Romana Oberreiterová Lískovcová se narodila jako zdravé dítě. Až do devíti let žila normální život. Tehdy u ní lékaři stejně jako u jejího bratra Martina přišli na cukrovku typu Mody3. Nemoc, na kterou zemřela jejich maminka, když byli ještě malí.

V dospělosti postihly i Romanu zdravotní komplikace - začaly ji bolet oči. A do měsíce oslepla úplně. „Chtěla jsem vysvobodit ze svého těla," vzpomíná na první chvíle ve tmě.

Přes všechny rány osudu se nevzdala. „Jsem vděčná za to, co jsem mohla do svých šestadvaceti let prožít a vidět. Mnoho lidí bere moji nemoc jako něco strašného. Já na to tak nekoukám. Změnil se mi pohled na život. Udělala jsem si rekvalifikační kurz na vázání květin a stala se ze mě jediná slepá floristka v České republice," říká.

Otevřít si vlastní květinářství bylo jejím snem už odmala. „Vždycky jsem milovala živé květiny. Ještě jako zdravá jsem vedla květinářství v Praze. Přála jsem si otevřít vlastní květinku, ale to mi bohužel zdraví neumožnilo," vrací se ve vzpomínkách k plánu, který se rozplynul v jejích šestadvaceti letech.

Slepá floristka si plní svůj sen: vyrábí dekorace a váže květiny. | Video: Alena Hedvíková

„Začaly mě bolet oči, šla jsem do lékárny, sama jsem si řekla, že mám zánět spojivek. Dali mi nějaké kapičky, ale stav se nezlepšoval. Skončila jsem na pohotovosti. Tam mi lékaři řekli, že mám zánět rohovky a hrozí mi akutní oslepnutí. Začala jsem se tomu smát a myslela si, že přehánějí," vypráví dnes třiatřicetiletá žena.

Po poslední operaci už jen tma

Romaně se zrak postupně vytrácel, trvalo to asi měsíc a půl. Jednoho ráno se chtěla namalovat a zjistila, že na jedno oko už nevidí. „Začalo se razantně zhoršovat i druhé oko. Najednou jsem viděla jen na deset centimetrů. Když jsem se dostala přes známého na vyhlášenou oční kliniku, bylo už pozdě. Řekli mi, že mám stažené sítnice, a kdyby byla správně včas stanovena diagnóza, mohli mi zrak zachránit.“

Lékaři dělali, co mohli. Romana podstoupila transplantaci oční čočky a tři operace sítnice. „Po poslední operaci jsem se probudila a byla tma. Už jen tma. Začala jsem panikařit, měla jsem pocit, že je konec světa. Nikdo vás nemůže vysvobodit. Jezdíte očima a hledáte záchranu - světýlko, které už se neobjeví. Ani nevím, jak se mě podařilo uklidnit," popisuje první minuty slepoty.

Po návratu domů si řekla: hlavně se tomu nepoddat. „Zjišťovala jsem, že i slepá můžu pověsit prádlo, ze začátku bylo hodně těžké třeba jít správně do dveří, takže jsem byla otlučená od futer. Pár dní jsem se zkoušela uklidňovat, že to jde, ale pak jsem se úplně zhroutila. Nevěděla jsem, jestli zvládnu následující den, jestli se nezabiju. Obrovskou pomocí mi byla televize," říká o dnech, kdy se v slzách ptala se, proč to muselo potkat zrovna ji. „Víte, jsme zvyklí žít pohledem. Třeba nakupujeme pohledem,“ vysvětluje, o co všechno přišla.

Pak zjistila, že existuje speciální mobil přímo pro nevidomé. Ten jí výrazně usnadnil život. Mohla prostřednictvím hlasových zpráv zjišťovat, jaké možnosti slepí mají. Vše bylo na dobré cestě. Až do chvíle, kdy upadla a zranila se.

Těžké časy sdílela s bratrem

„Začal mi černat palec. Během roku a půl jsem podstoupila třináct operací. Přicházela jsem postupně o články prstů, až mi nakonec museli amputovat nohu pod kolenem." Společně s bratrem Martinem, o kterém Deník také psal, se setkali v nemocnici. Oba tam byli kvůli amputaci. „Bratr má také cukrovku a přišel už o obě nohy. Amputace nám vyšla stejně. Prožívali jsme to spolu," dodává.

Romana Oberreiterová Lískovcová i přes zdravotní komplikace nepřestává mít chuť do života. „Pomáhá mi můj přítel. Neměla jsem ze začátku sílu, hodně jsem padala. Pořídila jsem si takovou židličku na kolečkách. Přítel si dělá srandu, že mi rozmístí doma cedule s rychlostí. Mně to ani nepřijde, že mi nohu vzali, neberu to ani jako nějaký velký handicap. Sílu už jsem nabrala, takže se na jedné noze otáčím jako baletka," vtipkuje Romana, která už brzy začne zkoušet protézu a znovu zkusí vyjít schody.