„Už nemáme ani tolik cedulí, museli jsme je přidělat. Na některé druhy jsme cedulky ještě vůbec neměly," hlásil Michal Polata, který se o houby stará. Štafetu převzal od Vladimíra Baziky. Každou chvíli se s ním o houbách radí a probírá 
s ním, kde které rostou.

Lidé své houby netrhají, pouze je pozorují a hlášení o jejich počtu, případně o nových místech výskytu předávají Michalu Polatovi. Dokonce si schovávají cedulky z minulých let a sami je k houbám zapichují. A opravdu své houby hlídají. Když totiž invaze hub začala, Michal Polata zapíchal ke všem hřibům, aniž by je rozlišoval rychle prozatím cedulky, které měl, aby houby nikdo nepošlapal, takže u kolodějů se mohly objevit ty s hřibem kavkazským.

„Na to mě lidé hned upozorňovali, že je to špatně. Vysvětlil jsem jim to a postupně označuji hřiby správně," řekl Polata.

Hřiby mají většinou svá oblíbená místa a pravidelně se na nich objevují. Například nejvíce jich je kolem pomníku padlých a ve strouhách naproti u silnice. Podle zkušenosti více rostou tam, kde se méně chodí. Teď je to třeba před opuštěnou farou. Ale na jedné straně dokonce rostou 
i v místech, kde lidé parkují auty. U jednoho domu dokonce vyrostl poprvé hřib na trochu zaneseném chodníku.

„Tady to je hřib kavkazský. Na třeni má nejprve tečky a asi tak od poloviny takovou síťku. Kdežto hřib koloděj má síťku po celém třeni," ukazoval Michal Polata na pěkně vzrostlém, téměř pohádkovém hřibu, o kterém sní každý houbař. A hřibům se v Kněževsi pod lipami opravdu daří. Jsou krásně kulaté, „masaté" se silnými klobouky a dorůstají obřích rozměrů. Pak začnou stárnout, až se úplně rozpadnou. A to je právě na náměstí také zajímavé. Lidé mohou pozorovat různá stádia „života" hub až do jejich konce.

„Vzácnější je hřib kavkazský. Máme dvě takové legendy, jak se k nám do vsi dostal. Možná ho sem přinesli lidé, kteří tudy více jak před sto lety migrovali. Mohli mít podhoubí na ešusech, které pokládali 
v lesích na zem a pak, jak tady nocovali, podhoubí přinesli sem. Nebo se sem podhoubí mohlo dostat
s lípami, které se tu kdysi sázely," mínil Michal Polata.

Devadesátiletí pamětníci si ještě dnes vzpomínají, že houby sbírali jako malí kluci. Dokonce se předháněli, kdo ráno dříve vstane a tomu druhému je sebere.

„Tamhle roste celá rodinka mochomůrek růžovek, masáků," ukazoval dál Polata. Kromě toho tu začínají hojně vyrážet hnojníci, třpytivý i inkoustový, dále nejedlý žampion pečárka neboli zápašný, dokonce i bedly a další houby.
Hub jsou plné i lesy. Michal Polata nosí domů plné košíky. Více nám o své houbařské vášni prozradí 
v zítřejším vydání.