Vagon, jež vozil na Českolipsku před více než sto lety představitele tehdejší české severní dráhy, která si vůz objednala v Ringhofferových závodech na Smíchově, stál zapomenutý více než půl století zarostlý v roští a zavalený v odpadcích.

Měl štěstí. Dostal se do rukou nejpovolanějších. Členové Mladoboleslavského železničního spolku už jej mají pod svými ochrannými křídly. Zarputile se snaží docílit toho, aby salonní vůz zachránili a mohl sloužit dál původnímu účelu.

Historický skvost, který byl postaven ještě dříve než Masarykův vůz v pražském technickém muzeu, má za sebou veselé, ale i dlouhé truchlivé období. Je to jeden z nejstarších salonních vozů u nás. Byl vyroben v roce 1891 a poté, co se tyto vagony v padesátých letech hromadně likvidovaly, jej kdysi odkoupil mšenský zlatník. „Vagon si koupil a přivezl ho na nádraží do Mšena. Odtud si nechal položit koleje až na svou zahradu, a když tam vůz odtáhli, koleje zase uklidili,“ vysvětlil člen Mladoboleslavského železničního spolku Radek Sobotka místo nálezu vagonu. K čemu měl tento vůz zlatníkovi sloužit, nikdo neví. Obrovská hromada páchnoucích odpadků, kterými byl vůz doslova zasypán, prozradila jeho smutný osud. „První pohled dovnitř byl strašný. Nesnesitelně to tam smrdělo a bylo to jen pro opravdu silné nátury. Vrátili jsme se tam za pár dní znovu, ale tentokrát už ve speciálních oblecích a s rouškami přes obličeje. Když jsme vlezli dovnitř, žasli jsme. Vykládaný strop, plastické papírové tapety, nádherně vykládané dveře. Bylo to neuvěřitelné!“ nadšeně vypráví Radek Sobotka. Vůz sloužil jako odkladiště všeho přebytečného. Paradoxně právě díky zuboženému stavu starého vagónu, který svým nezměrným pachem daleko široko odpuzoval nezvané návštěvníky, zůstalo uvnitř aspoň pár zachovaných původních částí.
„Několik týdnů jsme vůz uklízeli. Odvezli jsme pět plně naložených nákladních vozů. Pak jsme vyrazili za majitelkou vozu do jižních Čech, a když jsme jí řekli o našem záměru, tak nám vagón darovala,“ říká Radek Sobotka.

Ze zahrady putoval vagon za pomoci jeřábu a těžkého podvalníku na místo, kde jej schovali před větrem a deštěm. „Naším snem a cílem je salonní vůz zrekonstruovat a zprovoznit,“ prozradil předseda spolku Martin Bárta a dodal: „Jen na dosazení pojezdu a opravu skříně budeme podle rozpočtu odborníků potřebovat asi šest milionů korun, stejnou částku zaplatíme za vnitřní vybavení. Stále oslovujeme sponzory a nabízíme jim spolupráci. Třeba by mohli jednou vůz využívat například k prezentaci jejich firem.“

Zapálení členové sdružení jsou pevně přesvědčeni, že se jim to podaří. Přestože si uvědomují, že to je práce na dlouhé roky, která obnáší mnoho shánění, zařizování, cestování a telefonátů, chtějí salonnímu vozu dát šanci a opětovně mu vdechnout nový život.