„Neumím si představit život bez zvířat,“ říká chovatel Jan Horký z Kozomína, který se už přes dvacet let věnuje chovu největšího králičího plemene na světě. Ve velkých kotcích mu dupou belgičtí obři v zajícovém zbarvení.

Kolosy králičího světa choval už jeho otec, po němž zálibu převzal. „Je to moje nejoblíbenější plemeno. Jinak ale chovám také menší durýnské králíky, holuby, několik plemen slepic a také kozy,“ vyjmenovává obyvatelstvo svého dvorku kozomínský chovatel.

Se svým osmikilovým samcem dokonce o uplynulém víkendu vyhrál výstavu drobného zvířectva v Kralupech nad Vltavou, kde je už šest let členem svazu chovatelů. Jeho ušák se stal vítězem celé výstavy! Od posuzovatelů získal 95,5 ze 100 bodů.

„Mám z toho obrovskou radost. Pohár starosty města jsem opravdu ještě nikdy nedostal,“ raduje se jednašedesátiletý zámečník, který za prací dojíždí do Aera Vodochody.

Úspěchy svých zvířat ale nemá zadarmo. Každý den jim musí věnovat spoustu času.

„Dá to opravdu dost práce, den co den je to tak osm hodin běhání a v létě ještě víc, protože jsou sena,“ vypráví Jan Horký a dodává, že když v sobotu ráno vyrazí na louku sekat trávu na seno, stráví tam téměř celý den. A to nepočítá časté obracení, aby tráva dobře proschla.

Senem krmí celý rok, zelené jeho králíci nedostávají. „Je to risk. Když se poseká mokrá tráva, může se potom zapařit, králíci se nafouknou a pojdou. Krmení senem nezabere ani tolik času. Občas jim dávám také větvičky stromů po prořezávce, o které si obrušují zuby,“ popisuje zanícený chovatel pocházející ze Sokolova a poznamenává, že přes jeho králíky projde i vánoční stromeček.

Největší samec belgického obra, který vyrostl u Horkých v králíkárně, vážil deset kilo. „Ten mi ale pošel. Den poté, co jsem ho dal k samici na připuštění, jsem ho našel nataženého v kotci. Asi ho ranila mrtvička,“ vzpomíná na svého rekordmana.

Jan Horký je jeden z mála chovatelů, kteří si pro krmivo nejezdí do zemědělských družstev. Všechno si totiž pěstuje sám na svých polnostech. „Nic nekupuju, protože nechci, aby to bylo práškované. Sám na poli používám jen přírodní hnojiva, žádné chemikálie,“ vysvětluje hospodář, jehož zvířectvo by si zasloužilo označení bio.

Jak vůbec může zaměstnaný chovatel zvládnout chodit do práce a ještě se starat o tak početné hospodářství?

Na to Jan Horký z Kozomína odpovídá jasně: „Kdyby mi nepomáhala rodina, nikdy bych to nemohl stihnout. Potřeboval bych, aby měl den nejméně padesát hodin.“

Už má i svého následovníka. Tři dospělé děti se o chovatelství sice nezajímají, ale osmiletá vnučka Katka to dědečkovi vynahrazuje.
„Když náhodou přehodím králíky do jiného kotce, hned ví, že tam nepatří. Ta má ve všem přehled,“ chválí zájem malé pomocnice.

Jan Horký
Je mu jedenašedesát let, je ženatý, má tři dospělé děti a dvě vnučky. Pochází ze severních Čech. Po svatbě odešel za manželkou na Moravu, odkud se přestěhovali do Kozomína. Pracuje jako údržbář. Jeho zálibou je chovatelství. Už přes dvacet let se věnuje chovu králíků – belgických obrů.