Je víkend, sobota. Mám volno, a tak vyrážím do Prahy. Cíl: Tuzex v Lazarské ulici v centru metropole. Moje touha: koupit si v Tuzexu džíny. Problém: nemám bony. Jak problém vyřeším: snad se mi od nějakého veksláka podaří před Tuzexem koupit bony. Za kolik: pět korun za kus, víc nemám. Džíny stojí totiž 120 bonů. Sen: Chci džíny levisky. Tedy ty se značkou Levi Strauss. Za 120 bonů.

Čím více se blížím k Lazarské ulici, tím jsem nervóznější. Je mi jasné, že dnes je můj velký den. Doteď chodím v džínách značky Morendy, které jsou jen neslanou nemastnou náhražkou pravých tuzexových džín. Trapné. Většině kluků ve třídě jsme pro smích. Píše se rok 1978 a jsem středoškolák. Většina „normálních" spolužáků tuzexové džíny má, většinou je koupili za bony, které někde načerno sehnali. Oficiálně je nemá ve třídě nikdo. Nikdo nemá rodiče, kteří by jezdili pracovat do ciziny. Ani já ne. Maminka je pošťačka, tatínek dělník. A velkou radost z mé cesty do Tuzexu nemají.

Jsem na dohled od vchodu do prodejny. Tepová frekvence na pokraji infarktu. A už se na mne lepí první podivní lidé: „Bony, vole, chceš bony?" ptá se mne během chvilky několik veksláků. „Ne," odpovídám suše a je mi jasné, že jestli chci džíny, musím někomu říci: „Chci!"
Pořád mi chybí odvaha. Uvnitř prodejny mé oči láskyplně sledují regály plné džín. Za bony. Musím! Nejsem přece strašpytel! Vycházím ven, hrozně nenápadně se rozhlížím, jestli tu není přepadové policejní komando. A když slyším dalšího týpka, jak mi pokládá větu, kterou řekl už nejmíň milionkrát „Bony, vole, chceš bony?" vyhrknu: „Jo, chci." „Kolik?" „Sto dvacet." „Dej mi šest stovek," utrousí a já jsem šťasten, že nemusím smlouvat. Tohle slovo totiž ještě neznám.

Transakci provádíme hned u vchodu, je to jen pár vteřin. Vekslák i já vzápětí děláme, že jsme se nikdy neviděli. Dokonalý kšeft. Tak teď už jen ty džíny. Chci štrausky, tedy ty se značkou Levi Strauss, nic jiného mne nezajímá. Jenže…

…jenže nemají moji velikost! Je mi do breku. Jsem zklamaný. Vycházím ven a cestu mi zastupuje chlap jako hora: „Chceš džíny, vole?" vysílá jasnou otázku. „Jo, levisky, za 120, víc nemám," špitám. „Pojď za mnou, ale nenápadně," naznačí důležitost okamžiku. Jdu za ním, Kam? To nevím, ale cítím, že tam někde, kdesi, se rýsuje splnění mého snu.

Jedna ulice. Druhá. Třetí. Průchod, staré dveře. Druhé patro. Třetí patro. Pavlač. Skoro tu není vidět. Ohromná skříň. Maník ji otevírá bez náznaku klíče i násilí. Skříň je volně přístupná. To mne ale napadá až mnohem později.

Jdou na mne mrákoty. Ze skříně čouhají desítky, možná stovky džín. Maník na mne znalecky koukne a ze skříně vytahuje jedny štrausky.
„Zkus si tyhle," přikazuje. Svlékám si své pseudodžíny a na té pavlači stojím v červených spartakiádních trenýrkách. Vůbec ho to nerozhodilo. Dneska mne napadlo, že takových trenýrkáčů viděl mraky. Džíny mi sednou jak ulité, jsem v nich krásně narvaný, což je známka současného trendu, sotva je zapnu. Přesně to jsem chtěl. Převlékám se zpátky do pseudodžín, i když bych nejraději šel v nových štrauskách. „120" zavelí cenu. Předávám mu své prvně vyšmelené bony. Vystrkuje mne ven na ulici a vyráží druhým směrem.
A já se vydávám k vlakovému nádraží. Okukuju všem chlapům zadky a jejich džíny. Ne každý má opravdové džíny! Jsem vyšokovaný z toto stylu nakupování, ale nesmírně šťastný.

Právě dneska jsem se stal majitelem svých prvních džín. Opravdových džín. Žádných pseudodžín. Už se nemusím stydět. To budou kluci na intru čučet…