Období naší historie, které začalo tři roky po druhé světové válce a skončilo Sametovou revolucí před pětadvaceti lety, bylo doslova pověstné údernými agitačními hesly a pestrobarevnými, mnohdy až kýčovitými plakáty. Podle ředitele Státního okresního archivu v Mělníku Dalibora Státníka bolševická propaganda útočila na lidi opravdu na každém kroku.

Na propagandu jako na politický plakát byla zaměřena také letní výstava, kterou archiváři pořádali v mázhausu mělnické radnice. A převážná většina plakátů pocházela z období socialismu.

Politické plakáty vznikaly jako psychologická zbraň, která měla domácí obyvatelstvo rozhýbat k činům. Ty bolševické mnohdy vybízely 
k lepším zemědělským výsledkům, většímu nasazení 
v akcích Z nebo vrhaly stín na státy směrem na západ.

„Plakáty byly dělány tak, aby člověka zaujaly, aby v něm vyvolaly emoce. Jsou to vlastně obrazy, výjevy ze života, jsou na nich často postavy dětí, žen, dělníků nebo zemědělců při práci. Děti na nich vzhlížejí ke hvězdám, ke své šťastné budoucnosti," popisuje Dalibor Státník.

Propaganda, kterou představují plakáty, je podle něho založena na kontrastu konfrontace mezi dobrem a zlem, krásou a zrůdností, řádem a chaosem. „Propaganda je založena na černobílém pohledu, což je typické zvláště pro krizové situace. Jde o to, podat co nejodpornější obraz nepřítele, který nakonec téměř ztrácí lidské rysy a mění se v obtížný hmyz," přibližuje propagandu ředitel mělnického archivu a vysvětluje, že příkladem přirovnání člověka ke hmyzu je i zobrazení mandelinky bramborové, nenáviděného amerického brouka, k prezidentovi Spojených států amerických Harrymu Trumanovi.

Bolševické propagandy se podle Dalibora Státníka nedalo jen tak nevšímat. Nedalo se před ní utéci. „Když se na to díváte celý život, tak i když s tím bojujete, stejně se vám to dostane pod kůži. Vím to i z vlastní zkušenosti."

A Československo bylo prý plakáty plnými budovatelských hesel doslova posedlé. „Když jsme jezdili na Balkán, tak už v Maďarsku nebylo po politických plakátech, rudých hvězdách a praporech ani památky, zrovna tak v Rumunsku. Bylo to takové oživení, krása, pak jsme se ale vrátili domů a už zase na nás dopadla ta bolševická agitační hesla, která byla na každém rohu," vzpomíná rodák z Prahy.

Po převratu jako by ale všechno zmizelo, hesla, barevné plakáty i rudé hvězdy. „Jako mávnutím kouzelného proutku to všechno zmizelo. A dnes je člověk rád, když ještě nějaký ten artefakt z minulého režimu někde spatří. To pak rychle vytahujeme foťáky," připomíná Dalibor Státník.