„Odmalička jsem se psy vyrůstala," vzpomíná na své dětství, kdy si její maminka přinesla prvního pudla. „Donedávna jsme měli dva psy, bohužel dobrmana už nemáme," říká studentka čtvrtého ročníku veřejnoprávní školy v Ústí nad Labem, kam každý den dojíždí vlakem.

Svého vlastního psa však Denisa dlouho neměla. Až před dvěma lety jela fotografovat do Azýlku u Bucifálka v Žandově a zamilovala se.

„Uviděla jsem tam Kimmy a bylo rozhodnuto," popisuje události ze 4. srpna 2012. „Zatímco jsem fotila, pořád mi lezla na záda a nedala mi pokoj. Bylo mi jasné, že bez ní domů neodjedu," vypráví.

Večerní překvapení

Jak řekla, tak také udělala, a ještě ten večer si domů přivezla nového člena rodiny. Přestože její maminka byla z přítomnosti drobné fenky překvapená, neprotestovala. „Taky si ji hned zamilovala," říká Denisa a přidává další vzpomínku: „Kimmy byly tenkrát asi čtyři měsíce. Dozvěděla jsem se, že ji původní majitelka nechala několik dní uvázanou bez pití a jídla někde v lese. Veterinář říkal, že ji tam našli za pět minut dvanáct."

Jakmile si Kimmy u Martynkových zvykla a trochu povyrostla, ukázalo se, že je to velmi aktivní pes, nejspíš kříženec border kolie. Denisa proto začala přemýšlet, jak ji zabavit, aby vybila přebytečnou energii.

„Kimmka je hyperaktivní a akční, potřebovala nějaký pohyb. Chtěla jsem s ní začít dělat agility, tedy jakési psí překážkové závody, ale tady v Mělníku nás nevzali, protože prý nic neumíme," kroutí hlavou slečna, která má spoustu známých a kamarádů v České Lípě a okolí.

Kamarádi ze severu

A právě ti jí poradili. „Doporučili mi trenérku, se kterou spolupracuji dodnes. Všechno nás naučila a vzala nás na agility tábor, kde nám všechno vysvětlila. Bohužel se ukázalo, že mám orientační kreténismus, takže ačkoli jsem trasu závodu dobře znala, jakmile vedle mě stál pes, vůbec jsem nevěděla, kudy běžet," říká se smíchem.

Denisa proto začala hledat ještě jiný sport, ve kterém by její Kimmy mohla vyniknout. A narazili na dogfrisbee, tedy házení létajícím talířem a jeho chytání psem. „První disky jsem koupila v prosinci minulého roku, ale v zimě se moc házet nedá. Spíš jsem proto zjišťovala, co všechno to vlastně obnáší," popisuje Denisa a dodává, že letos v létě se svou fenečkou absolvovala další výukový tábor. „Na něm jsem se dozvěděla třeba i to, že psa je před výkonem nutné rozehřát. Například masáží," upozorňuje Denisa Martynková na věc, kterou málokterý pejskař ví a dělá. „Naše trenérka Míša nás pak překecala a v srpnu jsme jeli na první dogfrisbee závody. Asi po měsíci intenzivního tréninku," kroutí stále trochu nevěřícně hlavou.

Velká konkurence

Závodů v tomto relativně novém psím sportovním odvětví není v České republice málo,  protože tu však dogfrisbee  nemá dlouhou tradici, přijíždějí na závody i soutěžící ze zahraničí. Zejména z Polska. „Konkurence je proto obrovská," připomíná mladá slečna, která by se po maturitě ráda věnovala studiu práv. Volný čas by pak nejraději trávila venku se svou čtyřnohou kamarádkou. Jenom ji nebaví chodit pořád sama…

„Založila jsem proto na facebooku skupinu, ve které se sdružují pejskaři z okolí, kteří také chodí se svými mazlíčky rádi ven na dlouhé procházky," popisuje Denisa. Ještě víc by ji potěšilo, kdyby se na Mělnicku rozšířilo povědomí o dogfrisbee a nebyla by jediná, kdo se tomuto sportu se svým psem věnuje. „Bohužel mi přijde, že jsou lidé líní zvednout zadek z gauče a jít ven, Mělník je přitom známý tím, že je tady spousta psů," nechápe Denisa Martynková.

Takový přístup si totiž ona dovolit nemůže. A ani nechce. „Kimmka je pro každou srandu, je snaživá a hned ze všeho nadšená, což je výhoda," chválí svou čtyřnohou kamarádku, která prý na závodech vždy předvede zhruba o dvacet procent lepší výkon než v tréninku. „Na závody nejezdíme vyhrávat, ale zbavit se trémy. Alespoň já určitě," uzavírá slečna se smíchem.