Proč je ve vašich lesích málo zvěře?
My máme spíš polní honitbu, asi dvanáct set šedesát hektarů kolem vesnice všemi směry. Patří k ní jen malý les, mezi dvaceti a třiceti hektary. Kdysi v naší honitbě převažovali bažanti a zajíci. Přesnou příčinu snížení jejich stavů ale neznáme.

Jak je to dlouho, kdy jich tu bývalo dost?
Dlouho, zajíce už asi dvacet let vůbec nestřílíme.

Zkoušeli jste zajíce z umělých odchovů?
Se zajíci je to dost problematické, po léta jsme zkoušeli bažanty, ale bez valných výsledků. V přírodě dlouho nevydrží, protože nemají přirozené instinkty, snadno je dostane škodná. Domácímu odchovu v líhních se dokonce věnuje i jeden z členů našeho sdružení Václav Topinka, ale v letošním roce to nevyšlo, do lesa se ani nedostali, uhynuli ve voliérách.

Přesto má vaše sdružení v názvu slovo bažantnice…
Máme totiž klubovnu v remízku, kterému se odjakživa říká bažantnice, přestože tam nikdy nebyla uznávaná bažantnice podle zákona o myslivosti. Kdysi tam ale cítovští myslivci bažanty chovali.

Škodné máte v revíru hodně?
Lišky už nemají vzteklinu, tak jich je více. Lovíme jich patnáct až dvacet za rok.

Potkáte ve vaší honitbě někdy vysokou zvěř?
Samozřejmě, dnes je srnčí spíš polní zvěří, vydrží i celý den uprostřed pole. Přitahuje ji řepka, které je na okolních polích hodně. Chutná jim, protože je sladká, ale není to dobré krmení, je plná vody a srnčí zvěři nedělá dobře.

Přitahují řepková pole i divočáky?
Stahují se sem od léta do podzimu, kdy je na polích právě řepka a kukuřice. Teď by se tu neměli kde schovávat.

Na ten kousek vašeho lesa navazuje honitba jiného mysliveckého sdružení, smíte tam zasahovat?
Jen kdyby tam přešla postřelená zvěř, aby netrpěla. Naší povinností by ale bylo informovat tamního mysliveckého hospodáře, sami do cizího lesa nesmíme.

Krmíte zvěř i v tak mírné zimě, jako je letošní?
Nikdy nejde o krmení, ale o přikrmování. Zvěř si raději najde to své, například seno začne z krmelců a zásypů mizet, až když je hodně sněhu, jinak si ho zvěř ani nevšimne. Pěstujeme obilí, seno, vojtěšku a řepu, na tuhou zimu jsme připraveni, máme zásoby.

Hodně lidí vnímá myslivce jen jako střelce, o čem je podle vás myslivost?
Myslivost se dneska těžko obhajuje, protože zvěř ubývá, ale není to jen o lovu, spíš o mysliveckém hospodaření. Sám nejsem velký lovec, raději se lesem procházím. Když vstanete ve čtyři ráno a jste v lese po rozednění, kdy zvěř vychází, stačí se dívat. Pro některé myslivce je ale lov odměnou, pokud to samozřejmě stavy dovolí.

Může se stát myslivcem každý?
Zájemce přijmeme zkušebně na tři roky, kdy je stálým hostem, za tu dobu vidíme, jestli je schopný něco dělat a baví ho to, dneska je to spíš o brigádách, v naší klubovně i v lese na krmných zařízeních, stále máme co dělat. Také se každý nováček musí dost učit, čekají ho zkoušky, aby mohl vykonávat právo myslivosti.

Myslíte si, že je myslivost záliba, která přežije?
Asi přežije, zvěře je sice méně, ale ani myslivců už není tolik, kolik bývalo. U nás máme devatenáct členů a dva hosty. Věkovým průměrem jsme spíš starší.

Jak vy jste se dostal k myslivosti?
Myslivost je většinou zálibou, která se dědí z táty na syna. Sám jsem s tátou chodíval do lesa už jako pětiletý.