První listopadový víkend v Cítově patřil tradiční podzimní výstavě drobného zvířectva, na které ty nejlepší kusy ze svých chovů představili chovatelé nejen z Mělnicka, ale i z Litoměřicka, Mladoboleslavska a nechyběla ani zvířata z hlavního města.

Potvrdil to předseda základní organizace Českého svazu chovatelů v Cítově Stanislav Mareš. „Tentokrát bylo na výstavě k vidění na čtyři sta třicet králíků, padesát voliér se slepicemi, husami, kachnami nebo perličkami, a také zhruba sto šedesát holubů," přiblížil počty vystavených zvířat předseda a dodal, že se na podzimní výstavě mohli návštěvníci setkat i s nutriemi, které v současné době nejsou v domácích chovech příliš rozšířené.

„Čtveřici mladých samců přivezl na ukázku chovatel ze sousední Daminěvsi. V dřívějších dobách šlo o poměrně oblíbené zvíře, které se chovalo hlavně na kožešinu a maso bylo vedlejším produktem. Nyní se chovají právě pro velmi dietní maso," připomněl Stanislav Mareš.

Odborní posuzovatelé den před zahájením výstavy udělili nejlepším zvířatům čestné ceny. „Králíci získali čtyřiadvacet čestných cen, po devíti pak drůbež a holubi," vyjmenoval předseda cítovských chovatelů, který si s kolegy v sobotu pochutnal na kachnách z vlastního potočního chovu.

Na výstavy drobného zvířectva se do Cítova dvakrát ročně sjíždějí chovatelé z celého okolí. Podle předsedy mají právě na výstavách jedinečnou příležitost sehnat 
do svých chovů novou krev. Většina exponátů je totiž 
prodejná. Za dva víkendové dny si zvířata v chovatelském areálu prohlédnou tři až čtyři stovky lidí. Nejvíce jich Stanislav Mareš pamatuje ještě 
o stovku víc.


SLOUPEK JIRKY ŘÍHY
V chovatelství jsem nebyl zrovna troškař…

O chovatelství mi radši ani nemluvte…
Taťka vždycky všude říkal: „Není snad zvíře, které by doma náš Jura neměl…" Jo, to už je ale nějaký ten pátek, co tuhle větu říkávál… Teď by se divil, že se sotva postarám o ty dva čoklíky, co běhají po dvoře.
No jo, co jsem měl dělat, když jsem se vrátil ze školy. Kdo měl tenkrát doma počítač, dal za něj skoro jako za trochu jeté auto 
a fungoval podobně jako o něco lepší kalkulačka. Jsem rád, že na mém psacím stole tenkrát takové krámy nebyly. Měl jsem aspoň čas chovat andulky, korely, zebřičky, morčata, křečky, zakrslé králíky, párek želviček, mloky, a taky rybičky. Taťku jsem donutil vrátit se k holubaření, které bylo jeho koníčkem už od devíti let.
A na zahradě nám samozřejmě pobíhaly slepice a občas i kachny. No bylo toho fakt habaděj.
Nikdy jsem navíc nebyl troškař. Ve voliéře poletovalo na deset páru andul, k tomu asi čtyři párky korel a několik zebřiček, které si vždycky našly někde nějakou škvírku, kudy zdrhly.
No a morčat? Jeden čas jsem jich měl asi pětačtyřicet. A těch barev… Zásoboval jsem s nimi tehdy kluky i holky z celého Mšena i okolních vesnic.
A zlatých křečků v kleci na chodbě skotačilo asi šestnáct.
Jo, panečku, kde jsou ty časy…
Zavřely se za mnou školní dveře a s chovatelstvím byl konec. Ale kdo ví, třeba si jednou zajedu na nějakou výstavu koupit zase pár chlupáčů. To ale budu muset být jedině v důchodu…