Byl také u toho, když Česká republika před deseti lety vstoupila do Evropské unie a tři roky poté se stala součástí schengenského prostoru. „Samotný vstup do Unie žádné velké změny v cestování nepřinesl. To spíš až zavedení Schengenu mělo svůj vliv. Najednou se nemuselo čekat na hranicích a vypadly celní kontroly," vrací se majitel agentury, ve které pracuje také jeho žena Iveta, ve vzpomínkách pár let zpátky.  „Je dobré, že na cestu do Itálie nebo Řecka stačí člověku občanka, ale pro to, aby lidé jeli na dovolenou právě do těchto zemí, to nijak motivující není," vysvětluje.

Jakub Ingala začínal v Galatouru pod vedením svého otce a zakladatele agentury Luďka Ingaly. „Tenkrát jsme měli kanceláře v Mělníku, pražském Karlíně a Ústí nad Labem," vzpomíná. „Na začátku jsem lepil plakáty na sloupy, celá Praha byla polepená Galatourem," říká se smíchem muž, který si o pár měsíců později vyzkoušel i roli delegáta.

„Jezdili jsme tehdy hlavně do Španělska. Měli jsme tři vlastní autobusy, které každý pátek vyrážely na cestu," popisuje začátek devadesátých let minulého století, kdy Češi po sametové revoluci vyjížděli za hranice jen proto, že konečně mohli. „Existovalo nařízení, že po určité době musíme zastavit a odpočinout si. Pauza trvala osm hodin, většinou jsme stavěli ve Freiburgu, Ženevě, Monte Carlu nebo Janově," vypráví Jakub Ingala.

Díky tomu, že měl Jakub Ingala v době povinné zastávky na starosti celý zájezd, všechna zmiňovaná města poměrně slušně zná. Dělal v nich totiž průvodce.
Jak šel čas, Galatour postupně přestal pořádat zájezdy a z cestovní kanceláře se stala agentura. „Zvýšila se konkurence, na trh přišly velké cestovky. A lidé už také byli trochu přesycení," vysvětluje, co jeho otce vedlo k tomu, aby v roce 2005 přeměnil Galatour na cestovní agenturu.

Ta se z devadesáti procent živí tím, že z nabídek ostatních cestovních kanceláří vybere tu, která nejvíce vyhovuje požadavkům klienta. „Obecně se dá říct, že lidé si u nás vybírají to, co opravdu chtějí. Nenutíme jim Španělsko, protože ho zrovna máme v nabídce, ačkoli oni chtějí jet do Řecka. U nás lidé nemusejí dělat kompromisy," popisuje hlavní výhodu své firmy, kterou od otce převzal před třemi lety.

A jaké požadavky vlastně dnes mají milovníci zahraniční dovolené? Jsou prý mnohem náročnější než dříve. „Zájezdy do stanů nebo do chatek už se vůbec neprodávají. Nebo jen minimálně," připomíná Jakub Ingala. „Dnešní fenomén se jmenuje all inclusive. Ideální rodinná dovolená je ve tří nebo čtyřhvězdičkovém hotelu někde blízko moře, kde se lidé nemusejí vůbec o nic starat," dodává s tím, že on sám při své dovolené upřednostňuje polopenzi. All inclusive si poprvé vyzkoušel teprve nedávno, když s manželkou trávili volno na Krétě.

„Když jsme tam přijeli, většina hostů seděla u bazénu, přestože moře bylo pár metrů od hotelu," přibližuje čtyři roky staré zážitky, které zpočátku nedokázal pochopit. „Říkal jsem si, že to přece není normální. Ale pak jsem to pochopil – on tam byl pramínek!" směje se. V rámci all inclusive totiž mají klienti zaplacené i nápoje, které bývají poměrně drahé. „Takže tam jen seděli, chodili si natáčet víno a pivo a nehnuli se odtud," kroutí ještě dnes hlavou. Tento přístup přitom podle něho nemají jen Češi, ale všichni. „Je to v hlavách. Přece lidé nepůjdou na pivo někam do města, když ho v hotelu mají zaplacené," přibližuje myšlení většiny lidí, kteří na all inclusive nedají dopustit.

Sám Jakub Ingala jezdí s manželkou na dovolenou nejčastěji do Řecka, kde se líbí zejména jeho životní 
partnerce. „Pro mě je to ideální země," říká milovnice tepla a sluníčka. „Je tam úžasný klid a Řekové jsou ohromní pohodáři. Oni vůbec nic neřeší," popisuje maminka čtyřletého syna, která v Galatouru pracuje zhruba deset let.

Její muž by se přitom po delší době opět rád podíval do Španělska, které mu už od dob jeho začátků v rodinné cestovní agentuře přirostlo 
k srdci. „Mám k tomu blízko. Dodnes vzpomínám na to, jak jsme s tátou byli koncem devadesátých let na býčích zápasech. To byl nezapomenutelný zážitek. Dneska už je to ale například v Barceloně zakázané," připomíná.

O něčem takovém však Iveta Ingalová nechce ani slyšet. „Španělsko, to jsou pro mě bytovky. Já když už někam jedu, tak chci do klidu. Moc ráda bych se podívala třeba do Keni, ale to jedině, až syn trochu povyroste. Nechat ho doma by se mi nechtělo, myslím, že by se tam taky rád podíval," uvažuje, zatímco její manžel se směje: „Že bychom ho předhodili lvům?" „No, občas možná i jo," dodává s úsměvem jeho žena.

A co říkají na to, že v Řecku ještě nedávno prožívali hospodářskou krizi? „Bylo to nafouknuté. Na naše turisty, kteří tam byli, to nemělo vliv," uzavírá Jakub Ingala.