Redaktoři deníku oslovili všechny kandidáty na titul Hvězda za katedrou 2010 aposlali jim šest otázek.

Čtenáři se tak mohou dozvědět, jak tito kantoři vzpomínají na svá školní léta nebo zda by opět, kdyby stáli před volbou své profese, volili učitelství.


Otázky pro učitele

1. Jak vzpomínáte na svá školní léta?

2. Kdybyste opět stál/-a před rozhodnutím volby své profese, zvolil/-a byste zase učitelství? Proč?

3. Kantorské povolání je značně vyčerpávající. Jak dobíjíte energii?

4. Čím vás žáci zaručeně potěší či rozesmějí?

5. Co je na učitelském povolání nejvíce náročné?

6. Máte nějaké životní krédo?

Dagmar Martinovská, ZŠ J. Seiferta Mělník
1.
Na svá školní léta vzpomínám velmi ráda. Měla jsem velké štěstí na výborné učitele a prima kamarády.
2. Asi ano. Vždy mě bavila práce s dětmi. Každý den Vás překvapí něčím novým. Vtáhnou Vás do svého světa. Jste jedním z nich. Máte radost z jejich úspěchů, prožíváte jejich nezdary.
3. Ano, máte pravdu. Kantorské povolání je opravdu vyčerpávající a to hlavně po psychické stránce. Je to asi zvláštní, ale já čerpám energii opět ve třídě od svých dětí. Mám radost, že jsou šťastné, spokojené a že si rozumíme. Doma mě ,, dobíjejí " svou nekonečnou energií dvě krásná vnoučátka.
4. Největší radost mi udělá milé slovíčko, pohled z prázdnin, obrázek nakreslený vlastní rukou, kytička apod. S touto třídou se smějeme každý den. Jsou prima parta a dokážou vymyslet neuvěřitelné věci. ( vtípky, různé žertíky)
5. Pro mě je velice důležité a náročné najít si tu správnou cestičku ke každému dítěti. Získat si jeho důvěru, porozumět mu a potom mu umět pomoci.
6. Mým snem byla vždy šťastná rodina a práce, která by měla svůj smysl
Helena Baráthová, ZŠ Generála Klapálka Kralupy
1.
Na svá školní léta vzpomínám moc ráda,ale především kvůli dobré partě ve třídě.
2. Podruhé bych si učitelství asi nezvolila. Velmi by mne bavilo restaurování obrazů a tak podobně.
3. Energii dobíjím tím, že vše co se týká školy, hodím za hlavu a jdu se projít do přírody.
4. Malé děti, které učím, jsou naprosto bezprostřední, bezelstné a milé, a proto se s nimi zasměji každou chvíli.
5. Je to povolání nesmírně náročné na přípravu, mnohdy se Vám nedostává pomůcek a musíte si je nějak vyrobit.
V hodinách musíte být neustále koncentrovaná, přirovnala bych to k práci letového dispečera.
6. Žádné životní krédo nemám, jen se snažím žít, jak nejlépe dovedu.
Anna Antonová, ZŠ Miroslava Plesingera – Božinova Neratovice
1.
Myslím, že v dospělosti na školní léta každý rád vzpomíná.
2. Ano, zvolila, teď už to vím jistě. S každým rokem mé praxe se v tom utvrzuji. Proč? Protože nikdy nemůžete vědět, co vás ten den čeká. Každý den je originál.
3. To se nedá říct jednoznačně, záleží na náladě, podmínkách. Ale určitě hezkou knížkou, sportem, přírodou a jak jinak, než aktivitami s dětmi.
4. Potěší každý i sebemenší úspěch.
5. Každé dítě je jiné, každé potřebuje jiný, svůj přístup.
Jana Palanská, ZŠ J. A. Komenského Kly
1.
Vzpomínám s láskou a úctou moc ráda. První stupeň jsem prožila na malinké školičce v rodné obci s vynikajícím panem řídícím a paní učitelkou, která mi ještě později, v začátcích mé učitelské kariéry, předávala cenné zkušenosti. Na druhý stupeň jsem přešla na městskou školu, kde už to nebylo tak rodinné prostředí, ale brzo jsem si zvykla. Z této školy nejvíce vzpomínám na staršího pana učitele, který nastartoval v deváté třídě mou lásku k matematice. Úplně nejraději jsem ovšem za svá školní léta měla pana profesora matematiky na Gymnáziu v Benešově, který byl velmi velmi přísný, spravedlivý, nic nám neodpustil, ale brzy jsme poznali, že pod tou silnou slupkou je úžasně lidský, chytrý a milý člověk, který nám uměl předat svá životní moudra, z nichž čerpám dosud a jsem moc ráda, že i ve svém pokročilém věku stále mezi nás přichází na školní srazy, zajímá se o nás a dál nás jakoby vede naším životem.
2. Nad touto otázkou nemusím vůbec přemýšlet. Určitě ano. Už odmalička jsem si ráda hrála na paní učitelku a lezla jsem tím svým třem sestrám děsně na nervy. Velmi brzo jsem začala cvičit děti v sokole, pořádala jsem akce pro děti v obci, kde jsem bydlela, později vymýšlela různé hry a soutěže pro neteře, synovce a své děti. Profese učitelská mě moc baví i dnes. Je pravda, že po vzoru mých nejmilejších kantorů jsem asi dost přísná a náročná, ale určitě mě neopustila láska k dětem, snaha vštípit jim „něco“ do dalšího života.
3. Energie dobíjím především v klidném rodinném zázemí, dále moc ráda čtu, věnuji se ručním pracím – vyšívání, pletení a uklidňuje mě práce na zahrádce mezi kytičkami.
4. Určitě mě potěší svým zájmem o školní práci, ale hlavně tím, když se k sobě všichni navzájem dokáží chovat ohleduplně, umí se vcítit do druhého, nemyslí sobecky jen na sebe.
Rozesmějí mě chytrým nevinným dětským humorem.
5. Zprvu se mi zdálo, že všechno najednou nedokážu zvládnout – opravy, přípravy, motivaci, výchovu, vzdělání, hodnocení, plány, dozory, studium dokumentů, papíry, papíry, papíry……a všechno nejlépe hned, protože pořád zvoní. Nyní už mi to tolik nepřijde, na zvonění a neustálý ruch jsem si zvykla. Horší už je to s papíry, kterých neubývá, ale naopak neúměrně přibývá. Co není psáno, není dáno!!! Ale i tím papírováním se člověk nakonec prokouše. Nejnáročnější mi připadá práce s dětskou „dušičkou“ a práce s rodiči, kterým rádoby na dětech záleží, ale nějak výchovu uchopili za jiný konec. Mají prý moc práce! Ale to moji rodiče měli také. Přišli z práce pozdě odpoledne a ještě museli zvládnout celé velké hospodářství. Přesto si na nás vždy vyšetřili chvilku a pomazlili se s námi, cítili jsme z nich obrovskou lásku a respekt. To dětem dnes moc chybí a hodně se to odráží ve školní práci naší i jejich.
6. Když chceš, tak dokážeš i nemožné věci a jestli nemůžeš, tak věř, že můžeš ještě třikrát.
Barbora Martáková, ZŠ Cítov
1.
Na školní léta vzpomínám ráda,hlavně na srazech třídy. Tolik se tam nasmějeme,že ani nevěříme, co všechno jsme vyváděli.
2. Myslím, že bych si učitelské povolání znovu vybrala. S dětmi je většinou legrace,a když něco provedou,dá se s nimi ještě
domluvit. To s některými dospělými se domluvit nedá.
3. Je náročné čím dál víc. Baterky si dobíjím na své zahrádce. Kytičky mě vždy pohladí po duši.
4. Potěší mě, když zapomenou a osloví mě mami nebo teto. Rozesmějí mě často svými "odbornými otázkami" nebo jejich
bezprostřední reakcí na cokoli.
5. Je těžké se všem dětem (i rodičům) zavděčit a připravit pro ně něco zábavného, zajímavého a zároveň naučného.
6. Životní krédo? Vydržet a hlavně s úsměvem!!!!
Boris Kubíček, gymnázium Kralupy nad Vltavou
1.
Jako na dobu „dlouhého čekání“, až se něco stane. Až vyrostu a budu moct přijít domů i po deváté hodině…
2. Tak to opravdu nevím, stejně jako nevím, jestli učitelem zůstanu.
3. Humorem. A hudbou. Ale hlavně humorem.
4. Zaručený recept neexistuje.
5. Ta neustálá obměna a nástup nových a dalších. Na mysl mi teď přišel ilustrovaný Kantorkův vtip. Na něm je vyobrazen doktor s injekční stříkačkou stojící u stolu, ke kterému se vine dlouhá fronta pacientů čekajících na odběr krve. Lékař s naštvaným výrazem říká pacientovi, jenž je zrovna na řadě: „Sakra, kolikrát vám mám říkat, že si máte vyhrnout rukáv!?“
Lenka Zárybnická, ZŠ Nebužely
1.
Mé vzpomínky na vlastní školní léta jsou převážně pozitivní. Kdybyste ale měli možnost vidět mne na fotografii pořízené mým tatínkem v den nástupu do 1. třídy, těžko byste tomu věřili. Mám na ní červenou sukýnku, červenou aktovku… a červené oči. Hrozně jsem totiž brečela, že nikam nepůjdu. Měla jsem příšerně odřený nos a bála se, že se mi budou děti smát. S láskou a úctou vzpomínám na většinu učitelů, se kterými jsem se v průběhu školní docházky setkala. Bylo mezi nimi mnoho takových, kteří jsou pro mne dodnes vzorem.
2. Bez váhání. Je pravda, že občas (to když se něco nedaří) si dětem postesknu, že raději půjdu pracovat do dolů, kde za mnou bude vidět kus práce, ale ony i já dobře víme, že bych to neudělala. Mám pocit, že v kontaktu s dětmi tak nějak přirozeně a automaticky přebírám jejich neotřelý pohled na svět, pozitivní myšlení, zvídavost, aktivitu. A možná mezi mladými i pomaleji stárnu.
3. Jak už na mne děti prozradily, mým velkým koníčkem je fotbal, kolem něj se točí většina času celé mé rodiny, hrají ho se mnou i dcery. Když to vyjde, ráda se zajedu podívat, jak to kope synovi nebo zhodnotit výkon manžela- rozhodčího. Prostor pro relaxaci mi poskytují také zahrada a zvířata. Ráda sáhnu i po dobré knížce a poslechnu si třeba varhanní koncert. Když potřebuji opravdu úplně „vypnout“, jedu s manželem na ryby.
4. Potěší mne, když vidím, že se mi podařilo děti něco naučit. Velkou radost mám i z jejich důvěry. Hřeje mě u srdce, když se přijdou svěřit se svým problémem právě mně. Rozesmějí mne některé jejich nápady a názory, někdy až dojemně naivní, zato však upřímné a bezelstné. Jeden příklad z posledních dní: jen s vypětím sil se mi podařilo zachránit naše školní akvárium před dávkou housky se salámem. Když ty rybičky vypadaly, že mají taky hlad…
5. Pro mne je nejnáročnější být neustále připravená na všechny možné i nemožné dotazy a nápady dětí. Za velmi důležité považuji i nezradit jejich důvěru. Velmi náročné pro mne osobně jsou i situace, kdy vím, že i přes sebevětší snahu není v mých silách dítěti pomoci, s tím se velmi nesnadno vyrovnávám…
6. Když už jsi, tak koukej, abys byl…
Tereza Neťuková, ZŠ Byšice
1.
Na svá školní léta vzpomínám celkem dobře. Je pravda, že jsem se na ZŠ setkala s neprofesionálním přístupem ze strany pedagoga a na tohle období nevzpomínám zrovna ráda. Jinak to ale byla hezká léta. Nejhezčí vzpomínky mám ale asi na střední a vysokou školu, toto období jsem si opravdu užívala plnými doušky.
2. Jednoznačně ano, už jako malá holčička jsem chtěla být jako moje paní učitelka v první třídě. Velmi jsem ji obdivovala. Postupem času, především díky letním táborům, jsem zjistila, že práce s dětmi mě velice baví a naplňuje. Rozhodně bych neměnila.
3. Přiznávám, že tento druh vyčerpání cítím opravdu málokdy. Možná je to mou krátkou praxí, ale práce s dětmi mě naopak nabíjí. Když už se cítím unavená, snažím se trávit čas aktivně se svým psem na procházkách nebo projížďkou na koni.
4. Nejvíc mě těší, když vidím, že mi děti důvěřují a svěřují se mi se svými starostmi nebo naopak s hezkými zážitky, které prožily. Rozesmát mě, to se jim podaří hodně často, proto si teď na nic konkrétního nevzpomenu, ale určitě je to dětská spontánnost a bezprostřednost.
5. Nejtěžší je skloubit několik věcí najednou – vytvořit a udržet si autoritu a získat důvěru. Je nutné přistupovat ke každému individuálně a přitom být vždy spravedlivá.
6. Mám jich hned několik, při každé situaci čerpám z jiného. V běžném životě nejčastěji: „Když ztratíš důvěru, ztratíš vše“. V autě: „Je lepší ztratit v životě minutu, než v minutě život“. V mém povolání: „Dobrý učitel je ten učitel, který chodí ze školy odpočatý“. A v neposlední řadě platí: „Vše špatné je pro něco dobré“.
Hana Dusílková, ZŠ Mšeno
1.
Na svá školní léta vzpomínám už jenom s úsměvem. I když v některých případech lituji učitele, které jsme jako třída trochu trápili. Naopak jsem moc vděčná těm vyučujícím, kteří nám sice dělali pověstné "peklo" v množství učení, které jsme museli zvládnout, ale dneska musím přiznat, že mnohé z toho si stále pamatuji.
2. S největší pravděpodobností bych volila stejně. Každé povolání má své klady i zápory, ale pro mě zatím klady převažují. A doufám, že dlouho převažovat budou.
3. Energii se snažím dobíjet doma, například při čtení knížek či během procházek se psem. Ale vzhledem k tomu, že mám jako třídní opravdu výbornou třídu, netrvá mi pověstné dobíjení energie tak dlouho, protože část energie se mi vrací v pohodové atmosféře této třídy.
4. Zaručeně mě potěší, když vidím, že mají o výuku zájem a chtějí se něco nového naučit. O smích není v hodinách také nouze, perliček ze školních lavic si užívám snad na každé hodině.
5. Nejvíce náročné ve škole je vyrovnat se s vzrůstajícím nezájmem dětí o učení a jejich stále větší nepřipraveností. Mimo školu je potom velmi zajímavé poprat se s hojně rozšířeným názorem, že povolání učitele je ideální, neboť se jen sedí, mluví a k tomu je fůra prázdnin.
6. Mým krédem se stalo "S úsměvem jde všechno líp". Nevyřeší to sice všechny problémy, ale ušetří mnoho nepříjemností.
Raduše Čermáková, ZŠ J. Seiferta Mělník
1.
Učení mi nikdy nedělalo velké potíže. Měla jsem úžasné paní učitelky, které dokázaly vše zajímavě a poutavě vysvětlit. Jako třída jsme byli dobrá parta a užívali si legraci ve škole i mimo ní. Dostatek času jsem věnovala i svým zájmům. Pravidelně jsem chodila do knihovny a půjčovala si knížky. Vzpomínám si, že na základní škole jsem přečetla všechny Verneovky. Dále jsem navštěvovala taneční obor v lidové škole umění, v rámci tohoto oboru jsme jezdili na různé přehlídky a soutěže. Kondici jsem si dvakrát týdně vylepšovala při cvičení na nářadí v mělnickém Tyršově domě.
2. Nejspíš bych opět volila učitelství. Je to krásný a nepopsatelný pocit, který zažívám vždy na konci 1. třídy. Po roce vzájemného poznávání a úsilí umí děti číst, psát a počítat. Je to veliký pokrok, který je nejvýraznější právě v 1. třídě.
3. Asi jako každý bývám unavená po pracovním dnu. Pohyb a tanec mi pomáhají dobíjet energii, je to hlavně tanec ve spojení s folklorem. Několik let jsem aktivně tancovala ve folklorním souboru Jarošovci. Nyní se už několik let věnuji práci v dětském folklorním souboru Jarošáček. Je to opět práce s dětmi, ale v trochu jiném prostředí, hlavní náplní je pohyb, tanec a písnička. Jsem členem sdružení Mělnický Vrkoč a každoročně se spolupodílím na organizaci folklorního festivalu Mělnický Vrkoč.
4. Děti mě vždy dostanou svou upřímností a fantazií. V jejich světě neživé předměty ožívají, což je pro nás dospělé naprosto nepochopitelné. Mám to štěstí, že učím na prvním stupni základní školy, kde se dají žáci motivovat k různým akcím. V současné době mám úžasnou třídu, plnou aktivních a temperamentních žáků. Jsou to právě oni, kdo mě inspirují k různým nápadům. Společně pak nápady proměňujeme v realitu. Při různých akcích si užíváme mnoho zábavy a legrace.
5. V současné době vidím jako největší problém kázeň a „nezdravé sebevědomí“ žáků. Děti naprosto přesně znají svá práva, ale povinnosti ve většině případů neuznávají. Za velice náročné považuji usměrnit děti tak, aby se k sobě chovaly kamarádsky a neubližovaly si.
6. Snažím se naučit svoje žáky nejen učivo základní školy, ale také pravidla vzájemného slušného chování vůči sobě, rodičům i starším lidem.
Milan Sklenář, ZŠ Velký Borek
1.
Vzpomínám často na výjimečné Paní učitelky a Pány učitele, především pak na ty, kteří mě toho nejvíce dali jak po stránce vzdělávací , tak po stránce lidské. Obdivuji jejich přístup, jejich nasazení a umění a jsem jim velmi vděčný. Jsem rád, že jsem alespoň některým z nich stačil v dospělosti za všechno poděkovat a vyjádřit jim svou úctu.
2. Člověk nedokáže věrohodně odpovědět, dokud zmiňovaná situace reálně nenastane. Je ale velmi pravděpodobné, že bych s dětmi pracoval opět – ať již jako učitel, trenér či vedoucí …
3. S přibývajícími léty hůř a pomaleji. Většinou sportem, hudbou a v přírodě. Ale pomyslný „akumulátor“ dokáží spolehlivě nabít i děti, které učím a trénuji.
4. Nejvíce mě potěší tím, když vidím, jak „rostou a krásní“ až jednoho dne přerostou svého učitele. To je hezký pohled.
5. Je v podstatě identické s výchovou dítěte, kdy jak rodič, tak učitel , je podrobován zkoušce v každé minutě svého působení. A člověk je tvor omylný a náchylný k chybám … Velmi pak unavují záležitosti, které se netýkají přímo práce s dětmi, ale které ji, bohužel, ovlivňují a leckdy determinují.
6. Z mnoha kréd a zásad, o kterých bych se nerad rozepisoval, se vyznám z úcty k panu biskupu Komenskému a jeho filozofii.