Ačkoliv se rtuť teploměru  vyšplhala vysoko nad třicet stupňů Celsia, dřevěné lavičky ukryté ve stínu altánu byly obsypané návštěvníky. A protože se na možná až příliš velké horko nevymluvil ani nikdo z účinkujících, mohli si diváci odpolední program pořádně užít.

Zahájilo ho Divadlo ANPU, které na úvod zahrálo pohádku Čertův švagr. Experimentální divadlo v zastoupení tří dam se v Korycanech objevilo už podruhé a podle jeho zakladatelky Bely Schenkové nejspíš ne naposledy. „Je skvělé, když se někdo pokusí do takovéhle vesnice přinést trochu kultury," pochválila hlavního organizátora celé akce Romana Hudziece.

Ten se v průběhu odpoledne objevil i na pódiu, spolu se svou kapelou 5kg totiž patřil mezi hudebníky, kteří na festivalu zahráli. Vedle nich na jeviště vystoupali také Dalton Stansbury, jablonecké trio Eridu a pánové z Majerovek.

Jedna z místních obyvatelek Monika přiznala, že festival bere jako příjemné oživení života v obci. „Bývalo tu hrozně mrtvo, tahle akce to skvělá," pokývala spokojeně hlavou. Nevadila jí ani skutečnost, že letos do Korycan nedorazilo žádné zvučné jméno. „Když tu vystupovali Lenka Dusilová nebo Michal Hrůza, přijelo mnohem víc lidí. Ale i takhle je to fajn, člověk alespoň slyší zase něco nového. Navíc většinou hrají moc pěkně," dodala.

Lenka Mrzílková, starostka Neratovic, pod které Korycany správně spadají, se na festival jezdí pobavit. „Nejsem tu pracovně, to opravdu ne," zasmála se a dodala, že nebýt takové horko, pojala by cestu na festival sportovněji. „Loni jsme přijeli na kolech, ale letos jsme to vzdali. Sem by dojet ještě šlo, to je z kopce, ale zpátky…" zavrtěla hlavou.

Pod ořech si našli cestu nejen místní obyvatelé. Například Lenka přijela až z Kostelce nad Černými lesy a její kamarádka Denisa zase z Čelákovic. Obě však přiznaly, že dorazily hlavně za Romanem Hudziecem a jeho ženou Janou Voldřichovou, které znají ještě z dob vysokoškolských studií.

Lidé se k nám rádi vracejí, říká Roman Hudziec

Festiválek Pod ořechem se letos v obci konal už poosmé. Jeho začátky přitom vůbec nenasvědčovaly tomu, že by se mělo jednat o pravidelnou akci pro veřejnost. Podle Romana Hudziece, který celou akci stvořil, šlo totiž původně pouze o setkání známých u nich doma.

Opravdu?
Ano. Před pár lety jsme podědili nějaké loutky, pro které jsme chtěli ušít šatičky, abychom s nimi mohli hrát divadlo pro děti. Jenomže žádné šatičky jsme samozřejmě neušili a loutky jsme se vodit nenaučili. Místo toho jsme si řekli, že to svěříme profesionálům, zkrátka někomu, kdo to umí. Pozvali jsme si proto divadlo k nám na zahradu, zavolali kamarádům a udělali představení.

Teď ale nejsme u vás doma na zahradě…
To ne, však tam se konaly jenom asi tři ročníky. Potom jsme na městě iniciovali vznik dětského hřiště Oříšek a festiválek přesunuli sem. Díky tomu, že nás město začalo podporovat, mohli jsme se rozrůst. Není to sice nic monstrózního, ale myslím, že to má hezkou atmosféru.

Jak se na takovouto akci shánějí účinkující?
Vesměs jsou to naši známí nebo známí našich známých. Letos se festiválek poprvé koná pod záštitou občanského sdružení V polích, které jsme založili spolu s Karlem Heřmanem. On je profesionální muzikant, takže má kontakty i mezi trochu slavnějšími interprety. A právě díky němu tu v minulosti vystupovali třeba Lenka Dusilová nebo Michal Hrůza.

Jsou vůbec účinkující ochotní přijet do tak malé vesničky, jakou jsou Korycany?
Je to docela legrační, protože když jim volám a chci je pozvat, nechávají se docela dost přemlouvat. Ale když pak kývnou a přijedou, hned říkají, že klidně dorazí za rok zase. A třeba i za méně peněz. Líbí se jim tady, je tu taková přátelská, skoro rodinná atmosféra.

Dokonce vám i vyšlo počasí.
Jak se to vezme, vlastně je to trošku paradoxní. Loni se nad námi honily bouřky, ačkoliv nakonec ani nekáplo. Přesto mi přijde, že letos je tu méně lidí. Přitom je krásně, ale možná až moc. Lidi se asi báli, aby se tu neupekli.

Pojďme k vašemu občanskému sdružení. Co všechno vyjma tohoto festivalu ještě plánujete?
Jsme poměrně mladé sdružení, vlastně teprve začínáme. Od města jsme dostali  do pronájmu budovu, kterou bychom chtěli přestavět na klubovnu, což samozřejmě obnáší pípu. Až ji tedy dáme dohromady, rádi bychom pořádali jeden až dva pátky v měsíci nějaký malý recitál. Mohli bychom dělat i nějaké besedy nebo promítání. Dneska to tu například uvádí Petr Horký, on je režisér a cestovatel, tak bychom ho chtěli pozvat, aby nám povyprávěl o svých zážitcích z putování přes Grónsko nebo na Severní pól. A taky by se do klubovny mohla přesunout manželka se svými děvčaty, které vede ve výtvarném kroužku. Teď ho totiž mají u nás v kuchyni.