Je mi jasné, že prázdná nebudou, zejména když je v Tyršově ulici, kde pracují dělníci na stavebních úpravách chodníku, omezený počet parkovacích stání.

Na horním náměstí je nacpáno k prasknutí, ani jedno parkovací místo. Nervózní řidiči čekají, až se uvolní nějaký „flek“. Sleduji naštvanou ženu, která u parkovacího automatu říká jiné řidičce: „Hodila jsem tam pade a vrátil mi jen dvacku.“ Automat ji právě obral o desetikorunu.

Náhle stylem řidiče Formule 1 přilétne mladík modrým volkswagenem a bravurně zaparkuje do škvíry mezi auty. Kéž by mu to vždycky takhle vycházelo. Po chvilce vyjíždí ze svého placu jiný hoch ve stříbrného passatu a otáčí se o třistašedesát stupňů, zřejmě toho ještě moc nenajezdil.
Když se dívám kolem sebe, vidím většinu lidí s telefonem u ucha, mobilní komunikace nás už asi kompletně pohltila, doufejme, že to neplatí i za volantem.

Přecházím na dolní náměstí. „Kašli na to a pojď, budem tam jen chvilku,“ křičí dívčina na kamarádku, se kterou právě přijela na parkoviště. Dívka ji poslechne a obě vesele kráčejí dál bez parkovacího lístku. I takhle se dá situace řešit, jen bych si nebyl jistý, že nebudou mít za stěračem vzkaz od místních strážníků. Ten by je nepochybně levněji nevyšel.

Před cukrárnou Astra na deset minut zastaví muž s teréňákem od mercedesu, nebylo by na tom nic podivného, kdyby zrovna před ním nekončil úsek platnosti příkazové značky se zákazem zastavení. Jeho spolujezdkyně si v klidu vybírá zákusky.

Cestou zpátky do redakce jsem měl namále, na přechodu mě skoro přejel učitel nejmenované autoškoly, naštěstí i přes hvízdání pneumatik stihl zastavit.