Už u vrátek útulku mě vítá, nebo možná i trochu straší štěkot jeho obyvatel, kterých je téměř třicet. A to mluvím jen o psích kamarádech. Dalších pětatřicet tuláků nebo sirotků představují kocouři, kočky a koťata.

Do poledne zbývá ještě hodina a Michal Richter s Jaroslavou Tichou už mají všechny své svěřence nakrmené a jejich kotce vystříkané vodou. Na dvou oddělených venčících placech zrovna pobíhají malý černý psík a kříženec německého ovčáka.

Při prohlídce hafanů si všímám i malých jezevčíků a jednoho křížence se šedivými čumáčky a vousisky. „To jsou naši veteráni, ti už to u nás mají na dožití,“ říká mi Michal Richter. Stáří psích dědečků prý veterinář odhadl na téměř dvacet let, což je požehnaný věk, kterého se málokterý pes dožije.

U kotců se pohybuji se značnou mírou respektu, někteří z hafanů by se do mě očividně rádi zakousli jako do salámu.

Oba zaměstnanci útulku mi říkají, že někteří pejskové jsou těžko zvladatelní. Asi nejvíc to platí o mohutném zlatém psovi jménem Hugo, kterého odvezl do mělnického útulku jeho majitel, protože ho nezvládal. Nemyslete si, že jde o zlatého retrívra, ti jsou většinou milí a sotva je něco rozzlobí.

Je to pětiletý kříženec asijského plemene shar–pei, takzvaného zmuchlaného psa. Z útulku už se jednou dostal k novému páníčkovi, pokousal ale celou rodinu, a tak se zase musel vrátit do svého kotce.

Vedle několika zbojníků je v Řipské ulici i spousta přátelských psích mazlíčků, kteří jsou jejich pravým opakem. Jedním z nich je smetanová fenka labradora.

Nedokážu pochopit, jak někdo může vyhodit na ulici tak milé zvíře. Jen doufám, že si takový člověk dalšího psa už nikdy nepořídí…