ON-LINE reportáž ke koronaviru najdete ZDE

Když jsem se domlouval na rozhovoru s Ivanou Dvořákovou, ředitelkou OS ČČK Mělník, měla jedno přání. Požádala mě, aby nebyl rozhovor o ní, ale o zdravotních sestřičkách této organizace. Ty jsou totiž podle ní opravdové hrdinky.

„Já se klidně upozadím. Myslím, že našim sestrám, které dennodenně pracují v potencionálně rizikovém terénu (pravidelně dojíždí domů ke klientům), je v médiích věnován malý prostor. A jsou to právě naše sestry, na jejichž práci a pomoci jsou pacienti i v době koronaviru odkázáni. Jsou mnohdy opomíjené, přestože patří právem do první linie. Zaslouží si naše uznání a patří jim velký dík, jsou to hrdinky,“ dodala Dvořáková.

Logo OS ČČK MělníkZdroj: OS ČČK MělníkSestry vykonávají všechna ošetření a úkony dle předpisu lékaře, včetně paliativní péče. Pravidelně dochází za pacienty do jejich domácího prostředí. A právě zde jsou určitá rizika, nemohou předem vědět, zda v domácím prostředí není někdo v karanténě nebo potencionálně nakažený. Jistotu nemají ani v tom, jestli tohoto pacienta nenavštěvuje někdo nakažený. Vzniká tím mnohdy paradoxní situace i přesto, že jsou všichni zabezpečeni ochrannými pomůckami. Klienti se bojí sestřiček a sestřičky naopak pacientů.

„Nesmíme také zapomínat na to, že sestry mají své rodiny, jsou matkami od dětí. Mají své domácnosti, kde musí navařit, uklidit, postarat se o své děti, které nyní nemohou chodit do školy, udělat s nimi úkoly a řešit další každodenní činnosti. Přitom stále vykonávají zdravotní práci u klientů dle potřeby. A přesto svou práci i nad rámec skvěle zvládají a fungují na 150 procent a k tomu všemu ještě po večerech šijí roušky. Je to až neskutečné. Tato práce je o vnitřním naplnění, nedělá se pouze pro peníze, ale dělá se hlavně srdcem. To je případ i našich sester,“ říká hrdě Ivana Dvořáková.

Jeden z vedlejších efektů, které přinesla tato situace, popsala Ivana Dvořáková na příkladu paní - říkejme jí třeba paní Alžběta.

„Paní Alžběta je dlouhodobě v naší zdravotní péči. Sestřičky pravidelně dochází poskytovat předepsanou péči. Její rodina má nyní časové možnosti se o maminku postarat a potřebnou péči tedy zajistit. Přesto paní Alžbětě chybí návštěvy „svých sestřiček“ a tyto začíná, někdy i ve velmi nestandardních časech, telefonicky kontaktovat. Svěřuje se s pocity, se kterými se svým blízkým nesvěří. Někdy možná ze studu, nebo z obav, aby nepřidělávala starosti, nebo že před sebou chce být stále ta sebevědomá a statečná maminka, která má přece za úkol chránit i psychicky své blízké, a ne jim nepřinášet starosti,“ vypráví Dvořáková.

Sestřička se tak stává „vrbou“ a možná tyto kontakty jsou v této době „větší“ lék, než předepsaná medicína. „Sestřičky nehledí, že na tuto péči nemají předpis, který by jim vynaložený čas umožnil vykázat a tudíž zaplatit, ale i tímto přispívají k udržení duševního zdraví našich pacientů. Většina pacientů se cítí velmi ohrožena a co se odehrává v jejich myšlenkách, je pro nás aktuálně „zdravé“ možná až nepochopitelné. Sestřičky tedy nad rámec svých pracovních povinností, během vaření, školních úkolů, zajištění rodin často věnují zbytky času pro dobré slovo pro své a pacienty, o které aktuálně nepečujeme, ale kterým ta „jejich“ sestřička velmi na zvládnutí této krize chybí. Toto je jen malý střípek z mozaiky každodenních příběhů, které s pacienty v jejich domácím prostředí a často i s jejich rodinami naše zdravotní sestřičky zažívají. Sestřičky svou práci dělají jako poslání a také srdcem, jinak by to ani nebylo možné vše s takovým nasazení zvládnout. Vážím si jejich práce a je mi ctí s nimi pracovat,“ dodala Ivana Dvořáková.