Takové situace zná dobře trojice potápěčů, otec a dva synové Hergetovi. Minulý týden se vrhli i na prozkoumání podvodní hladiny mělnické studny na náměstí Míru.

„Při průzkumu mělnické studny nás bylo celkem pět. My tři a ještě dva kolegové,“ řekl k ponoru Jan Herget, který je i jednatelem kladenské firmy Herget Diving, jež se pracemi pod hladinou a v nepřístupných prostorách zabývá. „Ale kdyby nás bylo ještě o jednoho víc, vůbec by nebyl nazbyt,“ podotkl Karel Herget starší.


Čtyřicet metrů po laně
Úkol byl jasný. Slanit se necelých čtyřicet metrů k vodní hladině mělnické studny a prozkoumat, co se skrývá pod vodou v sedmimetrové hloubce. Do potápěčské výstroje se oblékl jeden z Hergetových kolegů. „Je to náš spolupracovník, který má asi nejmenší pud sebezáchovy,“ prohodil se smíchem Jan Herget.

Samotný ponor přitom díky dobré viditelnosti nebyl hlavním nebezpečím, kterému se potápěč vystavil. Asi patnáct metrů nad hladinou se během mnoha let, kdy se v prostorách nevětralo, nashromáždil oxid uhličitý. Prostor proto museli předem odvětrat specielním igelitovým rukávem. „Odvětrávali jsme asi čtyři hodiny před vlastním sestupem,“ podotkl Karel Herget mladší.

Velikým problémem byl v případě mělnické studny sestup na hladinu, který museli technici vymyslet a zajistit. Vzhledem k historické hodnotě podzemní chodby i samotné studny si nemohli dovolit nic poškodit. Aby nemusel potápěč slaňovat vlastní silou po laně, sestrojili si sedák na kladce.
„Museli jsme si vyrobit konstrukci na míru přímo na místě, a umístit ji asi metr od vlezu do studny,“ řekl Karel mladší. Kvůli ještě větší bezpečnosti umístili potápěči další důležité jištění asi osm metrů od otvoru, kterým se do studny dostali.

Bezpečnost především
Na potápění do špatně přístupných a nebezpečných prostor jsou potápěči z Herget Diving zvyklí. Nikdy ale nesmí opomenout žádné z rizik a eliminovat možnost úrazu. Každému ponoru předchází dlouhá příprava. Nejinak tomu bylo i v případě ponoru do mělnické studny. Nepoužívají například klasickou potápěčskou masku a náustek automatiky přivádějící vzduch z lahve, ale moderní masku zakrývající celý obličej. „Vždy se potápíme s celoobličejovou maskou se zabudovanou komunikací. Tak spolu ze stanice nad hladinou můžeme stále mluvit,“ vysvětlil Jan.

Kromě masky s komunikačním zařízením připojené na láhev se vzduchem na zádech, měl potápěč ještě další jištění v podobě druhé automatiky. I kdyby se mu z jakýchkoli důvodů dostala pod masku voda, mohl použít automatiku druhou. „Pod sedačkou, na které jsme ho spouštěli, byla ještě kompletně jedna láhev s automatikou,“ vysvětlil další jištění Karel. Pro jistotu ale mají potápěči vždy ještě jednu kompletní výbavu na hladině, kdyby bylo nutné samotnému potápěči pod hladinou pomoci. „Měli jsme vše. Kdybychom ho museli natvrdo vytáhnout, slanil bych se k němu,“ upozornil Jan.

Potápěčská rodinka už má za sebou velkou řadu prací pod vodou všeho druhu. Jan byl například první, kdo prozkoumával pilíře u Karlova mostu před nedávnou rozsáhlou rekonstrukcí. Pod hladinu se noří velice často a ne každá práce je hotová za jeden den. Několik měsíců například pracovali na opravě pilířů přehrady ve Vraném, kde při opravách pod vodou museli vrtat kolem pěti set děr a dokonce betonovat. „Sváření, betonování, bourání, čištění. No prostě všechno, co dělají jiní nad vodou, děláme mi pod ní,“ uzavřel s úsměvem Karel Herget starší.