověk zprvu myslí, že na to nemá.
Jde vám nyní jen o vítězství nebo i o další možnost zkušenosti?
Mně už o vítězství nejde. Myslím, že jsem dosáhla hodně úspěchů a teď už je to více o výzvě, adrenalinu a překonání sebe sama. Vítězství přeji i ostatním, protože jsou to krásné holky a co jsem slyšela, tak i volné disciplíny budou zajímavé.
Jakou máte připravenou volnou disciplínu?
Budu předvádět UV show neboli Poi. Budu mít jakési plátěné pytlíky, které mají na konci pytlíčky. Různým točením s nimi budu vytvářet obrazce. Něco na způsob ohnivých show.
Věnujete se tomu ve své volném čase?
Ani ne. Nemám na to čas a kamarád, který mě to učil, už taky ne. Začala jsem s tím loni, když jsem šla na soutěž zlatého moku. Díky originalitě jsem s tím sklidila úspěch.
Je něco, čeho byste na soutěžení litovala?
To ne, jen když jsem přišla poprvé na Miss zlatého moku, tak tam panovala taková nervozita a rivalita, že jsem si zprvu říkala, jestli jsem tam vůbec měla chodit a pouštět se do toho. Samozřejmě jsem toho nakonec nelitovala.
Stal se vám nějaký trapas?
Musím zaklepat, že si mi nestalo, že bych třeba spadla. Během jedné přehlídky se mi ale začaly vyzouvat boty. To jsem chvíli chodila a vrávorala. Snažila jsem se to zakrýt, ale stejně za mnou přišlí známí, co jsem to tam dělala.
Jak probíhají vaše přípravy na celou soutěž?
Když mi bylo sděleno, že jsem se stala finalistkou, začala jsem trénovat sestavu na volnou disciplínu, abych stihla dopilovat všechny drobnosti. Jinak jsem se rozhodla vytvarovat si a zpevnit postavu. Je to potřeba, když se tomu člověk nevěnuje pořád. Zvlášť, když jako zdravotní sestřička dostávám bonboniéry (smích). Navíc jedu na soustředěni s finalistkami zlatého moku, tak chci mezi ostatními vypadat dobře.
Máte před sebou v tomto roce další soutěže?
Miss střední Čechy je prozatím poslední. Pokud budu mít takovou oporu od svých blízkých jako doposud, protože oni jsou můj velký hnací motor, tak bych se soutěžemi pokračovala velmi ráda. A přeci jen jde o další výzvu. A ty já ráda.
Máte relativně bohaté zkušenosti s různými soutěžemi. Jaká očekávání máte od této?
Každá soutěž je jiná a každá přinese něco nového, co se musí zvládnout. Těším se na společné soustředění, které bude dobrou příležitostí poznat se mezi sebou.
Narazila jste někdy na pochybnou agenturu nebo fotografa?
Jednou jsem dostala nabídku na focení plavek v cizině. Čím více jsem se pídila po informacích, pro koho to bude a podobně, tím více se mi dostávala jen vyhýbavá vysvětlení. Později mi přišel dopis, ať si dám na toho člověka pozor, že vozí dívky do zahraničí, kde s nimi fotí fotografie, které třeba ani samy nechtějí, a pak je prodává. Pokaždé, když mi přijde nabídka na focení, tak se tím hodně zabývám. Zjišťuji si reference, informace, které modelky s tím fotografem fotily a třeba se s nimi i spojím a zeptám se na jejich zkušenosti s ním. Já se v téhle době prostě bojím. Už se mi stalo, že jsem šla na focení módních fotografií a ten fotograf nakonec chtěl, abych odhalila vršek a nakonec i spodek. Řekla jsem mu, že s tímhle nechci mít nic společného, sbalila se a odešla.
Co vám přijde na modelingu zajímavé?
Že z obyčejné holky z ulice se stane nádherná holka, po které by každý skočil. Já sama sebe za extrémně krásnou nepovažuji, ale když se dostanu pod ruce maskérce, kadeřníkovi a fotografovi, tak je hezké vidět na fotografii tu přeměnu.
Jak trávíte volný čas s přítelem?
Mám ráda akci. Nejsem moc na válení se u moře a nic nedělání. Nevadí mi to, ale rádi to kombinujeme s výlety. Líbilo se mi, když jsme byli s přítelem na dovolené s koly. Jezdili jsme po lese mezi skalami a to byl fajn adrenalin.
Jaký adrenalinový sport byste ráda zkusila?
Možností je dneska spousty, ale až se to povede, tak bych si ráda skočila padákem.
Říkala jste, že jste v soutěži divokou kartou. Jste divoká i v životě?
Jsem divoká. Jsem neposedná a hlavně je to dané a mým zaměstnáním. Dělám v psychiatrické léčebně na oddělení neklidu, což je úplně o něčem jiném než třeba na chirurgii nebo interně. Jsou tam nejagresivnější pacienti, kteří jsou velice nebezpeční jak sami sobě, tak i svému okolí. I proto jsem si toto zaměstnání vybrala, že se tam pořád něco děje. Je to hodně divoké oddělení.
Nebojíte se útoků od pacientů?
Už jsem měla pár konfliktů s pacientkami. Bylo to během nočního příjmu. Nejdříve se zdálo, že bude spolupracovat, ale v koupelně se dostala do psychotické fáze a já dostala pěstí. Stalo se mi i že mě pacientka nakopala, chytla pod krkem nebo poplivala.
To chcete mít v životě zaměstnání, kde do vás lidi kopají a plivou na vás?
Oni za to ti lidé nemůžou. Já to beru tak, že jsou nemocní a někdo jim pomoct musí. Ta práce mě baví a budu ji dělat, dokud to budu zvládat. J Je to hodně psychicky náročné. Člověk přijde domů a je straně vycucnutý a nechce s nikým mluvit, protože je celý den v kontaktu s pacienty, kterých se ptá jak jim je, co potřebují. Někdy jsem tak vyčerpaná, že jen přijdu domů a spím a spím a druhý den je to to samé a pak znova, ale mě to baví.
Jak dlouho tam pracujete?
Už to bude rok. Nastoupila jsem hned po škole. Chodila jsem tam na praxi, abychom viděli, jak vypadá pacient v akutní fázi, protože s takovými lidmi přicházejí záchranáři do kontaktu nejvíce. Dopadlo to tak, že jsem tam šla a zalíbilo se mi tam. Pak když jsem psala diplomovou práci, tak jsem nechtěla psát o kýlách jako všichni, ale chtěla jsem nějaké nové a originální téma. Psala jsem tedy sebevraždách a sebevražedném jednání. Jako oponenta jsem dostala ošetřovatele, který viděl můj zájem a zápal a nabídl mi místo, které jsem po škole nakonec vzala.
Umíte si představit tu chvíli, kdy se člověk rozhodne vzít si život?
Takový člověk se dostane do fáze, kdy má pocit, že o něj nikdo nestojí, že je zbytečný. Dostane se do tak silné deprese, že pak stačí maličko. I když je to normální člověk, tak se může stát cokoliv. Každý máme v sobě spouštěč. Ten, když se spustí, tak ten dotyčný vidí jedinou možnost v tom, že svůj život sám ukončí. Paranoidní schizofrenik má třeba pocit, že mu chtějí všichni ublížit a je opravdu agresivní ke všem kolem sebe. Ale on o tom ani neví. V té akutní fázi si ani neuvědomují, co dělají. Za čtrnáct dní se mě pak ptají, jestli mě napadli, že si to nepamatují a omlouvají se.
Showbyznys je taky "blázinec". Vy pracujete v jednom a jdete dobrovolně do dalšího?
Akorát, že v léčebně si ti lidé na nic nehrají. Jsou prostě takoví. Nemůžu tvrdit, že mám odhad, ale po čase umím poznat, jestli si člověk na něco hraje nebo ne. V tom showbyznysu je to složitý. Já se snažím nebýt zbytečně důvěřivá. Důležité je věřit hlavně sám sobě.
Máte modeling nebo lékařství v rodině?
Ani jedno. K modelingu jsem se dostala sama. Vždycky jsem slýchala, že jsem jak panenka a měla bych to jít někam zkusit. Tak jsem šla a pak už se to vezlo samo. Co se týče mého povolání zdravotní sestřičky, tak mě dělala vždycky radost, že jsem mohla někomu pomoct, s někým mluvit a povzbudit ho. To mě uspokojovalo a našla jsem v tom smysl života. Ze zdravotní školy jsem pak šla na záchranáře a potom na psychiatrii, kde jsem zjistila, že je ten kontakt nejvíc. Je neskutečný pocit jet se záchranou službou k akutnímu případu a zachránit člověka. Ale jsem žena a to pro profesi záchranářů není ideální. V Praze by mě ani nepřijali. K nám přijde pacient, který nespolupracuje, je agresivní nebo na dně. Po čase od nás odchází a usmívá se a ještě se s námi loučí. Ten pocit se ani nedá popsat.
Mít partnera, který by s klidem poslouchal o vaší práci?
Přítel, kterého mám, pracuje u dálniční policie, což je také docela divoké a adrenalinové zaměstnání. Setkává se se smrtí a jinými nepříjemnými věcmi. V tomhle si rozumíme, navzájem se vyslechneme. Občas řekne, že bych měla změnit oddělení. Má strach. Ale to mají i rodiče. Sama nad tím přemýšlím, když mě někdo napadne. Jenže oni za to nemůžou.
Co vás nabíjí, když přijdete po práci domů?
Nabíjí mě různé věci. Mám ráda, když přijdu, udělám si čaj, naložím se do vany a je ticho. Některé pacientky pořád mluví, tak jsem za chvíli klidu ráda. Ale jsou dny, kdy bych byla radši s někým venku, šla se projít, do kina a nemyslet na tu práci, protože člověk přijde domů a stejně myslí na pacientky. Jestli jsou v pořádku a neublížila si některá. Na jednu stranu jsem hodně sentimentální, ale je potřeba umět k této práci profesionálně a s odstupem. Přijít domů, zavřít za sebou dveře a práci nechat za nimi.
Mluvila jste o tom hezkém pocitu, kdy člověk odchází, je mu lépe a usmívá se. Asi se stává, že se tentýž pacient zase vrátí. Nemáte pocit bezmocnosti, zbytečnosti vaší práce?
Psychiatrická nemoc je nevyléčitelná, takže se prostě stává, že člověk odchází ve stabilizovaném stavu a vrátí se ve stejně špatném nebo horším jako prve. Je to na celý život. A jakmile si zvykne na léky, tak je to ještě horší. Máme pacienty, kteří z léčebny celé roky nevyšli. Ale neříkám si, že už to nemá cenu, protože vždycky vidím, že aspoň na nějaký čas jim to pomůže a to mi zase dodá chuť a energii.
Kdybyste uvažovala o změně zaměstnání, o čem byste uvažovala?
Změnu mám v plánu určitě, a to až přijdou děti. Měla bych strach, že by se mi něco stalo. Asi bych zůstala u psychiatrie, ale šla bych na klidnější oddělení. Lákají mě ale i jiné věci. Třeba plastická chirurgie, kde to pořád trochu o té psychologii je, protože tam přicházejí zakomplexovaní, kteří podporu také potřebují. V naší léčebně je těch oddělení více určitě bych si nějaké klidnější a méně nebezpečné vybrala. Hlavně mi jde o kontakt, ten by mi chyběl.
ZUZANA DVOŘÁKOVÁ
