Držel plachetnici v kurzu, zašíval plachty, měl služby v kuchyni a pil rum jako starý mořský vlk. Marcel Vejvoda z Obříství strávil šestnáct dní na palubě repliky historické brigy jménem La Grace, s níž se plavil z Kanárských ostrovů do Afriky.

„Bylo to hodně dobrodružné. Celou dobu foukal nepříznivý vítr ze severu, takže jsme nemohli plout na sever do Gibraltaru, jak jsme měli původně v plánu. Více než polovinu času jsme tak museli strávit v různých přístavech nebo na kotvě, a čekali jsme na lepší počasí," líčí mořeplavec z Mělnicka, který se rozhodl absolvovat historickou plavbu společně se svým kamarádem, jemuž všichni říkají Sid.
Čekali na počasí

Z Tenerife, kde se všech sedmadvacet kadetů, mezi nimiž byly i dvě ženy, nalodilo, vyplula La Grace do Lanzarote. „Protože jsme stále čekali, až se počasí umoudří, stihli jsme se podívat například do Santa Cruz na karneval. Jinak mě ale Kanáry svou přírodou příliš neuchvátily, všude je to samý kámen, sukulent a kaktus. V tomhle období je navíc všechno ještě hodně oschlé," popisuje Marcel Vejvoda, který se s kamarádem rozhodl strávit co možná nejvíce času na lodi. A to přesto, že dost často kotvila v přístavišti.

„Část posádky si pronajímala auta a cestovala po ostrovech, ale my jsme si chtěli co nejvíc užít loď. Měli jsme dost času, tak jsme spravovali plachty, lezli jsme po stožárech a věnovali se dalším pracím na lodi," vzpomíná na zážitky, které absolvoval během druhé poloviny letošního února.


Málem je zatkli

Na začátku plavby, kdy se briga přemístila z Tenerife do nedalekého Lanzarote, posádku přijeli zatknout tamní policisté. „Mysleli si totiž, že jsme loď, která přivezla utečence z Maroka. Říkali, že jsme nemohli připlout z Tenerife, protože odtamtud už dva týdny kvůli špatnému počasí žádná loď nepřiplula," pokračuje s úsměvem člen neratovické šermířské skupiny Armatus.

V Lanzarote posádka výletníků oblečených jako angličtí námořníci z počátku devatenáctého století pár dní zůstala. „Když jsme čekali, jestli budeme vůbec moct vyplout do té Afriky, část posádky ztratila nervy a objednala si nové letenky z Marrákéše, nevěřili už, že se dostaneme do Gibraltaru, odkud jsme měli odlétat. Někteří kadeti to naopak neřešili vůbec, protože ani žádné letenky rezervované neměli, a dalších deset lidí, mezi nimiž jsem byl i já se Sidem, jsme věřili, že to stihneme. A nakonec jsme to také stihli, i když to bylo hodně napínavé," pokračuje ve vyprávění mořský vlk z Obříství.

Počasí se mírně umoudřilo a La Grace vyplula směr Afrika. Novým cílem bylo přístaviště v Agádiru, kde posádce kvůli celníkům ujel autobus. „Ten nás měl převézt z Agádiru k vlaku mířícímu do Tangeru, odkud jsme se trajektem měli dostat do Gibraltaru," připomíná Marcel Vejvoda a pokračuje: „Protože není ještě hlavní sezona, dohodli jsme se s jednou cestovní kanceláří, která nám připravila autobus. Ten nás potom dovezl do Tangeru. Byla to bezmála devět set kilometrů dlouhá cesta Afrikou."

Pokud by si někdo myslel, že desítku námořníků čekala útrpná cesta v polorozpadlém autobusu po děravých silnicích, pletl by se. „Kam se hrabou naše dálnice. Tam mají nové dálnice s benzínkami po každých padesáti kilometrech. A nejeli jsme žádnou plečkou, ale moderním autobusem známé značky," vypráví Marcel Vejvoda.


Budili pozornost

Z Gibraltaru, kam se dostali trajektem, pak letěli do Londýna, kde přestoupili do letadla na Prahu. Právě v Londýně vystrojení námořníci poutali největší obdiv. „Na karnevalu v Santa Cruz jsme zapadli mezi masky, ale v Londýně na letišti nás lidé zastavovali a vyptávali se nás, co jsme zač. Většinou znali i La Grace," přibližuje Marcel Vejvoda.

Vraťme se ale zpátky na oceán. I když La Grace stále neplula, posádka na vodě strávila celých šestnáct dní. „Na lodi fungoval systém hlídek. Navigační hlídka se starala o řízení lodi, bocmanská měla na starosti plachty, opravy a provoz, nescházela ani hospodářská hlídka. Ta se starala o kuchyň a uklízela. Vyzkoušeli jsme si všechno."

Námořníkům dokonce nescházel ani rum. Ze společného sudu dostávali dvakrát denně příděly. Rum byl naředěn vodou a pomerančovou šťávou. Ta nahradila šťávu z citronů, kterou prý používali dávní námořníci.

„Bylo to pitné. To se například o čaji říct nedá, ten byl na lodi nejhorší, jaký jsem kdy pil. Voda byla dost cítit zásobníky, ve kterých jsme ji s sebou vezli. Jinak na všechno ostatní jsme používali mořskou vodu, všechno tak bylo slané, talíře, příbory i my," líčí Marcel Vejvoda.

Jako na horské dráze

A jak se na lodi spalo? „Asi tak, jako by se spalo na horské dráze. Spali jsme na palandách s vysokými boky, abychom nevypadli, což se jednou opravdu málem stalo. Nejlépe se spí na zádech, to se člověk nikam nepřevrhne," popisuje Marcel Vejvoda.

Doma z plavby je sice sotva dva týdny, ale už opět plánuje, že by si chtěl historickou plavbu na žlutočerné plachetnici někdy zopakovat. „Když jsme byli dlouho na kotvách, říkal jsem si, že je to hrozně dlouhé, ale tři dny po návratu už jsem nevylučoval, že bych zase vyrazil," doplňuje mořeplavec z Mělnicka.