Zpěvák. Kytarista. Textař. Skladatel. Tatínek. A také moderátor. To všechno v jedné osobě. Filip Šubr právě dokončil v jabloneckém studiu u producenta a předního českého bubeníka Štěpána Smetáčka natáčení svého cédéčka. To bude pokřtěno 9. května v kulturním domě v Pěnčíně na Liberecku.

Filip Šubr se stal před nedávnem vítězem soutěže Česko hledá písničku. Jeho píseň Radši si to píšu bezkonkurenčně u poroty zvítězila. Filip získal jako cenu briliantovou notu v hodnotě půl milionu korun. Jenže hudební život po soutěži šel dál. A přišla nabídka na natočení cédéčka. Vlastně většího singlu. CD totiž obsahuje sedm skladeb. I současný hit Radši si to píšu.

Mimochodem, právě tahle píseň je na rádiových stanicích Kiss Delta a Jizera patrně nejhranější, v pořadu Písničky na přání se hraje pravidelně.
Filip Šubr hraje a zpívá se skupinou Seven z Mladoboleslavska. Pětadvacetiletý Filip má za sebou už zajímavou hudební kariéru.
Před pár dny Filip doslova ztratil hlas. Vše nasvědčovalo tomu, že se poslední píseň opravdu nedokončí. Nakonec se to podařilo doslova za pět minut dvanáct.

Filip Šubr dnes při Prima Dni s Deníkem nejen zazpívá několik písní, včetně hitovky Radši si to píšu, ale bude celé odpoledne i moderovat.
O tom všem jsme se s vycházející hudební hvězdou bavili v minulých dnech.

Ztratit hlas není příjemné.
To rozhodně není. Docela mne to vystrašilo. Ale primář pan Podhola v boleslavské nemocnici umí zázraky.

To je sice fajn, ale kde byl problém?
Mám nějaký ohraničený melanom na hlasivce. A brzy, když to budu huntovat, se to bude muset řešit. Musím si dávat větší pozor. Životospráva, kouření, alkohol…

Kam sahají vaše hudební začátky?
Jsem z Mladé Boleslavi. Začínal jsem v patnácti v kapele Lolly Pops, hráli jsme punk a nosili trička Sex Pistols. Měli jsme také koncerty, ten první byl v Bakově nad Jizerou. Tam jsem se nějak znelíbil jednomu pankáčovi, který mne po koncertě nakopl okovanou botou do zadku.

To muselo bolet.
Uštípl mi kousek kostrče a museli mi to vyříznout. Chybí mi kus páteře a od té doby jsem vlastně mrzák.

Takže na svoji punkovou kariéru nemáte dobré vzpomínky?
Pak už se to začalo zlepšovat. Hráli jsme třeba v hospodě, tam přišlo asi šedesát lidi. Srandou je, že zhruba po deseti letech jsme tam hráli se Sevenem a přišlo 260 lidí. Takže to byl tehdy docela úspěch.

Kdy jste vzal do ruky první nástroj?
Začínal jsem v šesti letech v lidušce v přípravce u boleslavské paní profesorky Tondrové. Když se ale začaly probírat noty, které mne nebavily, to bylo asi po roce, tak jsem zdrhnul. Začal jsem hrát jako samouk na mandolínu. V devíti jsem nastoupil do kapely Lojzíci, která hrála bluegrass a country a kterou založil starší brácha Jirka. Hrál jsem na mandolínu. Jezdili jsme po festivalech, Portách, ohromné zážitky. Třeba když jsme vyjeli, rodiče nabrali do kombíka mne, bráchu, mandolínu, bráchovu basu, psa a už jsme jeli. V dalších dvou autech zbylé rodiny. Byla to obrovská pohoda. A pro mne, desetiletého kluka, strašně krásných zážitků.

Lojzíci, Lolly Pops, co dál?
Skrytej smysl, odnož kapely Ajtakrajta. Tam jsem začal rozvíjet svoji tvůrčí činnost, přinesl jsem do kapely své písničky. To mi bylo tak kolem šestnácti. Hráli jsme punkrock. Vlastně od bluegrassu jsem šel do tvrdého punku a pak se to začalo změkčovat, až do té mojí desky, která je vlastně nejměkčí. Další kapelou po Skrytým smyslu byly Rýdlovy těsný slipy. Na to se objevil Defekt, a pak byl krůček ke kapele Standy Beneše S.O.S. Po třech letech to přešlo do angažmá ve skupině Seven. Vlastně se to pohybovalo tak, že kdo z kamarádů se se mnou opil, tak mne přetáhl do kapely (smích).

Jak to bylo s vydáváváním desek?
První byla s kapelou Lojzíci. Pak přišlo CD s S.O.S., Ruleta s kapelou Seven a nyní zmíněný maxisingl.

S kapelou S.O.S. jste vydal také CD?
Ano, ta vzpomínková deska se jmenovala Letí čas. Ve své době to bylo velmi populární. Pamatuji se, že třeba v Benátkách se prodalo pět kusů (dlouhý smích).

Právě vycházející deska nazvaná Filip je ale atypická.
To je pravda. Napsal jsem ji celou sám. Není to klasická deska, ale maxisingl, má sedm písní. Pomáhal mi producent Štěpán Smetáček. Na jednom textu, kde jsem si nevěděl rady, vypomohl můj kamarád Honza Hejdrych. Pomohl mi vlastně z těch posledních porodních bolestí.

Jste studnice nápadů. Kde vlastně skládáte písně?
V předchozím bytě byl bar, balkon. Zapálil jsem si, dal si trochu vína a bylo takových nápadů, že jsem je musel z toho balkonu vyhazovat. V hlavě mne napadne melodie, nápěvek nebo nesmyslný verš. Třeba na téhle desce je verš „sametově jemný hlas, co míval Hugo Haas“. Je třeba to nějak zaznamenat. Napsat, případně třeba kytaru nahrát na mobil. Jako jsem to dělal. Jenže ten telefon mi nedávno ukradli. V tom telefonu bylo asi pět písniček, které jsem už dávno zapomněl. Zdravím tímto zloděje. Bohužel, díky zámku se k těm melodiím nikdo nedostane. Ty písničky byly pro mne i pro Martinu Pártlovou ze soutěže X-Faktor, se kterou spolupracuji. Má ode mne připravené písničky, jen nemá peníze na vydání CD, protože se rozešla s producentem. Teď, v novém bytě, je méně prostoru, je nás víc, je to těžší. Ale zatím mne pořád něco napadá.

Vy jezdíte hodně po zábavách.
Musím říci, že už je program nabitý hodně i koncerty a letními festivaly. Už se těšíme.

Na co se těšíváte víc, na klasickou zábavu uvnitř, či produkci venku?
Samozřejmě festivaly mne lákají. Ale je skvělé, že všechno má něco do sebe. V zimě hrajeme v zaprášených sálech. Jsem naštvaný, že to tam všechno dýchám. Jak dav skáče, tak z pódia vidíme, jak se ten prach víří, je to šílené. A těšíme se ven. Tam je to jiné, aparát můžeme dát na maximum. Jenže pak začnu prskat, slzí mi oči – jsem totiž alergik, a to se zase už těším do těch sokoloven a sálků.

Na co jste alergický?
Na nějakou trávu (smích). Mám to tak tři týdny a přesně v době, kdy se začíná hrát venku. Nic moc.

Jinak jste alergický na co? Či na koho?
Na blbý lidi.

Je jich kolem vás hodně?
Naštěstí ne. Já bych řekl, že teď zažívám zrovna šťastné období.

Jste hudebník, trávíte tudíž víkendy a noci často mimo domov. Přitom máte čtyřměsíční dcerku Karolína. Co na to partnerka Katka?
Právě moje družka Kačenka je fantastická. Bez jejího pochopení, podpory a loajality k mému muzicírování bych to nezvládl. Všechno se semlelo strašně rychle. Dostudoval jsem, dostal novou práci, dovolená, miminko, třikrát týdně zmizet na hraní a teď se blíží křest.

Kde jste vůbec Katku poznal?
Hráli jsme v Jičíně na akci Jičín – město pohádky jako předkapela Danu Bártovi. A tam dole stála blodýnka, která pak přišla za mým kamarádem. Dali jsme si spolu horkou medovinu, dvě studená piva, další medovinu a od té doby jsme si byli stále blíž. Časem jsem se přestěhoval do Jičína, a když jsme sehnali byt v Boleslavi, tak jsme zakotvili tady.

Bývají nedělní rána krušná?
Byla hodně těžká, ale člověk si zvykne. Já už omezuju konzumaci různých nápojů na akcích. Je třeba se hlídat. V neděli dopoledne se probudím, když máme úklid, setřu chodbu, pak jdu s malou na procházku, a když se vrátím, tak usnu jako špalek. Dopoledne si odpracuji svoji sobotní absenci. Snažím se to skloubit, nešidit muziku, ale aby to neodnášela příliš rodina. Zatím to jde, Káťa je skvělá.

Chystáte nějaký sólový koncert?
To zatím ne. Spíše se obávám křtu. Zatím to bylo vždy tak, že jsem se pokaždé za někoho schoval, za hlavního zpěváka. Ono je strašně jednoduché dělat ze sebe blbečka, který baví lidi, protože tam je ještě zpěvák, jenž to zachrání, protože pak zpívá. Teď je to celé na mně, nemám se za koho schovat. Z toho mám největší strach.

Hrál jste v hospodě pro lidi, kteří možná ani neposlouchali, ale také vyskočili na bar a tam tancovali. Hrál jste pro poloprázdné i plné sály. Právě v poslední době nemá vaše kapela Seven nouzi o návštěvníky. Jaké to je, když vcházíte na pódium a víte, že lidé čekají na vás?

Je to nepopsatelný pocit. Skvělé, báječné, nádherné. Jenom kvůli tomu pocitu to člověk dělá. Jestli si někdo myslí, že jezdíme po víkendech kvůli penězům, tak to je nesmysl. Co hudbou vyděláte, to nacpete zpátky, všechno stojí hodně peněz. Hrajeme pro ten pocit a krásné šimrání tady někde uvnitř. Je krásné vidět a slyšet lidi, jak zpívají vaše texty. Tenhle pocit se nedá jinde zažít, nedá se koupit. Když jsme před dvěma lety začali hrát a zpívat v kapele Seven více moje vlastní věci, tak jsem měl strašný strach, jestli to lidi přijmou. Přece jen byli zvyklí třeba na Kabáty. Myslel jsem si, že mne věrní fanoušci rockového Sevenu ukamenují, že si budou říkat, co to tam vlezlo za nagelovaného popaře. A oni to přijali. Naše písně se jim líbí, proto jim je servírujeme a bude jich ještě víc. Teď je úžasné to, že jsme za poslední rok nezažili sál, kde bylo méně než 400 lidí. To je fantastický pocit. Sezona je báječná. A k tomu se mi před čtyřmi měsíci narodila dcera ……

Kde toho lze o kapele Seven zjistit více?
Stačí se podívat na stránky www.iseven.cz.