Žijete v Plzni, jak se vaše díla dostala do sto dvacet kilometrů vzdálených Neratovic?
Neratovický společenský dům mi byl doporučen pro jeho optimální výstavní podmínky. Uměleckou fotografií se zabývám pouze osm měsíců a možnost představit svá díla beru jako novou zkušenost. Jejich zpracování provází velký tvůrčí zápal, a tak neratovické výstavě předcházelo už sedm plzeňských i pražských výstav i jedna stálá expozice v kanadské Britské Columbii.

Název výstavy je shodný s vaší druhou autorskou knížkou – Fotoinformel. Co ten pojem znamená?
Informel ve výtvarném projevu znamená spontánní abstraktní malbu. Jelikož se jedná o fotografii, proto název Fotoinformel.

Jsou v neratovické expozici shodné snímky jako v knize?
V neratovické expozici jsou snímky shodné s česko-anglickou verzí mé druhé knihy Fotoinformel doplněné díly z nové kolekce.

Vaše fotografie působí spíš jako obrazy. Jak je počítačově upravujete?
Ano, mé snímky působí spíše jako obrazy. S tímto názorem jsem se poprvé setkala při odvysílání televizního rozhovoru s návštěvníky mé první výstavy a vyplývá to i ze zápisů v návštěvní knize. Nutno tedy podotknout, že návštěvník, který jde na výstavu fotografií, může být mým pojetím trochu zaskočen. Postup mé práce spočívá v záběru malého, zcela bezvýznamného detailu, ve kterém už tuším určitý umělecký potenciál. Po počítačové úpravě ho pak povyšuji na abstraktní umělecké dílo.

Co více ovlivní výslednou podobu snímku – námět, zachycení nebo pozdější úpravy na monitoru?
Klíčový je samozřejmě samotný záběr, avšak počítačová úprava má na výsledku značný podíl.

Jak k vám vůbec přicházejí nápady? Vycházíte hlavně z fantazie nebo je pro vás důležitější dívat se kolem sebe?
Disponuji jistou dávkou fantazie, neboť detaily, které fotografuji, jsou běžně kolem nás. Nikdo je však neregistruje, ba právě naopak. Jsou to zpravidla zašlá zákoutí, která vykazují známky letité destrukce.

Mnoho vašich prací i jejich názvů, například Ozvěna radosti nebo Strom štědrosti, probouzí pozitivní emoce. Jste optimistka?
Ano, jsem narozena ve znamení býka, což signalizuje pozitivní náboj.

Máte dvě děti, časově jistě náročnou zálibu a ještě jste při zaměstnání stihla vystudovat vysokou školu, jak jste to vůbec zvládla?
Nejsem nikterak výjimečná. Každý má nějakou zálibu, které věnuje svůj volný čas. Jde jen o schopnost ho umět organizovat.

Změnila jste po studiu sociální práce profesi?
Studium jsem dokončila teprve loni, ve svých dvaapadesáti letech. Psychologie je velmi zajímavý obor a je-li člověk obdařen přirozenou dávkou empatií, považuji to za vhodný studijní obor. Pracuji jako sekretářka a vysokou školu jsem vystudovala pouze z vlastního zájmu.

Jako reportážní fotografka působíte v Plzeňském deníku. Kdy a jak ke spolupráci došlo?
Před 13 lety mě náhodně vyfotografoval reportér Plzeňského deníku, což byl podnět pro moji budoucí externí spolupráci. Celá léta přispívám bez nároku na honorář, hlavním motivem jsou pro mne obyčejná lidská setkání.

Umělecké a reportážní fotografování se velmi liší. Má pro vás každé z nich jiné kouzlo?
Reportážní fotografie je plné emotivních podnětů, zrod nového díla ve mně též vyvolává určité napětí. Za společného jmenovatele považuji pouze své srdce, které se snažím do své práce vkládat.

Eva Hubatová

Třiapadesátiletá Eva Hubatová pochází z Plzně, kde žije s manželem a dvěma dětmi. Vystudovala střední ekonomickou školu a později při zaměstnání obor sociální práce na vysoké škole pedagogické. Pracuje jako sekretářka. Její hlavní zálibou je už dvacet let fotografování. Amatérsky se věnovala už všem fotografickým směrům, posledních osm měsíců se zabývá uměleckými fotografiemi, v nichž spojuje fantazii s počítačovou technikou. Během té toby vydala dvě knihy, Fotografický informel a Fotoinformel. Od roku 1996 spolupracuje s Plzeňským deníkem.